Po více než deseti letech v České republice opět ožívá zájem českých politiků o téma vyrovnání se s minulostí diktatury komunistické strany, což deklarovalo nejen programové prohlášení vlády, ale důkazem je i kontroverzní návrh vzniku Rady vlády pro paměťovou agendu. Pozornost politických představitelů a médií se zaměřila na snižování důchodů některým prominentům komunistické strany i na neutěšený stav penzí obětí represí diktatury komunistické strany. [...]
Zájem o oběti diktatury východoněmecké SED (Jednotná socialistická strana Německa) a pomoc v jejich stáří je předmětem zájmu i v Německu, kde byl v roce 2021 vytvořen úřad zástupce obětí SED v německém Bundestagu, jehož hlavním úkolem je působit v ombudsmanské roli pro oběti diktatury SED. Evelyn Zupke, která se této pozice ujala, vydala několik zpráv upozorňujících na obtížné sociální, zdravotní i finanční podmínky, jimž bývalí političtí vězni v současnosti čelí. Je zřejmé, že v obou státech je rehabilitace, odškodnění i pomoc ve stáří pro perzekvované osoby socialistické diktatury i po třiceti pěti letech stále aktuálním tématem. A každý z nich se s následky porušování lidských práv a represemi vyrovnal jiným způsobem, nicméně se stejným výsledkem: oběti bezpráví jsou zklamány přístupem politických elit a potýkají se s beznadějí a záští, což se obrací ve zklamání z nemožnosti důvěřovat demokratickému systému, ale také vede především v Německu k příklonu bývalých obětí a aktivních odpůrců SED diktatury k extremistickým a antisystémovým stranám.
Dva pokusy vypořádat se s nelehkým dědictvím komunismu
V obou zemích se krátce po revoluci začaly připravovat zákony, které měly anulovat politicky motivovaná soudní rozhodnutí a vést ke společenskému uznání těch, kteří byli postiženi vězením, internací a dalším omezením na svobodě, majetku, životě a zdraví. V Československu se rehabilitační zákon začal připravovat již několik měsíců po sametové revoluci. Všichni si uvědomovali, že oběti komunistických perzekucí mají vysoký věk, takže je proto potřeba urychleně spáchané křivdy napravit. Výslednou podobu zákona ovlivnila i zkušenost s rehabilitačním zákonem z roku 1968, u něhož se cesta jednotlivého přezkoumávání případů ukázala jako zdlouhavá, zatěžující soudní systém a necitlivá k obětem, které musely předkládat důkazy o své nevině. Byla proto zvolena rehabilitace ze zákona, která umožnila zrušit taxativně vyjmenované tresty a navrátit majetek ex lege. [...]
Zatímco v České republice jsou v současnosti rehabilitace politických vězňů až na ojedinělé případy považovány za uzavřené téma, prosazení a podoba rehabilitačního zákona v Německu byly ovlivněné nejen zkušenostmi s rehabilitacemi obětí nacistické diktatury, debatami v západním Německu o odškodnění obětí SED diktatury v padesátých letech, ale také sjednocením Německa v roce 1990. V září roku 1990 přijala demokraticky zvolená Sněmovna lidu NDR rehabilitační zákon, který upravoval nejen rehabilitaci trestně stíhaných osob z politických důvodů, ale také oběti administrativního a profesního bezpráví. Čtyři týdny po přijetí zákona došlo ke sjednocení Německa, a zákon nakonec nebyl v této podobě nikdy plně implementovaný. Federální vláda se ho zdráhala přijmout mimo jiné i z ekonomických důvodů, protože se s ním pojily významné finanční náklady spojené s odškodněním. Diskuse o podobě trestních rehabilitací nakonec trvaly až do roku 1992, kdy vstoupil v platnost první z pěti balíčků zákonů pro nápravu nespravedlnosti SED (SED-Unrechtsbereinigungsgesetz), zabývajících se rehabilitací a odškodněním obětí východoněmecké diktatury. Tři roky po revoluci se političtí vězni uvěznění za své politické názory a protikomunistické aktivity konečně dočkali zákona o trestní rehabilitaci, na jehož základě byly jejich tresty anulovány. V červenci 1994 následovaly dva doplňující zákony: zákon o správní rehabilitaci a zákon o profesní rehabilitaci, které společně tvořily druhý zákon pro nápravu nespravedlnosti SED. [...]
Německo na rozdíl od České republiky zvolilo rehabilitaci založenou na přešetřování jednotlivých případů, což vedlo nejen k nejistotě stran úspěšnosti rehabilitace, ale také k tomu, že dodnes o rehabilitaci nepožádaly všechny oběti. Zatímco v České republice bylo během prvních dvou let rehabilitováno více než 250 000 osob, v Německu do roku 2007 bylo podáno přibližně 184 000 žádostí o rehabilitaci, přičemž se odhaduje, že v NDR bylo z politických důvodů uvězněno asi 330 000 osob. Úspěšnost rehabilitace navíc není zaručena a liší se podle jednotlivých spolkových zemích. Například v roce 2013 byli v Berlíně bývalí političtí vězni úspěšní jen z 50 %, zatímco v Durynsku bylo kladně rehabilitováno 67 % žádostí. Rehabilitace jsou proto v Německu stále otevřenou záležitostí a část perzekvovaných si o ně žádá až s příchodem do důchodu, kdy zjišťují, že kvůli bývalé represi výše jejich penze nepokryje základní životní potřeby.
