V rámci obsáhlé ediční řady Korespondence T. G. Masaryka připravované na půdě Masarykova ústavu a Archivu AV ČR se přípravné práce dobraly k dokumentům, zachycujícím Masarykův vztah k Německu a jeho tamním známým, přátelům, spolupracovníkům, ale také oponentům či kritikům. Z pohledu Masarykovy orientace se jednalo o citlivou a snad i problematickou vazbu k zemi, vůči níž se vymezoval jak z nacionálně-politických pozic, tak v teoretické interpretaci pojmu „střední Evropy“. Vnitřní ambivalenci dokládá celý korespondenční soubor s německými protějšky, zejména předválečné éry. Později byla již situace jiná, i v tomto ohledu před stavovala důležitý zlom léta vzniku a formování samostatného Československa, jakož i proměna pozice T. G. Masaryka, nyní prezidenta mladého státu. Ne všechny kontakty přečkaly toto zlomové období, jedním z nemnoha, které přetrvaly od dob císařství až do meziválečné éry, byl poměr k význačnému německému filozofovi Edmundu Husserlovi.
Ostatně za německého filozofa je Husserl považován vzhledem k tomu, že v tamním akademickém světě zakotvil a dlouhá léta působil na univerzitách v Halle, Göttingenu a Freiburgu, ač uvažoval i o návratu do své původní domoviny. Narodil se v severomoravském Prostějově (stejně jako jeho žena Malvina) a ve smyslu tehdejší užší i širší vlasti, Moravy i Rakouska, tak byli s Masarykem rodáci. [...]
Svá vysokoškolská školení prodělávali na stejných univerzitách, byť v opačném sledu. Zatímco Masaryk absolvoval f ilozof ii ve Vídni a v roce 1876 odjel na doporučení školitelů připravovat svoji habilitační práci do Lipska, mladičký Edmund Husserl zde svá vysokoškolská studia právě začínal, aby se po následném dvouletém školení v Berlíně habilitoval ve Vídni. Původně směřoval k exaktním vědám, v Lipsku studoval t ři semest ry a st ronomii a s Tomášem Masarykem, tehdy již doktorem filozofie, by se zde patrně minul. Náhodně se potkali na podzim toho roku ve Filozofické společnosti, kam mladý Husserl docházel jen ze zvídavosti. Byl to právě jeho starší studijní kolega, který v něm dál posiloval a rozvíjel zájem o filozofii: Vždyť on byl mým prvním vychovatelem, vzpomínal později Husserl, první vzbudil ve mně to etické pojetí světa a života, které určuje moji filosofii ve všem. V 17 letech přišel jsem do Lipska, abych studoval astronomii. Zároveň (na podzim 1876) sem přišel Masaryk, mladý vídeňský dr. filosofie (…) Brzy jsme se poznali jako moravští krajané a Masaryk se stal i mým mentorem a přítelem. Poslouchal jsem zároveň s ním – tehdy jen pro své vzdělání, a ne jako obor – filosofické přednášky a on, jako doktor přirozeně daleko přede mnou, pomáhal mi věc chápat a ukazoval mně, nedospělému, cesty k samostatnému myšlení (z dopisu Husserla F. Jančíkovi, prosinec 1935).
V Lipsku oba bydleli ve studentském penzionu rodiny Göringových. V té době si stáli ve své čistě vědecké ambici nejblíže, i proto je společné vzpomínky na tuto dobu provázely až do konce jejich vztahu. Vraceli se k nim opakovaně, neopomněl je zdůraznit ani Masaryk ve svém blahopřání u příležitosti Husserlových sedmdesátých narozenin (dopis ze 14. března 1929): … vždy znovu vzpomínám, jak jsme na přednáškách Zöllnera, Wundta atd. seděli vedle sebe v lavici a dělali si poznámky. Pokud se nemýlím, setkávali jsme se při různých příležitostech také mimo univerzitu (Filosofická společnost – setkání Sedmihradských [Sasů], Rakušanů atd.). Každopádně na Lipsko a naše studia vzpomínám velmi rád… [...]
