Jaime vyrazil ze své chudé vesnice na karibském pobřeží Hondurasu letos v lednu a v hlavě měl jen jeden obraz: skromný domek ve skromné vesnici, obklopený dvěma políčky rýže, kukuřice a fazolí. Je to jeho druhý pokus. Ten první mu umožnil strávit ve Spojených státech dva roky. Našetřil si. Podařilo se mu postavit si ve vesnici domek z betonových tvárnic a se střechou z tašek, který ho vyšel na sedmnáct tisíc dolarů. Do Hondurasu se hodlal vrátit natrvalo, protože už měl to, co chtěl: svůj dům a políčko. Jenže investice z dvouletých úspor mu vydržela jen šest měsíců. „Přišel hurikán, tyhle smrště u nás v Hondurasu řádí často, a všechno mi zničil.“ A tak si Jaime stejně jako poprvé sbalil nějaké oblečení a pár dolarů… „Však víš, že jediná možnost, jak znovu získat to, o co jsme přišli, jsou Státy.“ Jenže než se dostanete do Spojených států, je tu tahle cesta, která vám často sebere víc, než o co už jste přišli... O ožebračujících a často smrtelných cestách ze Střední Ameriky přes Mexiko do USA napsal před čtrnácti lety děsivou reportáž Óscar Martínez (Bestie. Na migrantech nesejde, přeložil Michal Špína, Absynt, Žilina 2023). Od té doby jsou cesty ještě nebezpečnější, kvůli pašerákům drog se ostraha hranice stále zvyšuje a průchodů ubývá. Nezmizely ani důvody k cestě na sever. Podle Lékařů bez hranic prchá ze Střední Ameriky polovina lidí před násilím, další před důsledky klimatické změny, nemluvě o hospodářských nerovnostech, které však „zaslíbená země“ udržuje při životě...
-mš-