Myslím na ni: těhotnou, roztřesenou, jak se modlí pod jídelním stolem, zatímco venku zní střelba a zvuky výbuchů se neustále přibližují. Chtěla bych umět natáhnout paže do minulosti, abych ji mohla obejmout… Poslední, čeho byli prarodiče v Palestině svědky, byla scéna, která se odehrála v Safsáfu. Izraelští vojáci na pšeničném poli shromáždili muže z vesnice. Bylo jich asi sedmdesát. Muži měli zavázané oči, ale ženy a dívky všechno viděly. Hromadná poprava netrvala ani minutu. Pšeničné klasy se zbarvily do červena. Babička s dědečkem se rozeběhli a utíkali a utíkali… Tak rodinné vzpomínky na rok 1948 zaznamenává Nadia Kotaishová, jedna ze spoluautorek knihy Jestli mám zemřít, ať je to příběh (Utopia Libri, Praha 2024). Ve sborníku, sestaveném v reakci na válku Izraele s Hamásem, jsou nabídnuta především osobní vyprávění, zamyšlení a přání některých českých Palestinek a Palestinců. Najdeme tu i eseje o paměti holokaustu a kolonialismu, o humanistickém potenciálu židovství, o obchodu se zbraněmi a o tom, co představuje dost možná největší skandál české vlády: Náš stát se právě teď podílí na budování světa, ve kterém genocida nejenže nenaráží na žádný odpor, dokonce se jí fandí. Přitom slepě přehlížíme fakt, že takový svět nebude bezpečný pro nikoho, ani pro nás samotné. O našem kolektivním mlčení, o naší spoluvině se jednou budou učit děti ve škole. A budou se ptát – proč se ten maličký národ, který sám tolikrát čelil okupaci, rozhodl přidat na stranu okupantů, a ne okupovaných?
-mš-