Je nepopiratelnou skutečností, že československé legie významně přispěly ke vzniku samostatného státu. Řada jejich příslušníků napomáhala budovat brannou moc mladé demokratické republiky a znovu nasazovala životy během nacistické okupace. Po únoru 1948, v časech ideologického bezpráví, veličiny prvního odboje upadly v nemilost, byly perzekvovány a vytěsňovány z historického povědomí. Životní osudy generála Radoly Gajdy, jednoho z nejproslulejších aktérů památné bitvy u Zborova a tzv. sibiřské anabáze, jsou podstatně odlišné. Ostrakizace jeho osoby totiž pramenila především z politických postojů a činů, kterých se dopouštěl a za které byl souzen už v době meziválečné.
Pod režijní taktovkou Zdeňka Všelichy vznikl podle scénáře Jana Sedmidubského filmový dokument se záměrem připomenout tuto osobnost a především ji novátorsky nahlédnout. Vyvolávala totiž a stále ještě vyvolává řadu otázek a kontroverzí. Pořad nazvaný Radola Gajda, generál na odstřel odvysílala v premiéře televizní stanice ČT2 31. října 2023. Garanci odborně nestranného přístupu k dané látce předpokládaly komentáře historiků a popularizátorů soudobých dějin: Tomáše Jakla, Radana Láška, Jiřího Plachého a Michala Stehlíka.
Snímek však Gajdu líčí jako politika inklinujícího k demokracii, odstaveného a zdiskreditovaného státní mocí zejména z osobních důvodů – nevraživostí prezidenta Masaryka a dalších politických a vojenských špiček země; jako věhlasného legionáře, který nenesl odpovědnost za agresi členů fašistického hnutí, jehož byl autoritativním vůdcem. [...]
Hrdina legií vs. fašistický diktátor
Radola Gajda, vlastním jménem Rudolf Geidl, byl nadaným vojenským stratégem. Právě tato stránka Gajdova života stojí v popředí zájmu autorského kolektivu: zaměřil se na jeho úspěchy v rámci protibolševického boje legií v Rusku a posléze i v prvorepublikové armádě, kde až do poloviny 20. let stoupal na pomyslném hodnostním žebříčku. Ctižádostivý generál byl však některým doslova trnem v oku, rozhodné odpůrce nacházel nejen v důstojnickém sboru, ale především v politických kruzích. Kritika živená Gajdovým neskrývaným nacionalismem a antikomunismem pochopitelně zaznívala zejména z levicového tábora.
Ústředním motivem filmového dokumentu je tzv. Gajdova aféra z května 1926, která přivodila kariérní a společenský pád Lva Sibiře, toho času pověřeného výkonem funkce náčelníka hlavního štábu československé armády, a vystavila ho opakovanému vyšetřování před kárným výborem Ministerstva národní obrany (MNO). Zde musel čelit insinuaci z prosovětské (!) špionáže, a dokonce z přípravy státního převratu. Jeho následné odsouzení a degradace jsou ve výstupech přizvaných historiků oprávněně považovány za zjevně zinscenované a nespravedlivé. Věrohodnost důkazů proti Gajdovi ostatně již tehdy vyvolávala u některých pozorovatelů pochyby, které adresovali do nejvyšších politických pater, až k samotné hlavě státu. Znepokojovalo užití metod a prostředků (mocenských manipulací, intrik, křivých svědectví), jež nekonvenovaly s pravidly demokracie. [...]
