Spojené státy vznikly jako demokratická republika. Američtí otcové zakladatelé, jako byli George Washington, Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, John Adams, James Madison a další, měli vůči demokracii určité výhrady: obávali se, že pokud by dali příliš velké pravomoci občanům, mohl by takto vytvořený systém ovládaný lidem vést k tyranii většiny a tato většina by mohla snadno potlačit práva a zájmy menšin. Přímá demokracie by mohla vést k populistickým rozhodnutím, která by byla vytvořena na základě aktuálních vášní ve společnosti a nemusela by být v dlouhodobém zájmu země. Proto James Madison ve svém eseji Federalist no. 10 upozorňoval na to, že právě volení zástupci ze společenských elit mohou poskytnout určitou úroveň rozvážnosti a odbornosti, která zajistí, že politická rozhodnutí budou pečlivě promyšlená a budou v souladu s ústavou. To tak umožní účinnější správu a lépe zohlední různé zájmy a potřeby občanů v různých částech země. Republikánský systém s volenými zástupci měl tedy zajistit ochranu individuálních práv a zabránit zneužití moci.
Myšlenku reprezentativní demokracie představil jako jeden z prvních Thomas Paine ve svém pamfletu Common Sense v roce 1776. Paine tvrdil, že právě reprezentativní demokracie umožní rovné zastoupení každé z kolonií. Kolonie měly být zastoupeny v jednokomorovém Kongresu, kde by měla každá z nich jeden hlas. Na tomto principu vznikl první model vlády vytvořený pro nově nezávislé Spojené státy, tzv. Články konfederace. V tomto aranžmá bývalé kolonie, nyní státy, trvaly na zachování velké míry nezávislosti, a proto na národní vládu delegovaly jen značně omezené pravomoci. Záhy se ale ukázalo, že tento model vládnutí měl zásadní nedostatky. Ty spočívaly především v neschopnosti vlády vybírat daně, z nichž by financovala např. ozbrojené složky. Problematická byla i nepřítomnost exekutivy, která by dohlížela na implementaci zákonů, stejně jako nemožnost sladění ekonomických politik jednotlivých států, což značně komplikovalo obchodování se zahraničím. Právě tyto nedokonalosti vedly v roce 1787 ke svolání Ústavodárného sjezdu ve Filadelfii, který měl projednat vylepšení systému vládnutí. [...]
Federální vláda vs. státy
Jedním z důležitých sporů během ústavodárného sjezdu bylo rozdělení moci mezi federální vládou a jednotlivými státy. Delegáti byli rozděleni mezi federalisty, kteří podporovali silnou centrální vládu, a antifederalisty, kteří se obávali, že silná federální vláda by mohla ohrozit svobody jednotlivých států a občanů. Výsledkem tohoto sporu bylo v roce 1791 přijetí prvních deseti dodatků k americké ústavě (tzv. Listina práv), které jsou věnovány především ochraně individuálních práv a svobod, jako je svoboda tisku, náboženství a shromažďování. Listina práv také chrání ta práva, která nebyla delegována na federální vládu, jako práva jednotlivých států (dodatek č. 10). Dnes se tato oblast dotýká například školních osnov, kdy vzdělávání spadá z velké části do gesce jednotlivých států, které si určují, co bude obsahem výuky na státem zřizovaných školách. Proto například floridský guvernér Ron deSantis mohl prosadit zákon, který umožnil do osnov floridských státních škol významným způsobem začlenit prvky konzervativní ideologie, jako je třeba omezení diskusí o genderu či rase.
V Listině práv najdeme také (dnes nechvalně známý) druhý dodatek, který byl původně zamýšlen jako nástroj obrany občanů jednotlivých států proti tyranii ze strany federální vlády. Autoři dodatku považovali ozbrojené občany za důležitou kontrolu vládní moci, což je myšlenka zakořeněná v jejich zkušenostech s britskou vládou a revoluční válkou. [...]
