Spojené státy americké procházejí v současnosti velice obtížným obdobím. Po optimistických devadesátých letech 20. století přišlo kruté vystřízlivění v podobě teroristických útoků z 11. září 2001. Následné dlouhé války a ekonomická krize z let 2008 a 2009 se podepsaly na americkém sebevědomí. Ekonomickou krizi se sice podařilo překonat, ale jen za cenu ohromných rozpočtových schodků. Navíc již od osmdesátých let minulého století roste příjmová i majetková nerovnost a následky krize tak mnozí Američané pociťují dodnes. Komentátoři se shodují na tom, že americký politický systém je napjatý k prasknutí. Ozývají se četné hlasy varující před možnou občanskou válkou.
To, že Amerika prožívá krizi, je zjevné. Podobných situací ve svých dějinách zažila mnoho a katastrofickým konfliktem neskončily. Občanská válka (1861–1865) je samozřejmě velice výmluvným varováním před tím, co se stane v okamžiku, kdy se rozpory už nedají řešit politickými prostředky. Zároveň se ovšem v dějinách USA událo mnoho krizí, z nichž země vyšla posílena. Kouzlo amerického systému je totiž právě ve schopnosti adaptace a vylepšování, i když to často vyžaduje zdlouhavé a bolestivé kompromisy.
Spojené státy tak například přežily extrémní příjmovou nerovnost a éru monopolů v posledních dekádách 19. století. Dokázaly to bez toho, že by se společnost obrátila k radikálním řešením v podobě komunismu a později fašismu. Progresivní éra přinesla demokratizační reformy (volební právo žen, přímá volba senátorů). Politiku zasáhla vlna populismu, ale jeho nejvýznamnější představitel William Jennings Bryan dosáhl svého politického maxima, když dostal funkci ministra zahraničních věcí. [...]
Podobně USA dokázaly překonat Velkou hospodářskou krizi po pádu na burze roku 1929. Rooseveltovy reformy souhrnně pojmenované jako Nový úděl možná krizi přímo nevyřešily, určitě ale vedly ke zlepšení sociálního zabezpečení a pomohly uchránit USA před politickými extrémy, které se často prosadily jako řešení krize v Evropě. Zároveň se díky opozici v Demokratické straně podařilo zabránit plánům F. D. Roosevelta, které by vedly k přílišnému rozkolísání systému. K nim patřilo tzv. napěchování soudu, což byl plán na zvýšení počtu soudců Nejvyššího soudu tak, aby přestal blokovat Rooseveltovy politické priority.
Na hraně krize od počátku existence
Spojené státy však čelily ohromné krizi v podstatě okamžitě po schválení ústavy v roce 1789 a vymanily se z ní de facto až po roce 1815. Ještě neustálený politický systém čelil ohromné polarizaci, sporům o samotnou podstatu americké demokracie, a dokonce i střetům s evropskými velmocemi vycházejícími z napoleonských válek. [...]
Rozkol začal vlastně už s nástupem prvního prezidenta George Washingtona. V Kongresu se začaly formovat dvě politické strany, přestože otcové zakladatelé považovali právě stranictví za hrozbu pro republikánské zřízení. Federalisté prosazovali větší pravomoci federální vlády a jejich představa ideální společnosti odpovídala spíše jakési sofokracii, která sice bude odpovědná hlasu lidu, ale dokáže odolat svodům tzv. lidových vášní. Demokratičtí republikáni naopak chtěli centra moci co nejvíce přiblížit lidem.
Katalyzátorem tohoto fundamentálního sporu byl vztah k revoluční Francii. Země, která ještě jako absolutistická monarchie významně přispěla k vítězství nad Británií ve válce za nezávislost, úspěšně vykročila k republikánskému zřízení po vzoru Ameriky. To byl alespoň narativ demokratických republikánů vedených Thomasem Jeffersonem, autorem Prohlášení nezávislosti. [...]
Spory alespoň částečně tlumila postava všeobecně váženého prezidenta Washingtona, který sice prosazoval mnoho z programu federalistů, ale své sympatie veřejně neprojevil ani jedné straně. V roce 1796 řekl, že se nebude ucházet o třetí funkční období, čímž se rozhořel konflikt mezi federalisty a demokratickými republikány naplno. Když se odcházející Washington loučil, tak právě před stranictvím výslovně varoval.
Ve volbách proti sobě stáli výše jmenovaní Adams a Jefferson, kteří už na rozdíl od Washingtona zastupovali politické strany. Vyhrál nakonec těsně Adams, který se na nejvyšší pozici přesunul z funkce viceprezidenta. Tím se naopak stal Jefferson, protože tehdy ještě nekandidovala dvojice – viceprezidentem se stal ten kandidát, který získal druhý největší počet volitelských hlasů.
Adamse jeho političtí nepřátelé obviňovali ze sklonů k monarchismu, ze kterých podezřívali vlastně celou federalistickou stranu. Jeho kritikům vadily třeba i takové symbolické věci, že Adams v minulosti prosazoval, aby formálním oslovením prezidenta byl titul jeho nejmilostivější výsost. [...]
