V roce 1446 se Portugalci uchytili na západním pobřeží Afriky, jíž říkali Guinea. V letech 1460 a 1461 objevili jejich kapitáni liduprázdné Kapverdské ostrovy. Na této bezpečné ostrovní základně postupně vznikla nová komunita bělošských podnikavců a černošských otroků dovážených z pevniny, kde měla bojovná etnika navrch. Rozpačitou autoritu Portugalců v „jejich“ Guineji zajišťovali nejčastěji mulatští Kapverďané jako guvernéři, úředníci nebo učitelé. Roku 1879 byla ustavena kolonie Portugalská Guinea, aby tento malý zbytek portugalské západoafrické obchodní zóny nepohltili Francouzi ze Senegalu nebo z Guineje. Koncem 19. století si už ostatní Evropané moderními zbraněmi podmanili africké národy, ale v Portugalské Guineji koloniální armáda teprve v letech 1913–1914 rozdrtila odpor vzdorujících kmenů.
Kapverdská elita se ztotožnila s portugalskou správou i kulturou, ale bažinatá Portugalská Guinea unikala pokroku. Samo Portugalsko, zesláblé účastí v první světové válce, se ve dvacátých letech 20. století propadlo do chaosu a úpadku, a tak až vojenský převrat z roku 1926 a následující vlády, které ovlivňoval António de Oliveira Salazar jako ministr financí (1928), ministr kolonií (1930), premiér (od 1932) a tvůrce autoritativního „nového státu“ (od 1933), docenily zdroje kolonií. [...]
Cabralovi: vzděláním k prozření
V roce 1911 našel na pevnině uplatnění rodák z kapverdské metropole Praia Juvenal Cabral. Úředník a od roku 1913 učitel na základní škole přispíval i do místního tisku. Ze svazku s družkou Ivou Pinhel Évora se mu roku 1924 narodil syn Amílcar, z jiného svazku měl syna Luíse (nar. 1931). Juvenal Cabral se na penzi vrátil na Kapverdy a až do své smrti v roce 1951 obdivoval Salazarův režim, hrdý na rozlehlé zámořské dědictví.
Starost o Amílcara zůstala na bedrech jeho matky Ivy. V zaostalé Portugalské Guineji zajišťovala děti jen obtížně. Amílcar začal chodit do školy až ve dvanácti letech, ale díky nadání zvládl první stupeň docházky záhy. V roce 1937 se s matkou přestěhoval na Kapverdy, kde Iva pracovala v továrně na rybí konzervy. Amílcar pokračoval ve studiu na gymnáziu (Liceu Gil Eanes) v Mindelu na ostrově São Vicente; vyučovali tu vzdělaní kapverdští běloši a mulati, mnozí odchovaní vlasteneckým hnutím Claridade (Jas). [...]
Stipendium z gymnázia a další vládní stipendium pro nadané nemajetné mladíky z kolonií zavedlo Cabrala v říjnu roku 1945 do Lisabonu. Vysoká zemědělská škola mu poskytla odbornou přípravu, ale ještě cennější informace nabídla setkávání s kolegy z afrických území i z Portugalské Indie v Domě studentů říše (Casa dos Estudantes do Império, CEI). Mladí intelektuálové si v Evropě uvědomili, že jejich podřízeným národům je upíráno požadované sebeurčení a že jejich krajané i oni sami jsou vystaveni diskriminaci. Amílcar Cabral s generačními druhy diskutoval o mocenských změnách po druhé světové válce, o socialismu, panafrikanismu prosazovaném anglofonními černochy, ideologii „černošství“ (négritude) hlásané ve francouzské Africe a o potřebě rovnoprávnosti obyvatel kolonií. Pro svůj lid vytyčil program „afrikanizace duší“ založený na vlastní identitě a na přerušení vazeb s koloniálními autoritami.
I když bída vládla i na lisabonských předměstích, prázdninové návštěvy Kapverd a pak odchod do Portugalské Guineje potvrdily skličující kontrast vyhladovělých ostrovů a pevniny oproti vzmáhající se Evropě. Počátkem listopadu 1952 připlul Amílcar Cabral do Bissau. Jako zemědělský inženýr, zaměstnanec ministerstva zámoří a manžel Marie Heleny Rodriguesové znovu poznával svou rodnou zemi. Za Amílcarem přijel i jeho nevlastní bratr Luís. [...]
