Celá moje moje literární činnost vyvěrá z konfliktů se životem, společností, s osudem i Bohem. Nevole, odpor i nezájem čtenářů vyplývá z toho, že se dotýkám oblastí, které oni z nevědomosti, pohodlnosti, zabedněnosti i zbabělosti pokládají za tabu. Je to ten nejhroznější nesmysl. Reprodukuji život, jaký ve skutečnosti je… Jan Hanč (1916–1963) se věnoval literatuře „mimo systém“. Nebyl v žádně literární skupině (kromě krátkého období druhé světové války, kdy se pohyboval v okruhu Skupiny 42), neměl žádného „učitele“, přesto literaturou jako takovou, jejím smyslem, žil. Byl to vztah intenzivní. Třeba jako běh. I ten měl v Hančově životě důležité místo – věnoval se mu nejprve závodně, následně jako trenér. Byl-li literárním samorostem v předválečném a válečném období, pak po únoru 1948 uvízl zcela „na okraji“. Potýkal se s vážnými zdravotními problémy i se systémem, který nastolili vládnoucí komunisté. Vydávání jeho literárního díla bylo složité. Velký podíl na tom, že mohlo po jeho smrti vyjít (nejprve v samizdatu), měl Jan Lopatka, který – jak se posléze ukázalo – však disponoval jen jeho torzem. Po vydání v devadesátých letech získalo nakladatelství Torst z rodinné pozůstalosti Hančova bratra soubor rukopisů. Zatím poslední vydání (Události, Torst, Praha 2016) je tak nejvěrnější autorově verzi. Momentálně je také k vidění divadelní interpretace Hančova způsobu literárního vnímání (Sprinter Jan Hanč, divadelní skupina Nahý v trní): Aby v tom byli všichni / k smíchu! / Ještě fungují játra ledviny plíce / ještě zítřek / snad / ale prosím slušnou a srozumitelnou formou!
-ivc-