Zjištění a uznání existence určitého období či jevu závisí v pravěké archeologii na objevu jeho jasných dokladů v podobě terénních reliktů, artefaktů či jiných příznaků a ovšem i na obecnější znalosti jejich možné existence. V zásadě je zapotřebí vědět, co lze nalézt a jak či kde to hledat. Stejně tak představuje známou skutečnost, že podmínky a vývoj vědeckého poznání nelze – zejména u humanitních oborů – oddělit od společenského klimatu a politických poměrů. Demonstrují to i tři epizody z bádání o mezolitu v Čechách.
Objevování mezolitu v Čechách
Počátky zjišťování přítomnosti mezolitu a jeho definitivní uznání byly spletité a lišily se i v okolních zemích, v závislosti na badatelské tradici a kontaktech, i nápadnosti archeologických pozůstatků. Dlouho platila víra v takzvaný zákon písku, kdy mělo být mezolitické osídlení bezvýhradně vázáno na písčité, takže dobře propustné polohy. Prvé vážně zvažované objevy mezolitu v Čechách jej zdánlivě potvrzovaly. [...]
Paralelně a spíše nezávisle se rozvíjel výzkum v jazykově německých oblastech Československa. Historiografické bádání o době třicátých a čtyřicátých let ukazuje na vesměs korektní vztahy českých a německých prehistoriků; různé spory, soupeření a nevraživosti nevybočovaly ostatně z poměrů, jichž není archeologie ušetřena ani dnes. Informace o nových objevech byly v německém badatelském prostředí publikovány v časopise Sudeta, který vycházel v Liberci (Reichenberg). Česká archeologie měla jako hlavní periodikum Památky archeologické, které ve třicátých až čtyřicátých letech vydávaly Archeologická komise České akademie věd a umění a (formálně) Archeologický sbor Národního musea. Publikování „napříč“ českou a německou badatelskou komunitou se dělo z praktických příčin jen výjimečně.
Němečtí pionýři na horní Ohři
Oblast Chebska, respektive horního Poohří měla opakovaně v minulosti oproti vnitřním Čechám poněkud odlišný vývoj. V okolí Chebu působil ve třicátých letech 20. století soudní úředník Josef Oskar Steidl (1884–1974), který na polích i v pískovnách nalézal kamenné artefakty vesměs rámcově mezolitického stáří. Určitá geografická izolovanost území a nevýraznost nálezů způsobily, že informace o jeho objevech „do Prahy“ asi nepronikly.
Dále po toku Ohře proběhl v rovněž sudetských Tašovicích u Karlových Varů pod patronací Hermanna Schrollera výzkum na mezolitickém nalezišti, který provedl v létě 1940 Heinrich Zimmermann. Terénní dokumentace tašovické sondy je ukázkou tehdejších standardů říšskoněmecké prehistorie. Výzkum však zůstal nezveřejněn, a proto diskurz bádání neovlivnil, byť povědomí o něm v české poválečné literatuře existovalo. [...]
Připomeňme, že ihned po skončení války se čeští archeologové organizovaní ředitelem Státního archeologického ústavu Jaroslavem Böhmem (1901–1962) a pracovníci Národního muzea snažili zamezit informačním ztrátám záchranou archivů a fondů z vyprázdněných institucí v bývalých Sudetech. V některých oblastech, do nichž patří i následující příběh, se však dlouho nedařilo plně navázat na dřívější bádání.
Pískovcový ráj klepe na dveře
Na Českolipsku sbírali na písčitých půdách mezolitické kamenné nástroje už od přelomu dvacátých a třicátých let učitel Julius Laufka (data neznámá) i statkář a politik Karl Stellwag (1873–1963), přičemž územím se z profesionálů zabýval v meziválečném období profesor (nejen) pražské Německé univerzity Leonhard Franz (1895–1974). Ten soubory artefaktů správně přiřkl období mezolitu – Mittelsteinzeit. [...]
To, že archeologii tak dlouho unikalo intenzivní zastoupení mezolitu v pseudokrasových oblastech severních Čech, lze přičíst na vrub nepřipravenosti k jeho existenci, a hlavně zvolené metodice výzkumu. V tom byl pozoruhodnou výjimkou výkop ve dvou převisech na svazích Kozákova u Turnova provedený moderním způsobem s rozměřením do čtverců, snímáním po vrstvách a proséváním sedimentu. Uskutečnil jej už za hranicí pozdější Říšské župy Sudety v letech 1936–1937 archeologický samouk, regionální historik a lesní inženýr z Návarova Vilém Vaníček (1875–1961), jenž navázal na starší akce historika a archeologa J. V. Šimáka. Zvolená metoda byla srovnatelná s tehdy progresivními výzkumy paleolitu a mezolitu ve střední Evropě. Avšak opět – Vaníčkův výzkum nebyl publikován a nálezy v turnovském muzeu později sesypány, takže se k nim ztratily prostorové informace.
Mezolit paradoxně unikl při výzkumech v Českém ráji ve čtyřicátých letech i vynikajícímu specialistovi Františku Proškovi (1922–1958), aby jej záhy s malakozoologem Vojenem Ložkem (1925–2020) přeci jen identifikovali, a to v Polomených horách (v Zátyní u Dubé). Uznání rozsahu a významu fenoménu osídlení pískovcových oblastí přinesly až výzkumy konané od sedmdesátých, respektive devadesátých let 20. století dosud.
Jihočeské setkání
Jižní Čechy dnes platí na mapě mezolitu Čech za jednu z jádrových oblastí. Na tom má zásluhu intenzivní průzkum krajiny konaný od poloviny třicátých let, od časů velkého objevu archeologa a učitele Bedřicha Dubského (1880–1957). Ten u rybníka Řežabince nedaleko Putimi narazil na koncentraci pozůstatků lovecko-sběračských sídlišť a oddal se jejich výzkumu. [...]
Mezi přizvané archeology i geovědní specialisty patřil profesor Německé Karlovy univerzity, Lothar Zotz (1899–1967), člověk schopný i kariérně oportunistický. Dubského nálezy jej zaujaly a zařadil je do svých studií a přehledů vyšlých v době protektorátu Čechy a Morava a těsně po něm. Bezradnost Zotzem používaných termínů značila, že pro správnou klasifikaci kamenných artefaktů ještě nenazrál čas, archeologie konce paleolitu a mezolitu hledala pojmosloví a přesné chronologické vymezení. To druhé přinesl teprve korektiv v podobě tzv. absolutního datování (zvláště radiouhlíkového), byť se pro mezolit uplatňovalo vlastně až do devadesátých let spíše v mimočeském kontextu.
Kolem krasového dědka J. Petrboka se v době druhé světové války zformovala skupinka mladých nadšenců, již se záhy osamostatnili. Vedli pak pod hlavičkou různých institucí komplexní výzkumy kvartérního období, včetně mezolitu a jeho přírodovědného kontextu. V terénu působil od třicátých let vynikající empirik Karel Žebera (1911–1986), primárním zaměřením kvartérní geolog. Další impulzy vzešly z působení Mojmíra Mazálka (1907–1954) z pražského Státního archeologického ústavu, původně sběratele činného na Moravě. Ten se v mezolitické problematice rychle odborně vzdělal a provedl důležité výzkumy zvláště opět v jihočeské Putimi. Objevy se od čtyřicátých let 20. století nabalovaly jako sněhová koule, by ť bádání bylo i v dalších desetiletích neseno spíše jednotlivci. Ti určovali priority a oblasti výzkumu konaného v úzké spolupráci s přírodovědci. [...]