Jenže politika se neuklidnila a mezinárodní situace ji naopak ještě více vyhrotila. Spojené státy stály o to zachovat si neutralitu v konfliktech, které probíhaly v Evropě po francouzské revoluci. Francie i Británie ovšem usilovaly o to, aby nová republika podpořila právě je a minimálně neudržovala obchodní vazby s jejich nepřítelem. Po podpisu Jayovy smlouvy s Británií, která urovnávala spory vycházející ještě z války za nezávislost a deklarovala přátelské diplomatické a obchodní vazby s Londýnem, se Francie cítila zrazená.
Vyhlášené i nevyhlášené války
V roce 1798 tak dochází ke konfliktu, který se nazývá kvazi válka či nevyhlášená válka s Francií. Ozbrojené střety probíhaly výhradně na moři a oficiálně ani jedna strana válku nevypověděla. Jefferson a jeho demokraté ovšem Adamsovu politiku vůči Francii a Británii silně kritizovali. [...]
I díky tomu nebyla administrativa Johna Adamse příliš populární, a volby v roce 1800 proto vyhrál Thomas Jefferson. Volební kampaň byla ale natolik drsná a osobní, že se Adams s Jeffersonem přestali stýkat a komunikovat spolu. John Adams dokonce raději z Bílého domu odešel v den Jeffersonovy inaugurace ve čtyři hodiny ráno, aby se se svým bývalým přítelem nemusel setkat.
Jefferson válku s Francií ukončil a na dalších několik desetiletí politické kolbiště ovládla jeho strana. Federalisté ve volbách do Sněmovny reprezentantů ve stejném roce přišli o svou většinu. Nejenže už ji nikdy nezískali, ale během deseti let kromě Massachusetts a dalších států Nové Anglie v podstatě ztratili jakýkoliv vliv. Jednota byla ale jenom zdánlivá. Na federální úrovni sice demokraté naprosto dominovali, ale posílily naopak regionální odstředivé tendence.
Ty dosáhly svého vrcholu v důsledku dalšího konfliktu s evropskou mocností, který byl už ale tentokrát řádně vyhlášen. Po zlepšení vztahů s Francií přišlo logicky zhoršení vztahů s Velkou Británií. Spory o obchod Spojených států s Evropou bublaly více či méně pod povrchem po celou dobu obou Jeffersonových funkčních období. [...]
Dalším jablkem sváru byla americká koupě francouzské Louisiany. Británii se nelíbilo, že Američané de facto financují Napoleonovo tažení Evropou. Zároveň zpochybňovala legálnost prodeje, protože Francie, získavší toto území na Španělsku, které okupovala, neměla dle smlouvy právo je prodat. Největší rozšíření území Spojených států v jejich dějinách bylo předmětem sporů i na domácí půdě. Sám Jefferson, jenž byl zastáncem doslovného čtení ústavy, měl zprvu za to, že koupi je třeba legalizovat přijetím ústavního dodatku. Nakonec k tomu ale nedošlo a federalisté, byť prezidenta silně kritizovali, celý akt nikdy nenapadli u soudu.
Zatímco situace na domácí půdě se brzy uklidnila, protože koupě Louisiany byla velice populární, vztahy s Velkou Británií se dále zhoršovaly. V červnu roku 1812 Spojené státy vyhlásily Britům válku. I když Sněmovna i Senát schválily vyhlášení celkem jednoznačně, hlasování proběhlo naprosto striktně podle stranického klíče. Demokraté byli pro a federalisté proti. [...]
Následná blokáda nejsilněji dopadla na Novou Anglii, která byla poslední baštou politické moci Federalistické strany. V roce 1813 navíc Britové okupovali Maine, což byla tehdy část státu Massachusetts. Odpor k válce byl v této oblasti tak silný, že některé severní státy odmítly poskytnout své milice pro invazi do Kanady, která i díky tomu skončila vojenskou katastrofou. Vrchol ale přišel paradoxně až souběžně s podpisem mírové smlouvy v Ghentu 24. prosince 1814.
Devět dní předtím se totiž ve městě Hartford v Connnecticutu sešli delegáti z novoanglických států. Sjezd se nakonec stal řečništěm, kde federalisté kritizovali všechny možné kroky demokratických administrativ včetně koupě Louisiany a zákonu o embargu z roku 1807. Pocit, že federální vláda neslouží zájmům této části Spojených států, byl velmi silný a předznamenal podobný sentiment amerického Jihu. I když se sjezd zastavil před voláním po odtržení, panovaly obavy, že právě to je jeho cílem.
Jefferson a Adams, kteří se mezitím udobřili, takovou možnost shodně odsuzovali. Jeffersonův nástupce v Bílém domě prezident James Madison dostával návrhy na vojenské potlačení takové vzpoury, pokud by k nějaké došlo. [...]
Válka byla nakonec ukončena mírovou smlouvou podepsanou během sjezdu a ratifikovanou měsíc po jeho skončení. Po ní následovala éra „dobré nálady“ a zvýšeného národního sebevědomí. Federalistům nakonec jejich nedostatek patriotismu definitivně zlomil vaz a Amerika se nepohroužila do sebezničujícího vnitřního ozbrojeného konfliktu.
Celé první čtvrtstoletí amerických dějin bylo obdobím polarizace, vnitropolitických i mezinárodních krizí a válek. Spojené státy je dokázaly přežít a jejich demokratický experiment prokázal trvanlivost, o níž pochybovali i mnozí jeho autoři.