Dějiny a současnost

Franz Kafka se narodil 3. července 1883 Hermannovi a Julii Kafkovým jako nejstarší z šesti dětí. Jeho dva mlad­ší bratři ovšem zemřeli v útlém věku a Kafkovým se následně narodily tři dcery: Elli, Valli a Ottla. Franz měl neblíže k nejmladší, svérázné a tem­peramentní Ottle, která nabourávala otcovu autoritu. Kafka s ní trávil čas během ozdravných pobytů, jí nejčastěji adresoval své dopisy. Snad právě svou vzdorovitostí si vy­sloužila v bratrově životě ono výsadní postavení, neboť on sám celý život strávil v pozici slabého syna, který nedokáže čelit síle svého otce.

Po studiích na gymnáziu Kafka absolvoval prá­va na německé Karlo-­Ferdinandově univerzitě; promoval 18. června 1906 a následující rok absol­voval u soudu neplacenou praxi, jež byla nezbytná pro uchazeče o advokacii. Své první místo získal na přímluvu strýce Alfréda v říjnu 1907 v pražské pobočce terstské pojišťovny Assicurazioni Ge­nerali. Kafka na toto místo nastoupil s vidinou, že bude v rámci svých pracovních povinností cesto­vat a navštěvovat pobočky v jiných zemích. Vel­mi záhy se ale jeho představy rozplynuly. [...]

Alternativní přístup

U Kafky se první projevy nemoci objevily v srp­nu 1917: jednou v noci dostal prudké chrlení krve, o kterém sám prohlásil, že se obával, že ni­kdy nepřestane. Nicméně navzdory této epizodě ráno odešel do práce a lékařskou pomoc vyhle­dal, až když splnil své povinnosti. Lékař konsta­toval závažný plicní katar, ovšem zpočátku zce­la vylučoval možnost tuberkulózy. Kafka totiž onemocněl ve třiceti čtyřech letech a podle do­bových představ byl na tuto nemoc zkrátka příliš starý. Tento postoj, v řadách odborné veřejnosti značně překvapující, je příkladem stereotypního spojování nemoci pouze s mladšími jedinci. Lé­kaři přitom připouštěli, že řada lidí prodělala pr­votní infekci v útlém věku a propuknutí tuberkulózy v pozdějších letech bylo pouhou reaktivací původní nákazy.

Max Brod od počátku sledoval s velkými oba­vami a vážností vývoj přítelovy choroby. Byl to právě Brod, kterému se Kafka jako jednomu z prv­ních svěřil se svými obtížemi; až po třech týdnech o nich řekl své sestře Ottle. Před rodiči povahu svých zdravotních problémů dlouhou dobu tajil. [...]

Kafka neměl důvěru v  klasickou medicínu a upínal se k nejrůznějším alternativním přístu­pům. Je pravděpodobné, že k přírodní léčbě ho přivedl strýček Siegfried Löwy, nevlastní bratr Kaf­kovy matky, u něhož Franz trávil několik letních měsíců mezi lety 1900 a 1907. Siegfried byl sice lékařem, ale byl rovněž velkým zastáncem alterna­tivních léčebných praktik.

Kafka také strávil několik dní v sanatoriu Weis­ser Hirsch, kde dr. Heinrich Lahmann uplatňoval principy přírodní dietetiky, léčbu na čerstvém vzduchu, vodní i sluneční lázně a vedl své pacien­ty k  otužování. V  sanatoriu se podávaly lehké pokrmy složené především z velkého množství ovoce a zeleniny, což kontrastovalo s jinak běžně doporučovanou masitou a tučnou stravou. Klíčo­vé bylo i setkání s továrníkem Moritzem Schnit­zerem ve Varnsdorfu roku 1911. Kafka se dle jeho rady věnoval fyzické práci na zahradě, spal u ote­vřeného okna, přestal pít alkohol, čaj i kávu a stal se vegetariánem. Zcela radikálně odmítal léky a očkování.

V  souladu se svým přesvědčením Kafka od počátku zavrhoval léčbu v klasickém proti­ tuberkulózním sanatoriu, kde by se musel podří­dit přísnému řádu. Byl navíc už od dob náročné­ ho studia přecitlivělý a vyžadoval naprostý klid, kterého by se mu v přeplněném léčebném ústavu nedostávalo. Domníval se, že sanatoria nere­spektují pacientovu důstojnost a jenom zhoršují lidské utrpení. V jednom dopise Mileně Jesenské napsal: Jsou to speciální plicní ústavy, domy, které se dnem i nocí celé chvějí horečkou a kašlem, kde se musí jíst maso, kde ti vykloubí paže bývalí kati, bráníš-li se injekci, a židovští lékaři, hladíce si vousy, tomu přihlížejí, stejně nesmlouvaví vůči křesťanu i Židovi.

