Dějiny a současnost

David Graeber – David Wengrow

Úsvit všeho. Nová historie lidstva

Přeložila Viktorie Hanišová, Jan Melvil, Praha 2024, 648 s., 594 Kč, ISBN: 978-80-7555-204-4

Petr Květina

Kniha Davida Graebera a  Davida Wengrowa Úsvit všeho je často označována za přelomové dílo, které vysvobozuje prehistorii a historii lidstva z  fatalistických vyprávění o sebezničujícím růstu a vrací do dějepisectví pluralismus, globální rozměr a chápání dějin jako inspirace pro udržitelnou a spravedlivou budoucnost. Vyzvali jsme proto archeologa, medievistku a politologa, aby české vydání představili a kriticky okomentovali z pohledu svých specializací.

Kniha Davida Graebera (zemřel 2020) a Davida Wengrowa není tradičním čtením o minulosti člo­věka a historii jeho společenských zřízení. Vývoj sociální organizace a hierarchizace autoři nevnímají jako unilineární evoluční vektor, který směřuje od rovnostářství k  centralizované komplexitě. A hlavně nepovažují současné západní liberální demokracie za společenský model hodný násle­dování. Jinými slovy, Úsvit všeho není pouze aka­demickou prací, ale i aktivistickou kampaní. Před otevřením knihy je dobré vědět, že první z auto­rů proslul kromě svého antropologického bádání i jako radikál a anarchistický aktivista, který sehrál vedoucí roli v hnutí Occupy Wall Street. Co Graeber kritizoval?

Primárně příjmovou a majetkovou nerovnost, za čímž se ovšem skrývala mnohem hlubší ne­spokojenost se systémem. Šlo mu o odmítnutí legitimity stávajících politických institucí i právního řádu, zneuznání sociální hierarchie ve prospěch formy přímé demokracie založené na konsenzu. Osy svého světonázoru vytyčil Graeber v článku z roku 2011, který o deset let později podložil his­torickou analýzou v knize, jež je předmětem této recenze. Úsvit všeho je vlastně vědeckým fundamen­tem hnutí, jehož byl jeden z autorů protagonistou.

Základní myšlenkou knihy je, že naše chápání vývoje sociální stratifikace se – slovy autorů – „za­seklo“ v osvícenském a později evolučním modelu. [...]

Autoři tento historický mýtus vyvracejí. Při­nášejí mnoho příkladů, které dokládají pravý opak. Tedy že ekonomie (ve smyslu převažující subsistenční praxe) nepodmiňuje společenské uspořádání, takže lovecko­-sběračské společnos­ti nejsou nezbytně rovnostářské, ale mohou mít složité a hierarchizované uspořádání, a že „státy“ a města mohou zcela postrádat ústřední vládu. Co mají takové sociální útvary společného, je au­tonomní samospráva založená na participačním řízení všech plnoprávných členů. Zároveň jsou příslušníci takových skupin svobodnější než lidé Západu, kteří zamrzli v sociální realitě založené na hrozbě násilí a nadvládě bez možnosti z tako­vého řádu vystoupit.

Autoři primárně akcentují rozměr svobodné volby jednotlivců, komunit a společností, který v minulosti umožnil vědomě vytvořit takové so­ciální prostředí, v němž se eliminovala možnost existence bohatých a mocných jednotlivců. [...]

Velkou slabinou knížky je také absence meto­dologie. Neexistuje žádný systematický koncept, podle kterého jsou příklady vybírány, takže vzorku chybí standardizace. To pak vede čtenáře k opráv­něným obavám z „cherry picking“, tedy z účelového výběru příkladů s ohledem na to, co chtějí autoři prokázat.

Zdálo by se, že recenzi Úsvitu všeho uzavírám odmítavou kritikou. Jenže Graeber s Wengrowem mají pravdu. Archaické společnosti opravdu nežily podle jednoduchých evolučních šablon a centrali­zovaná forma řízení nebyla jedinou možnou, a ani preferovanou variantou. To jen mnozí badatelé se zasekli a hledají (a nalézají) v minulosti doklady majetkové a mocenské nerovnosti, protože si roz­vinuté society bez toho neumí představit. [...]