Mezi důležité způsoby vypořádání se s porušováním lidských práv a odčinění křivd patří neodmyslitelně kromě rehabilitace i finanční odškodnění, které má obětem přispět ke kompenzaci za utrpení, ušlý výdělek a ublížení na zdraví. Zatímco již od padesátých let politická reprezentace v západním Německu uváděla, že nebude rozdíl mezi odškodněním obětí nacistické a socialistické diktatury, způsob vyrovnání mezi těmito skupinami se ve skutečnosti liší právně, finančně i symbolicky, což je důvodem jejich časté kritiky ze strany organizací obětí komunistického bezpráví a je součástí dlouhodobých diskusí, zda je tento rozdílný přístup morálně ospravedlnitelný. Odlišný přístup německé vlády je výsledkem odlišného historického, politicko-právního, mezinárodního i ekonomického postavení německého státu po válce a po roce 1989. Spolková republika Německo byla po právní stránce nástupnickým státem třetí říše a jako taková nesla zodpovědnost za odškodnění obětí nacistické diktatury. Nemalou roli ve způsobu odškodnění hrál i mezinárodní tlak a symbolické gesto poukazující na skutečnost uznání bezpráví a zločinů spáchaných během nacistické diktatury a zodpovědnosti jeho přijetí. [...]
Odlišné akceptování a uznání bezpráví diktatury SED je patrné také v užití různých termínů. Zatímco pro oběti nacistické diktatury se používá termín Entschädigung, což v překladu znamená úplnou nápravu nebo nápravu nespravedlnosti, v případě obětí diktatury SED se používá termín Ausgleich, což znamená vyrovnání nevýhod. To se nakonec odráží v jiné finanční kompenzaci. Obětem komunistického bezpráví měly být pouze zmírněny trvalé škody a měl jim být umožněn přístup do sociálního státu, a tím usnadněna integrace do společnosti.
V Československu k rozdílnému přístupu k politickým vězňům z období komunistické diktatury a účastníkům druhého odboje z pohledu finančních kompenzací nedošlo, i když původně byli odškodňováni podle různých zákonů. V rámci rehabilitačního zákona náležela oběti komunistického bezpráví náhrada za ušlý výdělek 2500 Kč za každý měsíc uvěznění. Dále měl postižený nárok na náhradu újmy na zdraví, náhradu nákladů trestního řízení i obhajoby v původním trestním řízení, náhradu uhrazeného peněžitého trestu a příplatek k penzi ve výši 15 až 20 Kč za každý měsíc.
V následujících letech Česko sahalo k dalším formám finančního odškodnění. Stála za tím i aktivita Konfederace politických vězňů (KPV), kterou v roce 1990 založili bývalí političtí vězni s cílem hájit své zájmy, mezi něž patřila rehabilitace, odškodnění a uznání protikomunistického odboje. Šance KPV při prosazování jejich zájmů se zvýšily s novou politikou paměti, kterou prosazovala Občanská demokratická strana v rámci boje proti levicové konkurenci a kterou podporovalo několik antikomunistických politiků sdružených kolem křesťanských demokratů. [...]
Tehdy postupně docházelo také k uplatnění dalších druhů kompenzací. Roku 2001 byla politickým vězňům, kteří byli uvězněni déle než dvanáct měsíců, přiznána paušální částka ve výši 120 000 Kč a ještě 1000 Kč navíc za každý další měsíc odnětí svobody. O tři roky později přijala vláda nařízení ke zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, podle kterého náležel politickým vězňům příplatek k důchodu ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc výkonu trestu odnětí svobody. Stojí za povšimnutí, že příplatek k důchodu ve stejné výši měli i účastníci prvního a druhého odboje. V roce 2009 byl politickým vězňům přiznán nárok na poskytnutí jednorázového příspěvku jako náhrady mzdy za dovolenou.
Konfederaci politických vězňů se dařilo prosazovat své nároky na odškodnění, pomáhala jim při tom nejen spolupráce s antikomunistickými politiky ze středopravicových stran, ale také paradoxně i situace, že Česká republika byla jediným státem, ve kterém byla zachována nereformovaná a dlouhodobě celkem silná komunistická strana.
Úkol organizací obětí diktatury SED v Německu byl daleko složitější a prosazení jejich představ o finanční kompenzaci doprovázela řada debat a neúspěchů. Ze zákona o trestní rehabilitaci náležela každému rehabilitovanému náhrada ve výši 300 DM (německých marek) za každý započatý měsíc uvěznění, a pokud daný člověk do 9. listopadu 1989 žil na území bývalé NDR, náležel mu k tomu další příplatek 250 DM taktéž za každý započatý měsíc, protože se předpokládalo, že byl po svém propuštění vystaven další diskriminaci a pronásledování. [...]