Vzpomínky zůstávaly, ačkoli se později rozešly nejen jejich životní cesty, ale i nastavení pracovních aktivit. Husserl pokračoval ve svých studiích ve Vídni (1881–1883), i tehdy se stýkal s Masarykem, který mezitím založil rodinu a působil zde před svým odchodem do Prahy v roce 1882 jako soukromý docent. V dalších letech se Husserl vrátil do německého Halle/ Saale a jeho další dráha již byla vedena především akademickým směrem a zájmem. Masaryka odchod do Prahy a konfrontace s českým prostředím sváděly ke stále intenzivnějšímu působení ve veřejném prostoru a nakonec i v praktické politice.
Své kontakty oživili i po válce, první podnět byl však vynucený okolnostmi. Husserl se na Masaryka obracel s prosbou o přímluvu pro svého švagra, prý nespravedlivě postiženého odebráním koncese na trafiku. Oslovoval Masaryka s uctivostí hodnou vysoce postaveného státníka, ale i tak se připomínal dávným přátelstvím (například v dopise z 3. října 1921). Jeho další list jen potvrzoval, že prosba nezůstala oslyšena a posouval oboustrannou komunikaci do nové úrovně (list z 24. prosince 1921). Oba muži, v té době již významné a uznávané osobnosti, vzhledem ke svému pracovnímu vytížení ani nemohli detailně stopovat své aktivity. Vážili si však, lidsky i profesně, jeden druhého, včetně vědecké i politické činnosti. Přesto Husserla zaskočilo, v jak přátelském tónu se na něho prezident Masaryk obracel, když mu zaslal vlastnoručně psaný dopis posílaný mimo úřední protokol (březen 1922). Tak tomu bylo i do budoucna, své dopisy Husserlovi Masaryk formuloval v podobě osobní soukromé korespondence, nebyly kontrolovány, natož přepisovány jeho kanceláří, byly to sice jen příležitostné, ale tím vřelejší listy příteli. [...]
Přesto byla doplněna ještě jedním pozoruhodným příběhem, který se stal v intelektuálních kruzích až legendárním. Ten se odvinul od nevelkého kusu pracovního nábytku, jakým byl stojací pultík, u něhož se četlo i psalo. Podobný měl Masaryk ještě i ve své pracovně v Lánech a jeden takový si také pořídil za svého pobytu v Lipsku. Když se po jeho uplynutí loučil s městem a svým mladším přítelem, svůj pracovní pultík mu „odkázal“ (jak víme z Masarykova dopisu Husserlovi z 11. září 1877): Dnes jsem si pořídil šikovný pultík – ovšemže že na vetešnickém trhu. (A propos: Vámi žádaný pult si můžete, pokud si ještě přejete, vyzvednout u paní Göringové; nechal jsem jej tam.)
Husserl pultík užíval mnoho let, aby jej nakonec symbolicky předal jinému nadějnému studentovi, který navazoval na jeho filozofickou linii a zároveň jej spojoval s Čechami a Masarykem. Oním mladým studentem byl Jan Patočka. Ten trávil v rodině Edmunda Husserla ve Freiburgu Vánoce v roce 1934 a svým vystupování a mladistvým zápalem si stárnoucího filozofa zcela získal, obraz učitele a žáka v Husserlovi znovu vyvolal lipské reminiscence a symbolicky na důkaz svého přátelství předal pultík do držení zástupci nastupující generace evropské vědy. Této pocty si Patočka velice považoval: Stal jsem se tak dědicem velké „tradice“, které jsem se nikdy necítil dostatečně hoden. Své setkání s Patočkou a předání starého pultíku Husserl neopomněl popsat ani ve své korespondenci s Masarykem (v dopise z 3. ledna 1935), byl to nejobsáhlejší dopis, který mu zaslal a k jeho předání využil právě Patočkova prostřednictví. [...]