François Rabelais
Gargantua
Přeložila Cibulská Theléma, komentář Martin C. Putna a Petr Wohlmuth, Academia, Praha 2023, 348 s., 450 Kč, ISBN: 978-80-200-3448-9
V pomyslné krajině „kultury naší vzdělanosti“ sedí François Rabelais obvykle na zdi mezi „středověkem“ a „novověkem“ a přehazuje slova z jedné strany na druhou. Kanonický překlad Rabelaisových pěti knih o obrech Gargantuovi a Pantagruelovi (ta pátá je asi z větší části apokryfní), připravený Jihočeskou Thelémou, kolektivem romanistů pod vedením Prokopa Haškovce, vyšel poprvé roku 1931, naposledy byl vydán roku 1968. Je na čase vydat ty knihy znovu. Doba tomu přeje, neboť tušíme, že bude přechodová. Dělící.
Loni a předloni vyšly dva rabelaisovské překlady. Patrik Ouředník přišel s Pantagruelem, Rabelaisovou první a prapůvodní knihou, jež poprvé vyšla v Lyonu roku 1532, a Cibulská Theléma, tedy tým překladatelů, především studentek a studentů FHS UK, soustředěný okolo tamního semináře Martina C. Putny, přinesl Gargantuu, příběh Pantagruelova otce. Zbytek zatím na novou verzi čeká.
Je zajímavé, že oba nové překlady se při definování své vlastní novosti vymezují vůči tomu, co označují jako lidovou a zastaralou interpretaci Rabelaise. Cibulští předkládají publiku Gargantuu jako knihu elitní a pro elity (praví Putna v rozhovoru pro web FHS UK), Ouředník chce představit Rabelaise jako intelektuála, filozofa a jazykového reformátora (jak praví v rozhovoru s Jeanem Gaspardem Páleníčkem na webu Iliteratura.cz). [...]
Ouředníkův Pantagruel je, co se překladatel ské strategie a prezentace týče, velmi klasickým dílem. Odkazuje v zásadě k týmž reáliím jako francouzská verze, vysvětlivky mají své místo v poznámkách pod čarou. Klasická (šlo by říci basic) je i sazba knihy provedená Cambrií – písmem, jež v novějších iteracích kancelářských programů nahradilo Times New Roman. Úzké litery tohoto fontu čtenáři připomenou lejstro z obecního úřadu nebo seminární práci; v doslovu Jiřího Pelána lze v mém výtisku dokonce jako relikt rozeznat barevné zvýraznění poznámky. [...]
A pak se člověk začte do Ouředníkova textu a objeví nečekaný, neuvěřitelně lehce a nehledaně působící ohňostroj. To, na co Jihočeská Theléma spotřebovala tucet řádků doslovného překla du, řeší Ouředník idiomaticky a často na menší ploše. Ale co když tě přepadnou, jak se budeš bránit? ptá se třeba na s. 137 Epistemon Panurga odmítajícího kord, který mu chtěl jeho pán Pantagruel věnovat. Prásknutím do bot, pokud by hlava nehlava nebyla povolená, odpovídá Panurgos, zatímco ve starším překladu se psalo o kopancích a holích. Tam, kde to není nutné, Ouředník překlad nemění. Pře dvou šlechticů, při jejímž řešení Pantagruel prokáže neobyčejné umění zacházet s nesmyslnou právnickou mluvou, zůstává spo rem pánů z „Vyližmi“ a „Čuchnisi“. Francouzské složeniny Baisecul a Humevesne patrně nelze přeložit líp. Vládne tu uměřenost, která se však neštítí vulgarit, a kontinuita neváhající inovovat tam, kde je to potřeba.
Cibulský překlad je ve všech ohledech opakem klasičnosti. Překladatelé Gargantuu radikál ně aktualizují a aktuálně regionalizují. Namísto okolí Tours zde čteme o jižních Čechách se stafáží rybníků, kaprů, kulajdy a cmundy po kaplicku. Na místě Paříže stojí Praha, na místě Sorbonny Karolinum. Toto přenesení působí v kontrastu s „frankocentrickým“ přístupem ostatních překladů hlavně svou bezprostředností. Silou blízkosti, která není zředěna žádnou alteritou a umožňuje čtenáři naplno procítit vtipy i trapnosti. Překlad je někdy třeskutý, místy otřesný, vždycky otřásající.
Vtipy strefující se do současných akademických držitelů moci či strážců tradičních hodnot se po mém soudu většinou nedaří, ale takové soudy záleží především na osobním vkusu. Spíše než vtipností se tyto pokusy vyznačují jinou, objektivnější hodnotou. Ukazují Rabelaise jakožto autora zasahujícího svým psaním neuralgické body jedné konkrétní doby a místa. [...]
Cibulská verze samostatně působí jako krátkodechý úlet, ale pokud není čtena sama, může se rozeznít do akordu. V jednom svazku totiž čtenářům nabízí dvě nohy, jež mohou dobře podepřít kanonický text, ať už ten francouzský, nebo ten od Jihočeské Thelémy. Jednu tvoří překlad vytištěný na sudých stranách knihy. Tou druhou jsou komentářové kapitoly na lichých stranách, v nichž Martin C. Putna a historik vojenství Petr Wohlmuth předkládají publiku úvahy nad tématy, jež nastolují kapitoly překladu. Kniha díky tomu funguje jako „companion“; komentátoři se krátce dotknou otázek, jež jsou v souvislosti s Gargantuou nastolovány každou chvíli, jako je Rabelaisův vztah k reformaci či jeho lékařské povolání, píší o jižních Čechách a Jihočeské Thelémě a věnují se i záležitostem, jež obvykle zůstávají ve stínu a k nimž se mohli prokousat především díky přísně dodržované paritě: co kapitola, to oddíl komentáře, obojí zhruba stejně dlouhé, aby se nerozsypala sazba. [...]
U Ouředníkova Pantagruela si lze představit, že překlad funkčně nahrazuje francouzský originál i starší českou verzi. Participuje tím pádem na určité linii vývoje, představuje další krok na cestě k unikajícímu cíli dokonalého převodu textu z jazyka do jazyka. Tento svůj zvláštní cíl i reflektuje (autor klade v předmluvě i stati obzvláštní důraz právě na jazykové otázky) a stává se etalonem toho, co je v české literatuře Pantagruel a Rabelais.
Nový Gargantua funguje jinak. Sám představu je výkřik do stále pokračujících sporů, výkřik energický, aktuální, a proto nutně efemérní. Ale právě tím přináší určitou útěchu (když už ne lék, jak by si asi přál Rabelais). Tahle současnost i se svými spory skončí. A přijdou zase nějaké jiné.