S dokonalou znalostí chmurných poměrů v zázemí Bissau se Amílcar s manželkou v březnu 1955 vrátil do Lisabonu. Získal zaměstnání ve Výboru zámořských studií, odkud byl průběžně vysílán na výzkumné projekty do Angoly. V Africe končil kolonialismus: po Súdánu, Tunisku a Maroku vyhlásila nezávislost Ghana; ve francouzských územích vznikaly místní vlády a zastupitelské sbory. Jen Portugalci trvali na své neměnné držbě a přesvědčovali Afričany, aby se odmítnutím vlastní kultury stali Portugalci.
Vůdce odboje
Na cestách navštívil Amílcar Cabral svou matku Ivu v Bissau. Zde se také 19. září 1956 sešel s dalšími čtyřmi přáteli, mezi nimiž byl i bratr Luís. Diskuse o politice vedla ke vzniku Africké strany nezávislosti (PAI). V listopadu 1957 Amílcar Cabral rokoval v Paříži s angolskými kolegy v bytě mosambického intelektuála Marcelina dos Santose. Pětice mužů se rozhodla zřídit odbojovou centrálu známou později jako Antikolonialistické hnutí (MAC) pro osvobození národů všech portugalských kolonií. Koncem září 1958 odmítla Guinea sousedící s Portugalskou Guineou volné společenství s Francií a rozhodla se pro úplnou nezávislost. Cabral jásal, stejnou cestu vytyčil pro svůj lid při svém vystoupení na Konferenci všeho afrického lidu v Akkře v roce 1958. Incident 3. srpna 1959, kdy v bissauských docích Pidjiguiti ukončila stávku střelba (16 mrtvých), mu dodal argument k odporu vůči portugalské správě. [...]
V lednu 1960 na Konferenci afrických národů v Tunisu představil poprvé svou stranu PAI a její radikální cíle. V Manifestu MAC vyhlásil nepřátelství portugalskému kolonialismu. V Londýně mu novinář, historik a přítel Basil Davidson pomohl přeložit a v angličtině vydat působivá a jednostranně negativní Fakta o portugalských koloniích v Africe; spisek neznámou Cabralovu skupinu okamžitě zviditelnil v roce Afriky, kdy jedna země za druhou vyhlašovaly nezávislost za jásotu světových médií. V říjnu 1960 na dakarské Konferenci kádrů nacionalistických organizací Cabral použil pro svou skupinu název Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverd (PAIGC) rozšiřující cíl osvobození i na Kapverdy.
Nacionalistických buněk podobných PAIGC vznikla v exilu dlouhá řada. Amílcar Cabral ale našel způsob, jak ze své základny v guinejské metropoli Konakry své hnutí vyzvednout. Vysílal do blízké Portugalské Guineje lidové komisaře burcovat k odporu. Především bystře docenil význam propagandy: 25. září 1960 požádal portugalskou vládu, aby okamžitě uznala právo guinejského a kapverdského lidu na sebeurčení. Bezvýznamnou impertinenci okrajové skupinky Salazar ignoroval. Zato světové sdělovací prostředky, vlády i organizace nadšeně šířily požadavek demokratické nezávislosti zámoří a pro africký odboj získávaly morální i materiální pomoc. [...]