Kongres a rozšiřování volebního práva
Další významnou kontroverzí bylo, jakým způsobem by měly být státy zastoupeny v nové vládě. Velké státy podporovaly plán delegace z Virginie, který navrhoval, aby zastoupení v Kongresu vycházelo z počtu obyvatel. Naopak malé státy podporovaly plán navržený delegací z New Jersey, který navrhoval rovné zastoupení pro každý stát. Tento spor byl vyřešen tzv. Velkým kompromisem (také známým jako Connecticutský kompromis), který vytvořil dvoukomorový Kongres, s počtem zástupců v Sněmovně reprezentantů podle počtu obyvatel a rovnoměrným zastoupením v Senátu. Sněmovna reprezentantů se postupně s připojováním nových států rozrostla na 435 členů a v roce 1929 byl počet členů Sněmovny zastropován. Všech 435 členů je voleno na základě jednokolového většinového systému v jednotlivých volebních obvodech. V Senátu má každý stát dva senátory, kteří jsou voleni na základě jednokolového většinového systému. Jednotlivé státy si také mohly na základě ústavy zvolit, jakým způsobem budou zástupci v Kongresu voleni. Volební právo, stejně jako možnost kandidovat do voleného úřadu, bylo zpočátku významně omezené – a to na bílé muže, kteří disponovali odpovídajícím majetkem.
Černoši, kteří v té době měli většinou status otroka, samozřejmě volební právo neměli. Při vytváření mechanismů fungování nového systému vládnutí byla ale otázka otroků značně probírána. Vznikl nesoulad ohledně toho, jakým způsobem by se mělo afroamerické obyvatelstvo započítávat. Jedním z klíčových problémů při vytváření ústavy bylo, zda počet otroků reflektovat v zastoupení a zdanění jednotlivých států. Státům s velkou populací otroků by sice vyhovovalo, aby se jejich počet započítával do počtu obyvatel, od nějž se odvíjel počet volených zástupců, zároveň však nechtěly odvádět daň z otroků do federální pokladny. [...]
Až v 19. století docházelo k postupnému rozšíření volebního práva na více skupin obyvatel, včetně zrušení majetkového požadavku (za prezidenta Jacksona) a rozšíření na všechny muže bez ohledu na majetek, barvu pleti, rasu či postavení otroka v minulosti (15. dodatek). Reformy se bohužel netýkaly žen, které byly schválením 15. dodatku zklamány. Elizabeth Cady Stanton, jedna z bojovnic za ženská volební práva, vyjádřila svou frustraci slovy, v nichž se nebála nahradit genderovou diskriminaci rasistickým elitářstvím: Pomyslete na Patricka a Samba a Hanse a Yung Tunga, kteří sice neznají rozdíl mezi monarchií a republikou, kteří nikdy nečetli Deklaraci nezávislosti ani Websterův pravopis, a přesto vytvářejí zákony pro Lydii Marii Child, Lucretii Mott nebo Fanny Kimble.
Cesta Afroameričanů k volebnímu právu (a k právu a rovnoprávnosti obecně) nebyla jednoduchá. Po skončení období rekonstrukce (1877) většina jižanských států přijímá zákony, které práva osvobozených otroků značně oklešťují – a týká se to i hlasovacího práva. Takzvané zákony Jima Crowa zavedly například testy gramotnosti, které měly zjišťovat způsobilost voličů účastnit se voleb, ve skutečnosti ale fungovaly jako nástroj, který měl omezit politický vliv bývalých otroků. Tato omezení byla zrušena až zákonem o volebních právech z roku 1965.
V rámci pokrokářského hnutí na konci 19. století byl vyvinut tlak na větší politickou participaci občanů, možnost ovlivnit politické rozhodování a zvýšení transparentnosti voleb. Většina států postupně zavedla primární volby, které měly zajistit, aby voliči měli vliv na výběr svých politických zástupců. Státy také přebírají zodpovědnost za tištění kandidátek (v minulosti to bylo v rukou politických stran), zavádějí tajné hlasování či možnost vypsání referenda. [...]
