Jistá polarizace však ke Spojeným státům patří. Již James Madison, tehdy jako budoucí americký prezident, v článku číslo 10 v Listech federalistů v roce 1787 polemizoval nad tvorbou frakcí v čerstvě vzniklé zemi. Rozdíly v zájmech různých společenských skupin vnímal jako důsledek demokracie a lidské přirozenosti. Jediný způsob, jak se neblahého vlivu frakcí zbavit, a přitom zachovat svobody spatřoval v omezování moci většiny, aby nemohla vždy prosazovat své zájmy na úkor zbytku společnosti. Současná polarizace je v tomto ohledu tak „dokonalá“, že oběma stranám umožňuje utvářet jen velmi těsné a křehké většiny – to se však podepisuje na efektivitě domácí a zahraniční politiky USA.
Polarizace a politické „týmy“
Většinový volební systém ve své podstatě předurčuje omezení stranického spektra na pouhé dva póly, a tak je určitá míra polarizace záměrným a systémovým aspektem americké demokracie. Většina otců zakladatelů uvažovala o ústavě a dělbě moci jakožto o „pozvánce k (politickému) boji“. Vznikající politický systém založený na „brzdách a protivahách“ měl v praxi zamezit koncentraci moci v rukách jakékoliv entity či instituce, tj. Kongresu, exekutivy či lidu samotného.
V tomto ohledu je nutné jistou společenskou a politickou polarizaci vnímat pozitivně – ačkoliv bude řada institucí, společenských vrstev či jednotlivců vždy prosazovat, že jejich idea veřejné správy je celospolečensky nejprospěšnější, bude ji před zaslepeností k vlastním chybám chránit protipól. Aby však polarizace působila pozitivně, musí mezi oběma póly probíhat sebereflexe při konfrontaci vlastních idejí s protipólem. [...]
V kontextu americké polarizace je identifikace s politickou stranou stále více součástí sociální identity jednotlivců. Do soupeření mezi oběma politickými stranami se tak dostává více emocí a vytrácí se racionální volba – podle politoložky Liliany Masonové se voliči stran chovají a rozhodují spíše jako sportovní fanoušci než jako bankéř uvažující o investicích. Tento „týmový duch“ vede k silné (a nekritické) preferenci vlastní skupiny a k odporu vůči druhé straně. Průzkumy veřejného mínění jasně ukazují, že v posledních dvou dekádách se vzájemná důvěra a respekt mezi voliči obou politických stran začaly významně propadat. V roce 1994 vnímalo 21 % dotazovaných republikánských voličů Demokratickou stranu velmi nepříznivě, v roce 2022 to už bylo 61 % dotazovaných. Čísla mezi demokratickými voliči byla obdobná – 17 % v roce 1994 a 58 % v roce 2022. Podobným způsobem se rozevírají nůžky mezi straníky v otázce důvěry v amerického prezidenta. Republikánský prezident G. H. W. Bush završil éru studené války, kdy se američtí prezidenti těšili relativně vysoké míře podpory u voličů druhé strany. [...]
Čísla jasně ukazují povahu americké „afektivní“ polarizace – voliči se semknuli do relativně pevných politických týmů a vnímají protipól nejen jako soupeře, ale i jako hrozbu. V takovém stavu je „výhra“ nad rivalem o to cennější, protože upevňuje status a skupinovou identitu. Zároveň je podle harvardského profesora Deepaka Malhotry snaha o vítězství často poháněna jen symbolickou touhou vidět, jak protistrana trpí zdrcující porážkou.
„Balkanizace“ a kniha Americké národy
O příčinách současné afektivní polarizace vedou američtí historikové, sociologové a politologové spory. Dlouhodobě si však všímají markantnějších odlišností politických kultur napříč USA a jejich vzájemného soupeření na politické scéně. Historik a publicista Colin Woodard tyto studie zmapoval a ve své knize American Nations (Americké národy) popsal jedenáct různých teritoriálně vymezených politických kultur (sám dokonce mluví o „národech“), jejichž myšlenkové základy leží v období samotného osidlování Ameriky.