Mezi chaotickou množinou vůdců drobných nacionalistických organizací Cabral rychle stoupal díky respektu získávanému ve světě. V březnu 1961 spolu s Aristidesem Pereirou žádal pomoc v Moskvě i Praze – od srpna 1961 spolupracoval s československou rozvědkou (pod krycím jménem „Sekretář“). Po zrušení Revoluční africké fronty za národní nezávislost (FRAIN) se Cabral zasadil o ustavení Konference nacionalistických organizací portugalských kolonií (CONCP) v Casablance v dubnu 1961 a z titulu jejího předsedy vypracoval Rapport général jako taktiku boje proti kolonialismu. PAIGC vyhlásila 3. srpna 1961 přímou akci: sabotáže, přerušování komunikací a ničení infrastruktury jako předehru války. Cabral se 13. října 1961 znovu otevřeným dopisem obrátil na portugalskou vládu s návrhem společné konference o sebeurčení našich národů. Lisabonský kabinet jednání s velezrádci odmítl. V únoru 1961 rozpoutal odboj otevřenou válku v Angole s masivní podporou Východu i Západu. V prosinci anektovala armáda Indické republiky během dvou dnů tři enklávy Portugalské Indie; ztráta tohoto zámořského dědictví Salazara velmi bolela, navíc si ověřil, že ho spojenci z NATO v zámoří nepodpoří.
Portugalská vláda v září 1961 odvolala diskriminační statut domorodců a garantovala všem obyvatelům kolonií plná občanská práva. Zlepšovala sociální služby a také investovala do modernizace zámoří. Pokrok organizovaný portugalskou správou však globální média vykládala jako perfidní úskok kolonialistů. V lednu 1962 přijala PAIGC po malém programu i maximalistický velký program: světová média opět šířila idealistické cíle jako vidinu světlé budoucnosti napravující současný temný kolonialismus. Cabral 12. prosince 1962 požádal Zvláštní komisi pro dekolonizaci OSN o tlak na Portugalsko, aby uznalo rezoluci 1514 o udělení nezávislosti koloniálním národům.
Napadením kasáren v Tite 23. ledna 1963 zahájili partyzáni v Portugalské Guineji otevřenou válku. Podpořila je Organizace africké jednoty založená v květnu v Addis Abebě. Bitvu o ostrov Como v lednu až březnu 1964 koloniální armáda sice vyhrála, ale v bahnitém terénu ústí velkých řek nemohla uplatnit těžkou techniku; prostor tedy znovu ovládli svými lehkými zbraněmi partyzáni, jimž úspěšně velel João Bernardo Vieira. Amílcar Cabral se věnoval ideologii, organizaci a propagandě. [...]
Politické aktivity rozvrátily Cabralovo první manželství. Od roku 1966 ho doprovázela Ana Maria, učitelka „pilotní školy“ PAIGC, s níž se později oženil. Osvobozenecké úspěchy se množily. Rozhlas osvobození od července 1967 vysílal ze zahraničí do Portugalské Guineje sliby šťastné budoucnosti po porážce kolonialistů. Cabral neustále zval fotografy, filmaře a zahraniční politiky do končin pod kontrolou PAIGC, aby šířili pozitivní obraz odboje. Jeho „válka v pohybu“ přinášela výsledky, jak potvrdil minometný útok na letiště Bissalanca u Bissau koncem února 1968.
Od května 1968 vedl Portugalskou Guineu guvernér António Spínola. Jeho program lepší Guineje vyvrcholil svoláváním lidových sjezdů coby zemského parlamentu. Překračoval tím kompetence lisabonské vlády, kterou po Salazarovi od září 1968 vedl premiér Marcelo Caetano. Avšak partyzáni postupovali a v lednu 1969 obsadili i základnu vládní armády v obci Madina do Boé. Spínola odpovídal odvetou. Během operace Zelené moře (Mar Verde) zaútočil výsadek černošské koloniální armády v listopadu 1970 na Konakry. Vedení PAIGC ani její podporovatel, guinejský prezident Sékou Touré, svrženi nebyli. Navzdory tomu se partyzánské správě příliš nedařilo, ve světě však Cabralova propagandistická kampaň vítězila. [...]
Partyzánská Nejvyšší rada odboje rozhodla roku 1971 o brzkém založení samostatného státu. V dubnu 1972 Cabral provázel delegaci OSN po územích pod svou kontrolou, v červenci prezentoval v Paříži svou studii O roli kultury v boji za nezávislost. Na zajištěném území uspořádali partyzáni roku 1972 volby s jedinou kandidátkou PAIGC jako přípravu ústavodárného shromáždění pověřeného vyhlásit nezávislost.