Pokrokáři se také zasazovali o volební právo pro ženy a hnutí za volební práva žen se po neúspěchu s 15. dodatkem začalo aktivizovat už před první světovou válkou. Zapojení USA do války vedlo k tomu, že ženy musely zaplnit pracovní pozice uprázdněné muži, kteří odešli bojovat. Prezident Wilson sice zpočátku nebyl velkým podporovatelem volebního práva pro ženy, pod vlivem rostoucího tlaku od sufražetek a změn ve veřejném mínění, které byly částečně výsledkem aktivistických kampaní a demonstrací, ale postupně změnil svůj postoj. V roce 1918 začal veřejně podporovat návrh ústavního dodatku, který by ženám zaručil právo volit. Ve svém projevu v Kongresu 30. září 1918 Wilson argumentoval, že udělení volebního práva ženám je otázkou spravedlnosti a zásad demokracie, a také upozornil na to, že mnoho dalších zemí již ženám volební právo přiznalo a že by Spojené státy neměly zůstat pozadu v otázkách rovnosti a pokroku. Zdůraznil, že Spojené státy bojují ve světové válce za demokratické ideály a že by bylo pokrytectvím neudělit stejná práva ženám doma. Wilsonova podpora byla klíčová pro přijetí 19. dodatku ústavy Spojených států, který byl ratifikován v roce 1920 a zaručil ženám volební právo.
V roce 1924 Spojené státy přiznaly americké občanství původním obyvatelům – a s tím šlo ruku v ruce také právo volební. V rámci rozšíření elektorátu je třeba také zmínit 26. dodatek k americké ústavě, na jehož základě získaly hlasovací právo osoby od 18 let věku.
Mnohé z těchto dodatků a zákonů vyvolaly ve společnosti silný odpor vůči skupinám, které si svá politická práva vybojovaly. Nejsilněji se tento odpor projevil nejprve vůči Afroameričanům. Když v šedesátých letech kandidoval na prezidenta Barry Goldwater, definoval program Republikánské strany jako strany, která bojuje za staré dobré pořádky. Na něj posléze navázal Richard Nixon se svou jižanskou strategií, pomocí které chtěl oslovit bělošské obyvatelstvo na jihu USA, které nepřijímalo politiku rasové rovnoprávnosti prosazovanou Demokraty. [...]
Moc výkonná: prezident
Otázka výkonné moci a role prezidenta na ústavodárném sněmu vyvolala bouřlivou debatu. Delegáti se museli vypořádat s obavami z příliš silného šéfa exekutivy, který by se mohl stát novým monarchou. Byly nastaveny kontrolní mechanismy, jako jsou impeachment (možnost odvolání prezidenta) a systém brzd a protivah mezi třemi složkami vládní moci, aby se předešlo soustředění moci v rukou jedné osoby nebo skupiny. Americká ústava na osobu prezidenta neklade nijak přísné nároky: kandidátovi musí být minimálně 35 let, musí být občanem Spojených států od narození a musí také ve Spojených státech trvale žít po dobu alespoň čtrnácti let. V poslední době často skloňovaná potřeba čistého trestního rejstříku jako podmínky pro kandidaturu v ústavě chybí, což umožňuje kandidovat Donaldu Trumpovi.
Prezident je volen na období čtyř let. Počet volebních období nebyl původně nijak omezen, ale již první prezident USA George Washington usoudil, že dvě období v úřadě by měla být maximem – a proto kandidovat potřetí již odmítl. Tím vznikl precedens, který až do doby, kdy byl v úřadu Franklin D. Roosevelt, prezidenti respektovali. Ten kandidoval a byl prezidentem zvolen celkem čtyřikrát – a částečně v reakci na jeho dlouhý pobyt v Bílém domě byl pak v roce 1947 přijat (ratifikace byla úspěšná až v roce 1951) 22. dodatek k ústavě USA, který omezil volební období na dvě.