Například oblast Yankeeů (Yankeedom) se rozléhá na severovýchodě země a zahrnuje pruh států západně od Maine až po Minnesotu, na jihu je pak lemován severními částmi Pensylvánie a Illinois. Oblast prvotně osidlovali puritáni a další náboženské skupiny a jejich tradice stále formuje současné vize ideální společnosti. Puritáni věřili ve zdokonalování člověka a jejich nástrojem pro tento cíl bylo vzdělání a efektivní vládnutí. Vláda musí být schopna odolat tyranům, ale je taktéž partnerem při formování veřejného dobra. V tomto kontextu se jednotlivec občas musí podřídit kolektivnímu zájmu. Region je tedy tolerantnější k větší intervenci vlády do života jednotlivců. [...]
Naopak Větší Appalačie (Greater Appalachia), která se rozprostírá jihozápadním směrem od Západní Virginie přes Kentucky a Tennessee až do částí severovýchodního Texasu, je k jakékoliv roli federální vlády velmi skeptická, až hostilní. První osadníci do této oblasti přicházeli po útěku z válkou zmítaného Ulsteru, severní Anglie a Skotska. Daleko od pobřeží a bez jakékoliv infrastruktury se museli spoléhat jen sami na sebe a na samozásobitelské zemědělství. Z této oblasti patrně pochází mytologizovaný typ drsného individualismu (rugged individualism). Vnější zásahy do individuální suverenity jen omezují svobodu – jednotlivec se totiž bez intervenující vlády obejde a nepotřebuje zdokonalovat sociálním inženýrstvím. V roce 2016 vyhrál v Appalačii Trump kumulativně nad Clintonovou o 25 procentních bodů, v roce 2020 nad Bidenem o 21 bodů.
Další oblastí se specifickou politickou kulturou je hluboký jih (Deep South), zahrnující větší části států Jižní Karolíny, Georgie, Alabamy, Mississippi a severní části Floridy a Louisiany. Hluboký jih byl osidlován se zcela odlišnými záměry. Zde se měla replikovat mizející evropská hierarchická společnost založená na aristokracii a feudální a otrocké práci. Zemědělství nemělo živit rodiny, ale generovat zisky pro místní „šlechtu“. Oblast tradičně vnímala demokracii a práva jako privilegium, které náleží jen majetným (mužům). U zbytku společnosti je vyžadovaná loajalita, úcta k autoritě a znalost „svého místa“ ve společnosti. Zásahy federální vlády jsou žádoucí jen tehdy, když pomáhají zachovat tuto hierarchii, ale nikoliv když například regulují pracovní trh. [...]
Ačkoliv jsou zmíněné politické kultury součástí Spojených států takřka od samého počátku, ve spojitosti s rostoucí afektivní polarizací se stále častěji skloňuje i proces politické „balkanizace“ USA – tedy nejen pevnější afiliace voličů ke svým stranám, vytváření bezpečně modrých a červených států, ale i upevnění dominance jedné politické strany napříč oblastmi sdružujícími více států.
Fialové státy
Mezi „bezpečně“ modrou, demokratickou oblast se řadí například celé západní pobřeží USA a pás států Kalifornie, Oregon a Washington. Republikánský prezidentský kandidát naposledy vyhrál v Kalifornii v roce 1988, v Oregonu a Washingtonu v roce 1984. Právě v roce 1984 vyhrál republikán Ronald Reagan ve všech státech, kromě Minnesoty, která hlasovala pro republikánského kandidáta naposledy v roce 1972. Naopak notoricky známými bezpečnými červenými státy jsou Kansas, Oklahoma či Aljaška, které naposledy zvolily demokratického prezidenta v roce 1964. V Texasu, Mississippi a Jižní Karolíně byl posledním vítězným kandidátem demokrat v roce 1976.