Jedním z dalších bodů obžaloby vysokého vojenského činitele byly jeho údajné styky s krajní pravicí. K tomu se filmový dokument staví konstatováním, že Gajdovi nebyla spolupráce s českými fašisty fakticky prokázána. Nejen z výpovědí svědků před kárným výborem MNO, ale i z řady dalších archivních pramenů (kupř. z pozůstalostí politiků Karla Kramáře či Jiřího Branžovského) však jasně vyplývá, že v tomto případě byl Gajda odsouzen zcela po právu. Už v letech 1922–1923 (tedy v době svého velitelského působení u 11. pěší divize v Košicích) se konspiračně stýkal s politickými radikály z nacionalistického klubu Červenobílí. Třebaže byl vázán vojenskými předpisy, které zapovídaly politické angažmá, udržoval – ať už přímo, či zprostředkovaně – kontakty politické povahy. Na činnost klubu měl zákulisní vliv, přinášel programové návrhy, udílel direktivy a dobrozdání. Lobboval dokonce za vznik nového politického subjektu – Národně liberální strany. Přesto na znepokojené dotazy nadřízených reagoval prohlášeními o své loajalitě a dementoval zvěsti, které kolovaly tiskem. Ke členství v klubu Červenobílí, které po celá dvacátá léta zatvrzele popíral, se vědomě doznal až v roce 1934.
Nemálo Gajdových politických styků je pak spolehlivě zmapovaných i z období, kdy byl pověřen vedením hlavního štábu čs. armády. Důvěrné zprávy o Gajdových spikleneckých seancích a ochotě řešit politické krize po vojensku znepokojovaly zejména mocenské výšiny Hradu. Vměšování se do politických záležitostí na každý pád představovalo vážný deficit profesionální etiky vojáka z povolání. Ještě před ukončením kárného procesu se už veřejně setkával s vedoucími představiteli Národní obce fašistické (NOF) a nechával se oslavovat jako mučedník českého nacionalismu. [...]
V lednu 1927 byl Radola Gajda – ještě plný pocitů hořkosti a křivdy nad nedávným usnesením kárného výboru MNO – zvolen do čela fašistického hnutí. Svůj oficiální vstup do politiky vnímal jako jistou dílčí kompenzaci za bolestné ponížení. S jeho příchodem v NOF zavládl vůdcovský princip. Nimbus neohroženého hrdiny a válečníka – třebaže nezřídka zveličovaný až do mytických rozměrů – jej v očích sympatizantů stavěl do úlohy prvního, nepostradatelného a všemocného muže NOF. Glorifikace vůdce se zformovala v ideologickou konstantu, naplňování vůdcovského principu šlo ruku v ruce s rozvíjením Gajdova spasitelského kultu.
Gajda jako demokrat?
Ve svém krátkozrakém politickém vidění Radola Gajda rozhodně neinklinoval k demokracii, jak zaznívá ve filmovém dokumentu. Autoritářské tendence a notnou dávku avanturismu projevoval už za dob ruské občanské války. Také Českoslovenští fašisté, předobraz a jedna ze složek stojících u vzniku NOF, otevřeně deklarovali, že jejich cílem je politická diktatura. Korporativismus, který si po vzoru italského fašismu tuzemská krajní pravice vytkla za ideál společenského uspořádání – tzv. stavovská demokracie národního státu – nebyl ničím jiným než úmyslem pod zástěrkou blaha národa zcela ovládnout veřejný prostor. [...]
Ani jako politik nepřekročil Gajda stín vojenské mentality se sklonem k rázným řešením. Byl vůdcem fašistického hnutí, později strany, infiltrované lokálními kariéristy, prospěcháři, politickými přeběhlíky, konfidenty i individui s kriminální minulostí. Strany, která se běžně uchylovala k praktikám politického extremismu: k zastrašování politických odpůrců, demagogii, rasové a etnické nesnášenlivosti. NOF měla na svědomí celou řadu skandálů, nezřídka podbarvených krvavým násilím paramilitárních ozbrojených složek, které podléhaly Gajdovu nejvyššímu velení. Jeho angažovaná role v nich (sázavská aféra, židenický puč) je na základě nejnovějších badatelských poznatků prokazatelná.