Důležitým krokem bylo zamítnutí přímé volby prezidenta – otcové zakladatelé chtěli výběr hlavy státu svěřit do rukou „osvícených“ občanů USA, tedy zprvu bílých mužů, kteří vlastnili majetek a měli relevantní zájem na fungování systému. Dalším faktorem, který vedl k zavedení tohoto mechanismu, bylo to, že v době, kdy byla ústava psána, bylo obtížné zajistit, aby všichni voliči měli přístup k informacím o všech kandidátech. [...]
Sbor volitelů také reflektuje federální uspořádání USA – zohledňuje totiž jak populaci pomocí počtu volitelů odpovídajících počtu členů Kongresu za jednotlivé státy, tak státní suverenitu. Sbor volitelů také pomáhá zajistit, že i populačně malé státy mají relativně větší vliv na volbu prezidenta – tím, že mají garantovány minimálně tři volitele bez ohledu na velikost populace.
Sbor volitelů se dnes skládá z celkem 538 jedinců, což odpovídá součtu členů Kongresu (435 zástupců, 100 senátorů a 3 volitelé pro District of Columbia, tj. hlavní město Washington). Každý stát má tedy počet volitelů rovnající se jeho počtu zástupců ve sněmovně a Senátu. Ve většině států funguje systém „vítěz bere vše,“ takže prezidentský kandidát, který získá nejvíce hlasů v daném státě, obdrží všechny jeho volitele. Výjimkami jsou Maine a Nebraska, kde se využívá specifický proporcionální systém.
Volitelé jsou obvykle vybíráni politickými stranami na státní úrovni a jedná se většinou o aktivní členy strany. Často kandidáti na prezidenta při registraci do volebního klání v jednotlivých státech (aby se jejich jméno objevilo na volebním lístku) odevzdávají vlastní seznamy potenciálních volitelů, kteří v případě vítězství vytvoří Sbor volitelů ve státě. Volitelé se scházejí v prosinci po prezidentských volbách a hlasují pro prezidenta a viceprezidenta. Hlasování je většinou formální, protože volitelé obvykle hlasují podle výsledků lidového hlasování ve svém státě – to je výsledek stranické reformy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy strany začaly vyžadovat, aby volitelé výsledky voleb pod hrozbou sankcí respektovali. [...]
Existence Sboru volitelů ale může vést k situacím, kdy kandidát, který nezískal většinu hlasů voličů, může i přesto být vítězem voleb. To se stalo několikrát v historii, naposledy v roce 2016, kdy Donald Trump získal prezidentský úřad, ačkoli obdržel zhruba o tři miliony méně hlasů než Hillary Clintonová. Tento nesoulad mezi lidovým hlasováním a výsledkem voleb prostřednictvím Sboru volitelů může oslabit důvěru veřejnosti v demokratický proces a v minulosti vedl k několika – prozatím neúspěšným – pokusům o reformu systému prezidentských voleb.
Současné problémy americké demokracie
S rostoucí populací USA je třeba každých deset let provést sčítání lidu a následně překreslit hranice okrsků tak, aby jejich velikost a váha byly zhruba stejné. Tento proces je v současnosti velmi kontroverzní a zpolitizovanou aktivitou. Ve většině států jsou hranice volebních okrsků v gesci státních legislativ, a často se tak stává, že strana, která má většinu v legislativě, se pokouší nakreslit hranice okrsku tak, aby si na dalších deset let zajistila volební výhodu. Překreslování okrsků občas přechází v tzv. gerrymandering, což je proces, při kterém jsou volební obvody manipulovány tak, aby zvýhodňovaly jednu politickou stranu. [...]
Další kontroverzní praktikou, která ovlivňuje kvalitu americké demokracie, jsou opakované snahy o zpřísnění podmínek pro výkon volebního práva, které jsou často interpretovány jako snahy o omezení volebních práv. Ty se bohužel nejvíce týkají menšinových a nízkopříjmových voličů.
Tyto skupiny častěji volí demokraty, takže cokoliv, co jim dokáže zabránit ve výkonu jejich volebního práva, může přinést výhody právě republikánům. Sem patří nejen zmíněné snahy o překreslování volebních okrsků, ale v poslední době i státy zaváděné zákony požadující po voličích, aby se u voleb prezentovali nějakým dokladem s fotografií, aby jim byla vůbec umožněna volební účast. [...]