Z hlediska prezidentských předvolebních kampaní se tyto bezpečné státy mohou zdát nezajímavé – často zde má kandidát preferované strany dvouciferný náskok, nehledě na průběh kampaně a její politický obsah. Kandidáti tak přirozeně upínají svou pozornost, finanční a lidské zdroje jinam – do tzv. „fialových“, tedy dokonale polarizovaných států, kde nejsou v bezpečí ani republikáni, ani demokraté a rozdíl v jejich podpoře se v posledních letech měří spíše v desetinách procenta. Mezi nejfialovější státy se v předešlých i v nadcházejících volbách řadí zejména Wisconsin, Pensylvánie, Nevada, Arizona a Severní Karolína. V rámci kampaně v roce 2020 navštívilo duo Biden–Harrisová stát Wisconsin celkem šestkrát v období od léta do listopadové volby, bezpečnou Kalifornii, Oregon či Washington ani jednou. [...]
Fialový Wisconsin a Severní Karolína představují opačný volební trend – Wisconsin „červená“ a Severní Karolína „modrá“. Prvně zmiňovaný stát volil stabilně od roku 1988 demokratické kandidáty, ale v roce 2016 zde vyhrál Trump a průzkumy pro rok 2024 ukazují vedení republikánského kandidáta o 0,2 %. Wisconsin je většinově zemědělský stát, ale tradičně se silnou průmyslovou základnou svázanou s automobilovým průmyslem a zemědělskou technikou. Na přelomu tisíciletí však došlo kvůli automatizaci a relokaci pracovních míst v průmyslu k rozkladu odborů, které byly zdrojem voličů Demokratické strany. I zemědělství se transformovalo, neboť tradiční střední a menší rodinné farmy podlehly konkurenci rostoucích agrárních gigantů. Republikáni využili situace a vinili demokraty, kteří podle nich ztratili kontakt s voliči a zapříčinili rozpad rurálních komunit.
Stát Severní Karolína volil republikány od roku 1980, ale v roce 2008 se přiklonil k Obamovi. V minulých volbách sice opět zvítězil republikán Trump, ale těsným rozdílem 1,4 %. V Severní Karolíně rostoucí podpora Demokratické strany postupně plyne z rozvoje a růstu oblasti tzv. výzkumného trojúhelníku – tří progresivních měst ve středu státu, které hostí prestižní univerzity Duke, UNC Chapel Hill a NC State University a lákají vzdělané lidi z liberálního Bostonu či New Yorku. Vysoce kvalifikovaná pracovní síla přitahuje investice v technologickém (Apple a Google) či chemickém sektoru (Procter & Gamble), oblast je stále více kosmopolitní a volí Demokratickou stranu. [...]
Podobné a také více dramatické proměny volebních preferencí celých států či regionů nejsou v americké historii neobvyklé. Známý příklad, kdy celá oblast USA voličsky přešla od jedné strany ke druhé, je právě zkušeností „hlubokého jihu“. Když demokratický prezident Johnson v letech 1964 a 1965 podepsal zákony o občanských a volebních právech a tím de iure ukončil veškeré formy segregace, definitivně od Demokratické strany odvrátil pás dříve pro stranu „bezpečných“ jižanských států od Jižní Karolíny přes Georgii, Alabamu, Mississippi a Louisianu, které od té doby volí převážně republikánské kandidáty.
Ve fialových státech probíhá debata a soutěž o budoucnost Spojených států. Poslední dvě prezidentské volby ukázaly, že i nyní dochází k přesunům bloků voličů od jedné strany ke druhé. Demokraté už si jen stěží mohou nárokovat označení, že jsou strana pracujících, ale zrovna tak republikáni už nejsou stranou volného obchodu. Polarizace i „balkanizace“ jsou procesy, které doprovází americkou demokracii od jejích počátků. Ústava a systém brzd a protiváh byly navrženy tak, aby negativní efekt těchto procesů mírnily. [...]