Středoevropští iliberálové nejsou protizápadní. Nechtějí, aby zanikl exkluzivní západní klub a jeho globální bělošská hegemonie. Chtějí se jen ujistit, že tento klub přežije dostatečně dlouho na to, aby je konečně přijal mezi sebe. A velmi si váží údajné bílé „čistoty“ střední Evropy… Ivan Kalmar přemýšlí o střední Evropě jako o prostoru, který je po roce 1989 západními neoliberálními elitami vědomě udržován v napětí. V knize Bílí, ale ne tak docela (přeložil Michal Jurza, Utopia libri, Praha 2024) vnímá nerovné postavení vykořisťované, ale oproti zbytku světa štědře konejšené „semiperiferie“ jako zdroj moci místních odpůrců liberalismu a progresivismu. Politické spojenectví „velmi bohatých a nepříliš chudých“ (označované v Česku často jako „populismus“, v Maďarsku „iliberální demokracie“) je podle něj založeno na rasisticky utvářeném pocitu identity. A živeno je jak privilegii, jimž se Středoevropané po přijetí do EU a NATO těší, tak hořkostí z nikdy nekončícího dobíhání „Západu“: Střední Evropa těžila a nadále těží z toho, že je součástí historicky kolonizující části světa – v rozporu s oficiálním i všeobecným míněním. V rámci geopolitického vztahu bývalých kolonizátorů a bývalých kolonií vykazuje některé znaky obou těchto kategorií. (…) Skutečné, byť jen částečné podobnosti mezi postkoloniální a postkomunistickou minulostí umožňují Středoevropanům porozumět i lidem na globálním Jihu (včetně lidí odtud příchozích), vcítit se do nich a pěstovat vůči nim solidaritu. Tuto příležitost však dosud využila jen hrstka lidí…
-mš-