Portugalská správa se však stále mohla opírat o spolupracující etnika. Portugalská Guinea měla od roku 1972 Zákonodárné shromáždění jako zemský parlament a Provinční poradní výbor v roli vlády napojené na guvernéra. Okresní rady a místní představení (regedores) doplňovali funkční administrativu. Reformy správy ale už pozbyly důležitosti, mezinárodní organizace a mocnosti žádaly odchod Portugalců.
Atentát, vítězství a dvojí dědictví
V PAIGC se střídala období výher a proher, vyostřovaly se spory v názorech mezi kapverdskými a pevninskými bojovníky. Amílcar Cabral přežil několik pokusů o likvidaci z rukou neklidných a unavených spolubojovníků. Večer 20. ledna 1973 disciplína povolila – v Konakry Cabrala přepadli nespokojenci a Inocêncio Kani vůdce zastřelil. Vnitrostranický puč však ihned potrestal hostitel, guinejský prezident Sékou Touré. Druhý sjezd PAIGC v červenci 1973 upevnil disciplínu i vedení v čele s Kapverďanem Aristidesem Pereirou. Sovětské řízené střely umožnily partyzánům zastavit portugalské vzdušné operace.
Reformního guvernéra Spínolu v září 1973 nahradil generál José Bettencourt Rodrigues. Mezi vojáky koloniální armády frustrovanými absolutní nepřízní světa se zrodilo hnutí kapitánů požadující konec války. Naopak aktivní PAIGC svolala do Madiny do Boé své poslance, kteří zde 24. září 1973 jednostranně vyhlásili nezávislost státu Guinea- -Bissau. Ačkoli v Bissau fungovala portugalská správa, nový stát neprodleně uznalo 75 zemí.
V portugalské zóně ještě v únoru 1974 jednal za přítomnosti Bettencourta Rodriguese pátý a poslední lidový sjezd. Ale v samotném Portugalsku se neoficiální hnutí kapitánů přetvořilo na mohutné Hnutí ozbrojených sil (MFA), jež 25. dubna 1974 karafiátovou revolucí smetlo marcelismus, poslední fázi autoritativního režimu, a s ním i koloniální ideu. Levicoví důstojníci nedokázali v zámoří prosadit postupnou demokratickou dekolonizaci a nahradili ji jednodušším předáním moci ozbrojeným organizacím. [...]
Úsilí Amílcara Cabrala přineslo politické vítězství. Iluze o prosperitě, až si lid bude vládnout sám, se ale okamžitě zhroutily. Vyprahlé Kapverdy bez portugalských rozvojových programů obtížně hledaly možnosti přežití. V Guineji-Bissau vítězní warlords drancovali všechno, co se vybudovalo za portugalské správy. Obě země vedené jedinou stranou, jež měla zajistit jejich spojení, se brzy odcizily. Potvrdil to převrat v Bissau 14. listopadu 1980, jenž vyhnal z Guineje-Bissau Kapverďany včetně prezidenta Luíse Cabrala.
Bratrství dostalo šrám a kapverdská strana nesla od roku 1981 název PAICV (Africká strana nezávislosti Kapverd). Guinea-Bissau se podřídila velitelům osvobozenecké armády, kteří si jménem PAIGC počínali jako dobyvatelé. Přechod od jednostranického systému k demokracii počátkem devadesátých let potvrdil snahu kapverdských předáků prospěšně organizovat ostrovní stát, zatímco v Guineji-Bissau se střídaly převraty s občanskými válkami. [...]
Stoleté jubileum narození Amílcara Cabrala slaví vedle jeho rodné země i Kapverdy. Nezávislost je po překonání prvních potíží povznesla, vzorná demokracie pomohla k dobrému jménu, příklon k Evropě včetně Portugalska a zároveň ke státům západoafrického regionu jim zajistila přátelské vazby. Snění padlého hrdiny o štěstí ve svobodě muselo projít těžkými zkouškami, než se zčásti naplnilo. Navzdory ideologickým iluzím se Amílcar Cabral akcentem na svobodu a kulturu vepsal do historie osamostatňující se Afriky jako trvale inspirativní osobnost.