Podle Kafky se nemocní v podstatě stali věz­ni své vlastní nemoci, která je uvrhla do uzavře­né léčebné instituce, jejímž hlavním cílem bylo chránit ostatní společnost a pod rouškou léčby co nejdéle protahovat bolest samotného pacien­ ta. Svědčí o tom i věty z dopisu Maxu Brodovi: Co člověk tam na té posteli vidí, je přece daleko horší než poprava nebo mučení. Mučení jsme nevynalezli sami, ale odkoukali jsme je nemocem, tak jako ony se přece jen neodváží mučit žádný člověk, zde probíhá mučení celé roky s umělými přestávkami, aby to nešlo příliš rychle – a to je nejzvláštnější – mučený je donucen protahovat mučení co nejdéle, z vlastní vůle, z vůle svého ubohého nitra. [...]

Brod Kafkův názor nesdílel. Pravidelně ho v dopisech káral a požadoval na něm dokonce tep­lotní tabulky, aby měl přehled, jak se jeho nemoc vyvíjí. Tato jeho horlivost vycházela z nepochope­ní Kafkova osobitého, někdy až nezodpovědného přístupu k léčbě: Ty jsi ale bohužel, jak se ukazuje, nešel do nejlepšího sanatoria. Už to druhé nejlepší je bezcenné: cítím to. (…) Nechápu, jak můžeš šetřit tam, kde se upřímně řečeno přece rozhoduje mezi životem a smrtí. Brod považoval Kafkou vyhledávaná ozdravná zařízení za nevhodný kompromis, kte­rým se podle něj Kafka snažil udržet hlavně vlastní pohodlí. Nutno podotknout, že v těchto zařízeních často nebyl ani stálý lékařský dohled; doktor přijíž­děl buď jednou týdně, anebo na vyžádání. Stejně tak se Brodovi nelíbil přístup Ottly, která se o bra­tra často starala, ale nebyla podle něj rázná a pod­léhala Kafkovým příkazům. Brod Kafku opakovaně prosil, aby svou nemoc bral vážně a vyhledal po­moc v klasickém sanatoriu. Je skutečně paradoxní, jak lehkovážně hypochondrický Kafka přistupoval k tak závažné chorobě.

Prozření

Kafka byl dlouhou dobu přesvědčen, že tuberku­lóza není nebezpečná choroba a že v jeho přípa­dě je psychosomatického původu. Snaha sklou­bit práci v dělnické pojišťovně s literární činností pro něj byla fyzicky, a zejména psychicky velmi vyčerpávající. Zdrojem trápení byly i vztahy se ženami, respektive strach z manželství. V době propuknutí tuberkulózy byl již podruhé zasnou­ben s Felicií Bauer, a právě jeho nemoc mu po­mohla se z tohoto svazku navždy vymanit. Sám se o tuberkulóze v korespondenci i ve svém de­níku vyjadřoval tak, že mu byla dána příležitost vyřešit milostné obtíže.

Nicméně v  průběhu času se Kafka dostá­val do  kontaktu s  dalšími nemocnými, měl možnost sledovat jejich životní příběhy a jeho pohled na  tuberkulózu se začal měnit. Nejví­ce na něj zapůsobila událost, která se odehrála v lednu 1921 během jeho pobytu v léčebně v Ta­tranských Matliarech. Navštívil zde asi padesá­tiletého Čecha, který se cítil osamělý (kromě něj zde pobývali pouze dva Češi). Tento muž měl tuberkulózu hrtanu, která se projevovala bolestivými výrůstky. Léčil se pomocí drob­ných zrcadel, která musel správně nastavit, aby na postižená místa dostatečně svítilo slunce. [...]