Zatímco českoslovenští političtí vězni měli zákonem zaručené navýšení penzí podle délky uvěznění již v roce 1990, v Německu se tento příplatek stal dlouhodobým politickým tématem a byl prosazen až v roce 2007, kdy byl vydán třetí zákon pro nápravu nespravedlnosti SED. Osmnáct let po mírové revoluci se oběti komunistického bezpráví konečně dočkaly zlepšení svých životních podmínek v penzi, protože si mohly požádat o příplatek k důchodu (Opferrente) ve výši 250 euro. Neměli na něj nárok všichni rehabilitovaní, ale pouze ti, kteří ve vězení strávili více než šest měsíců a jejichž měsíční příjem nepřesahoval 1506 euro pro jednotlivce nebo 2008 euro pro manžele. Další změny následovaly až v roce 2019, kdy se doba ve vězení nutná pro uznání příplatku zkrátila na devadesát dnů, příspěvek se zvýšil o 30 euro a zvýšila se i hranice měsíčního příjmu.
Dlouhodobý boj o uznání
Organizace obětí diktatury SED hrály v legislativním procesu o odškodnění a navýšení penzí především v devadesátých letech dvojznačnou roli. Důvodem byla jejich značná roztříštěnost, protože po roce 1989 vznikalo množství lokálních a malých spolků. Navíc zpočátku nepanoval ani jednotný názor, jak vysoké by mělo být odškodnění. Zatímco političtí vězni, kteří emigrovali do západního Německa, podporovali ideu, že požadavek na vysoké odškodnění je nemorální z fiskálních důvodů, jejich východoněmečtí souputníci situaci viděli opačně, protože se po mnoha letech diskriminace a pronásledování často nacházeli ve složitých sociálních podmínkách. [...]
Kriticky je oběťmi komunistického bezpráví v Německu vnímáno především rozdílné finanční odškodnění mezi oběťmi SED a nacistické diktatury. Zatímco příplatek k důchodu u obětí komunistického bezpráví lze vidět spíše jako druh sociální pomoci, oběti nacistické diktatury dostávají příplatek k důchodu (Ehrenpension) ve výši 717 euro bez ohledu na výši penze. Tento příspěvek je pozůstatkem zákona o odškodnění, který byl přijat v NDR v roce 1965 a který byl po připojení Německa recipován v celém Německu. Vzhledem k tomu, že výše finančního odškodnění je samotnými oběťmi často chápána také v symbolické rovině společenského uznání, není překvapivé, že v důsledku tohoto nerovného přístupu oběti diktatury SED označují samy sebe často jako oběti druhé, někdy i třetí kategorie. Toto zklamání a pocit neuznání je důsledkem negativních projevů, jakými je například antisemitismus a příklon k extremistickým a xenofobním hnutím.
V Československu tyto spory nebyly tak silné, nicméně bylo patrné, že zde existuje výrazný rozpor mezi samotnou sebeidentifikací politických vězňů a společenským a politickým uznáním. Již od devadesátých let se snažili o uznání role bojovníků proti komunismu a KPV od roku 1992 podala několik návrhů zákona o třetím odboji. Jejich snahy byly korunované úspěchem až v roce 2011, kdy byl schválen zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, takže byl konečně z jejich strany splněn cíl jejich symbolického uznání. [...]
*
Rehabilitace a odškodnění patří mezi základní prvky tranzitivní spravedlnosti, jejímž cílem je řešit následky masivního porušování lidských práv v minulosti, vyrovnat se s nimi a napomoci tak přechodu z nedemokratického do demokratického způsobu fungování státu. Finanční kompenzace je oběťmi často chápána jako symbol společenského uznání, naopak neadekvátní kompenzace je pociťována jako znak nezájmu společnosti o jejich osud. Třicet pět let po revoluci je odškodnění politických vězňů a dalších osob postižených perzekucemi vnímáno velmi citlivě jak na politické, tak i na společenské úrovni. Nedostatečné odškodnění a uznání vede u obětí komunistického bezpráví často k frustraci a někdy až k nedůvěře ve stát a negativně ovlivňuje důvěru v demokracii a demokratizační proces. [...]
Polarizované vnímání světa, které vychází ze zkušeností politických vězňů z mnohaletého pronásledování a které se stalo jejich psychologickou strategií přežití nejen v době jejich věznění, ale také při následné diskriminaci po jejich propuštění, získalo po roce 1989 novou podobu. Polarizace může být v mnohém pro demokratický vývoj nebezpečná, neboť jak ukazují politologické i psychologické výzkumy, může vést k pronikání populistických a extremistických hnutí, které s ní úspěšně pracují. V různých studiích, jež se zabývají tranzitivní spravedlností, se uvádí, že spravedlivé finanční odškodnění a symbolické uznání pro oběti porušování lidských práv je důležité, nicméně musí být provázeno dalšími činy jako potrestání viníků, komemorativními a vzdělávacími aktivitami a kroky vedoucími k usmíření mezi oběťmi a viníky. Jen propojení těchto činností může vést k usmíření společnosti a z hlediska obětí také ke zlepšení kvality jejich života.