V leckom vzbuzuje úzkost. Mnozí z těch, kdo ho nečetli, avšak slyšeli o něm vyprávět, se jen bojí, že jim nažene strach. V jiných pouze vyvolává smutek, aniž vědí proč. Někteří dokonce pocítí závan deprese, a proto jeho útlé knihy obezřetně odloží. Výhrad proti němu je mnoho a pověst, že byl v podstatě šílený, nachází stále ještě dostatek potravy, i z jeho dokončených textů. (…) V leckom vyvolává netrpělivost, nervozitu. On totiž své texty zamlžuje a proměňuje v hádanky a patrně ho těší, když svede čtenáře na scestí… Takto shrnul vnímání literárního odkazu Franze Kafky jeho životopisec Reiner Stach. Věnoval se Kafkovu životu a dílu několik let a shrnul jej ve třech svazcích Rané roky, Roky rozhodování a Roky poznání. Zbyl mu však ještě další materiál, který do zmíněných životopisných celků nezahrnul – jsou to drobné poznámky či postřehy, které mohou působit až groteskně (což by se asi Kafkovi líbilo), současně ale mohou dojem z Kafkovy osobnosti až rozmělňovat. Právě s tímto vědomím je autor uspořádal do několika bloků, v nichž nechává nahlédnout především do své autorské dílny. Kniha To že je Kafka? 99 odhalení (přeložil Vratislav Jiljí Slezák, Argo, Praha 2021) není žádným bulvárem, ale drobnohledem, který může Kafkovi získat nové čtenáře. Teď jsem se na svůj psací stůl podíval zevrubněji a seznal, že se na něm nedá udělat nic dobrého. Leží na něm toho tolik a vytváří to nepořádek bez ladu a skladu, bez vyrovnanosti a snesitelnosti neuspořádaných věcí, která jinak činí každý nepořádek únosným…
-ivc-