Firjál al-Huzajjil byla osmnáctiletá dívka z beduínské rodiny z Negevu. Nikdy nepoznala život ve stanu. (...) Nepásla ovce. Nevěšela kůzlatům kolem krku zvonky ani zlaté či stříbrné náušnice na své uši, jako to měly ve zvyku beduínské ženy za starých časů. Firjál byla dcerou nové doby. Uši jí povětšinou zdobila sluchátka spojená s jejím iPodem. (...) Bydlela sama, bez ochránce či poručníka, v malém bytě v Tel Avivu. Tři muži se dohodli, že se jí zbaví. Prvním byl její nejstarší bratr, který nemohl sehnat práci, a tak se vrhnul do řad izraelských ozbrojených sil. To, že se podílel na zločinech, jež okupační armáda páchala na dětech jeho vlastního lidu a na jeho arabských sousedech, mu nepřipadalo jako hanba. Zato však viděl nezměrnou pohanu v tom, že se Firjál rozhodla žít život podle svého. Druhým byl její mladší bratr. (...) A třetím byl její bratranec, také její vlastní krev, jak se říká. Tomu ji totiž její kmen zaslíbil v den, kdy se narodila. Podílel se na její vraždě, aby ji o panenství nepřipravil někdo jiný než on. Tři hrdinové tragédie, na jejímž konci skončila Firjál jako mrtvola pohozená ve staré opuštěné studni poblíž Ramly. Palestinský autor Rab‘í al-Madhún v románu Osudy. Koncert pro holokaust a nakbu kritizuje všednost Blízkého východu z mnoha úhlů. Ukázku z jeho díla spolu s mnoha dalšími přeložil kolektiv autorek a autorů k poctě arabisty Františka Ondráše (Slova psaná do písku. Antologie současného arabského románu, Argo, Praha 2024). Je to strhující, otřásající, humanistický mnohohlas.
-mš