Významným problémem amerického volebního systému je i financování kampaní. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě Citizens United vs. FEC z roku 2010 umožnilo neomezené výdaje na politické kampaně od korporací, odborů a jiných organizací, což vedlo k dramatickému nárůstu finančních prostředků v politice. Prezidentské volby a volby do amerického Kongresu v roce 2020 stály přibližně patnáct miliard amerických dolarů a právem tedy mohou být nazývány nejdražší show na světě. Pro zisk křesla ve Sněmovně si kandidát musí připravit minimálně 1,5 milionu dolarů, na křeslo v Senátu je třeba mít k dispozici alespoň osm milionů.
Je americká demokracie v ohrožení?
Americká demokracie se postupně rozvíjela a měnila svou podobu. V posledních letech však nastavení systému vládnutí čelí kritice jak zevnitř, tak i zvenčí – a to až do té míry, že se mnozí akademici ptají, zdali je demokracie ve Spojených státech v ohrožení. Tato otázka začala být aktuální především během prezidentství Donalda Trumpa, který svým transakčním přístupem k vládnutí zpochybnil řadu dlouhodobě nastavených integrálních pravidel amerického politického systému. Události z 6. ledna 2021 – útok na Kapitol a zjevný pokus o násilné převzetí moci – byly následně samotným Donaldem Trumpem a Republikánskou stranou relativizovány ad absurdum. [...]
Zásadním problémem americké republiky je v současnosti především pokles důvěryhodnosti mnohých amerických institucí a s tím související krize jejich legitimity. Zároveň dlouhodobě sledujeme prohlubující se polarizaci mezi politickými stranami a jejich příznivci, kterou svou činností přiživují různí populističtí politici, kteří využívají politiky identity (identity politics) k tomu, aby vytvořili konstrukt politiky jako střetu my vs. oni. Na mnoha klíčových, mnohdy hodnotových, otázkách, jako je otázka klimatických změn, stejnopohlavních sňatků, potratové politiky či role federální vlády, se dnes politické strany neshodnou, a tím vymizel prostor pro kompromis a americká politika se zdá zcela zablokovaná.
Strany totiž přestávají přemýšlet o oslovení středových voličů, ale soustřeďují se na mobilizaci vlastní core základny – a to vždy vede k posunu jejich pozic do větších extrémů. Tohle v posledních dekádách postihlo především Republikánskou stranu, kde většina politiků i voličů přijala postoj, že Demokraté jsou antiameričtí a podporou migrace či „LGBT+ ideologie“ ohrožují americký způsob života. [...]
Významné vychýlení moci k exekutivě a zároveň důležitost systému brzd a protiváh jsme mohli pozorovat především během administrativy prezidenta Trumpa. Ten nejenže zpochybnil roli rozhodčích a pozorovatelů systému (soudů a médií). Pokusil se také rozbít důvěru v americké instituce tím, že je označoval za elitářskou bažinu.
Americká ústava a volební systém se vyvíjely po více než dvě století, aby reagovaly na měnící se potřeby společnosti a postupně zajišťovaly rozšířenou ochranu občanských práv. Tento proces nebyl vždy snadný, ale vedl k vytvoření jednoho z doposud nejdéle fungujících a nejodolnějších demokratických systémů na světě. V posledních desetiletích ale čelí americký volební systém novým výzvám, včetně otázky volební účasti, finančních prostředků nebo manipulace s volebními obvody, které ovlivňují politickou scénu. Reforma volebního systému a ochrana volebních práv zůstávají aktuálními tématy. Zároveň ale celý systém americké demokracie prozatím vykazuje důležitou schopnost kritické reflexe vlastních problémů. To zmínil i bývalý americký prezident Barack Obama, který během letošních oslav Dne nezávislosti napsal: Čtvrtý červenec je oslavou velkého, odvážného a inkluzivního experimentu, kterým je naše americká demokracie. A vždycky to byl experiment. [...]