V březnu 1921 píše Kafka Brodovi: Od doby, co jsem tu mezi plicně nemocnými, věřím pevně na to, že zdravým lidem sice nebezpečí nehrozí, to jsou ale patrně jen dřevorubci v lese nebo děvčata ve zdejší kuchyni (holýma rukama dojídají zbytky z talířů pacientů, proti kterým se ostýchám sedět), patrně však nikdo z našich městských kruhů. Jak odporné např. sedět proti někomu, kdo má nemocný hrtan (pokrevný příbuzný toho s plicní chorobou, smutnější bratr), kdo sedí vlídně a bezelstně proti Tobě, hledí na Tebe lesklýma očima lidí nemocných tuberkulózou, a přitom Ti mezi roztaženými prsty kašle hnisavé částečky svých tuberkulózních nádorů do obličeje. Tak nějak bych seděl doma jako „dobrý strýček“ mezi dětmi, i když by to snad nebylo tak zlé. A v dalším dopise z červen­ce 1921 pokračuje: … to věčné stonání je špinavé, špinavý protiklad mezi vzhledem obličeje a plic, špinavé všechno. Plivání ostatních přihlížím jen s odporem a sám přece také nemám lahvičku na sputum, jak bych měl.

Kafkův boj s tehdy těžko léčitelnou choro­bou měl střídavé úspěchy. Pozitivnější výsledky se objevovaly spíše na počátku léčby, kdy při­ býval na váze, dařilo se mu srazit horečky a sám tvrdil, že se cítí dobře. Postupně se ale nemoc rozvíjela a Kafka chřadl. Hygienicko­dietetický způsob léčby, který uplatňovala všechna sana­toria, v podstatě nedodržoval. Součástí terapie totiž byla na bílkoviny a tuky bohatá strava, kte­rá se skládala zejména z mléčných výrobků, vajec a masa. [...]

Touha žít

Celá situace eskalovala v  roce 1923, kdy se se svou přítelkyní Dorou Diamantovou rozhodl přestěhovat do Berlína. Velmi usiloval o soužití v partnerském vztahu, kterému se doposud brá­nil. Musel se ale potýkat s finančními problémy způsobenými hyperinflací. Poté co jeho žalost­ný stav na  vlastní oči viděl Brod a  informoval rodinu, navštívil Kafku jeho strýc Siegfried. Měl na  Kafku zřejmě značný vliv, protože ho pře­svědčil o nutnosti odborné léčby v ústavu. Kafka Berlín opouštěl velmi nerad, ale sám už zřej­mě pociťoval, že klid a čisté ovzduší berlínského předměstí nestačí.

V dubnu 1924 odcestoval do rakouského sa­natoria Wienerwald, které se ovšem pro jeho stav ukázalo být nevhodné. Jeho nemoc byla již v po­kročilém stadiu (vážil jen 49 kilogramů) a sana­torium se orientovalo primárně na lehké případy a rekonvalescenty. Navíc se potvrdila diagnóza tuberkulózy hrtanu, která Kafkovi působila velké bolesti a omezovala ho v příjmu potravy. Byl pro­to převezen na specializovanou kliniku dr. Mar­kuse Hajka, kde měl podstoupit chirurgický zákrok. Setkání s pacientem umírajícím na stej­nou diagnózu mu ale způsobilo další trauma. Dora byla naprosto konsternovaná přítomností závažně nemocných pacientů v Kafkově těsné blízkosti a rozhodla se převézt ho do sanatoria v Kierlingu. Toto sanatorium ale také nebylo při­praveno na pacienta v tak závažném stavu: neby­la zcela zajištěna soustavná lékařská péče (lékaři k pacientům dojížděli většinou z Vídně vzdálené přibližně patnáct kilometrů).

V Kierlingu se o Kafku starali Dora a jeho pří­ tel Robert Klopstock, student medicíny, se kterým se seznámil během pobytu v Matliarech. Lékaři odhadovali, že mu zbývají maximálně tři měsíce života, ale Dora i Klopstock ho udržovali v nadě­ji na vyléčení. Když mu lékař sdělil, že v hrtanu vidí jasné zlepšení, Kafka se prý rozplakal rados­tí. [...]

Právě dopisy z posledních dnů života Franze Kafky jsou dokladem komunikačních strategií jeho přátel: zatímco sestře Ottle byly sdělovány pravdivé informace o blížícím se konci Kafkova života, jeho rodiče byli i nadále udržováni v mi­losrdné lži. Zatajování závažnosti nemoci bylo motivováno snahou vyhnout se osobnímu se­tkání v Kierlingu, které by odhalilo skutečný roz­sah choroby. Kafka v té době už nemohl ani mlu­vit, a tak s okolím komunikoval pouze krátkými vzkazy, které psal na papírky. V jednom Doře na­psal: Polož mi na chvilku ruku na čelo, abych dostal odvahu. Zemřel na počátku června 1924, rodina ho už nestihla navštívit.