Situace v době narůstajícího mezinárodního i vnitřního politického napětí se čeští fašisté snažili využít ve svůj prospěch. Jejich činnost se ubírala k navenek odhodlané, avšak vlastními mocenskými zájmy motivované podpoře suverenity ČSR a její obrany. Gajdovým prostřednictvím vyjadřovala NOF oddanost prezidentu Benešovi, kterého dosud ustavičně pranýřovala. Memorandem z 18. září 1938 dokonce projevila ochotu (!) vstoupit do československé vlády. Po událostech z března 1939 se čerstvě rehabilitovaný generál a expředseda samozvaného Českého národního výboru postupně stáhl z veřejného života. Známé je i jeho napojení na protinacistickou rezistenci: příslušníkům bývalé československé armády napomáhal v odchodu do emigrace, s podzemním hnutím spolupracovali i oba jeho synové. Kontakty s českými fašisty ovšem ani za okupace nepřerušil.
Poválečný Národní soud se zabýval Gajdovými prohřešky z doby zvýšeného ohrožení republiky, tj. od května 1938. Vynesl dvouletý trest těžkého žaláře, přihlédl ale k jeho účasti v odboji. Zbavil Gajdu obvinění z pokusu převzít moc v prvních dnech protektorátu, jakož i nařčení z kolaborace. [...]
Nebezpečná úskalí
historického revizionismu Mýtus o bezchybnosti prvorepublikové demokracie, o Československu jako ostrově klidu v moři autoritářství střední Evropy již historici dekonstruovali a signifikantně přehodnotili. Další diskuse o postavení a významu krajní pravice jsou však bezpochyby na místě. Nevalné volební výsledky NOF navozují dojem, že fašismus byl zcela bezvýznamnou součástí československého politického života. Jeho vliv se však neomezoval pouze na zisky z volebních soutěží. Fašisté dokázali do jisté míry ovlivňovat veřejné mínění.
Stav bádání o českém fašismu a jeho vůdci přitom skutečně není uspokojivý. V zásadě je dobré a žádoucí, že se debata o úloze Radoly Gajdy v českých dějinách otevírá, i když prozatím spíše v popularizační rovině. Filmový dokument přichází s alternativním pohledem i na fungování československé meziválečné demokracie. V celkovém vyznění však dílo vzbuzuje rozpaky, neboť takto jednostranně prezentovaný výklad nepřispívá k poctivé historické analýze Gajdovy osobnosti. Bez skutečně fundovaného posouzení jej nelze chápat jinak než jako další zjednodušené podobenství. [...]
Ideologie NOF a jejího lídra Radoly Gajdy byla v ostré opozici k demokratickým hodnotám, lidským právům a právnímu státu. Její klíčovou charakteristikou byl zbytnělý antisemitismus a nenávist vůči národnostním menšinám. Sám Gajda zároveň velebil násilí, o válce samotné uvažoval jako o očistné krizi, opisoval ji jako positivum v životě lidstva, tak jako bouřky znamenají určité positivum v životě přírody. Podle Gajdy bylo třeba demokratické zřízení země odstranit a vytvořit stavovský stát, který byl podle něj pravou demokracií. Pluralitní parlamentní prostředí, jaké fungovalo v Československu, a lžihumanismus prezidenta Masaryka totiž měly způsobovat úpadek morálky a kulturního života.
Zlehčování či romantizování historie fašistických hnutí může být živnou půdou pro současné extremistické skupiny využívající podobné narativy k ospravedlnění svých idejí a skutků, což může přispět k nárůstu jejich podpory ve společnosti. Vykreslování vůdce českých fašistů v pozitivním světle může signalizovat, že radikální názory (rasová nadřazenost, xenofobie, autoritativní vládnutí) jsou přijatelné, nebo dokonce hodné obdivu.
Novodobí předáci krajní pravice tak mohou pomocí filmového dokumentu, v němž promlouvají profesionální zástupci české historiografie a jenž byl odvysílán veřejnoprávní televizí, vytvářet idealizovanou verzi dějin, která oslovuje jednotlivce hledající zjednodušené odpovědi na složité společenské otázky. [...]