Pavlína Rychterová

Vyprávění o minulosti mají obrovskou moc. Na jejich základě se skupina lidí, kteří by toho jinak měli mož­ná i docela málo společného, může stát etnickou skupinou, národem, nebo třeba náboženskou sektou. Vyprávění, na nichž stojí například se za příslušníky českého národa, by nejspíše s větším či menším úspěchem dokázal ně­jak odříkat každý. Je velmi lokální a nikoliv náhodou začíná v době, kdy do regionu, který český národ považuje za svůj, začíná pronikat písemná kultura, využívající materiály odolávající zubu času.

Lokální vyprávění o minulosti nejsou pro his­toriky nijak zvlášť složitá, pokud se ptáme po jejich funkci ve společnosti, po tom, proč jsou vyprávě­na právě tak a ne jinak, jak se vyvíjejí v čase, proč zanikají, nebo naopak proč a za jakých okolnos­tí přežívají. Vyprávění týkající se období bez pí­semných pramenů jsou mnohem větší výzvou. Pramenná kritika, základ moderní historiografie, se vyvíjela na analýze písemných zdrojů. [...]

Čím vzdálenější minulost zkoumáme, tím méně máme pramenů, což na jedné straně nesmírně ztě­žuje interpretaci pramenů dochovaných a na druhé straně zvyšuje odolnost identifikačních vyprávění, která jsou s těmito vzdálenými obdobími spojena. Některá z těchto vyprávění jsou natolik zakořeně­ná v obecném povědomí, že je nevnímáme jako vyprávění, ale jako přirozenou a nedílnou součást nás samých – nikoliv jako příslušníků jednoho mo­derního národa, ale přírodního druhu. Jakékoliv závěry vědeckého výzkumu se pro vzdálená období lidských dějin pohybují nutně na úrovni hypotéz (takže představují rovněž „vyprávění“). Proto je velmi těžké vyprávění, která se už před dlouhou dobou stala součástí naší kolektivní identity, vyvrá­tit – nejenom v uzavřeném vědeckém diskurzu, ale i ve veřejné debatě a obecném povědomí.

Právě na tuto mission impossible se vydali David Graeber a David Wengrow. I proto se jejich kniha vyznačuje něčím, co v historiografii není běžné: je vtipná a hravá. Značná porce humoru je samozřej­mě určena kolegům a kolegyním v oboru. Štulce, které autoři uštědřují pseudovědeckým byznysme­nům typu Yuvala Noaha Harariho, přivítají všichni, kdo se nad neoliberálně podbízivými, povrchními a zároveň nesmírně úspěšnými Harariho knihami v minulosti už stačili rozčílit.

Politická angažovanost je dalším rysem knihy, který v historiografii není běžný, i když to může být do jisté míry oborový sebeklam. Ambiciózních historiografických prací, které jsou velmi politické v tom smyslu, že se jejich autoři (... a autorky, ale v drtivé většině jsou to autoři) snaží v touze po me­diální pozornosti a sociálním vzestupu naplnit oče­kávání politických a ekonomických mocenských elit, je na trhu každý rok řada. Wengrow s Graebe­rem jsou jiní v tom, že jejich politická angažovanost je levicově­anarchistická. [...]

Ani Graeberova a Wengrowova kniha není do­konalá. Jejich interpretace původu osvícenské kri­tiky absolutismu v názorech zástupců původních obyvatel Severní Ameriky je hypotézou. Právě tak je hypotézou hlavní teze o „hravé“ oscilaci lidských společenství mezi různými formami společenského uspořádání. Třetí hypotézou je odpověď na otázku: „Proč jsme se v tom (míněno společenské uspořá­dání založené na vykořisťování) zasekli?“ Ta je asi nejzávažnější: Stalo se tak ve chvíli, kdy se násilí zaměřené původně navenek stalo součástí péče uvnitř jednotlivých lidských společenství.

Wengrow a Graeber nesledují cíl vyprávět mi­nulost lidstva tak, jak se odehrála; podsouvat jim Rankeho „zpřítomnění celé a dokonalé pravdy“ by bylo nefér – ačkoliv možná lákavé pro recenzenta ne­souhlasícího s jejich politickými názory. [...]

Úsvit všeho obsahuje záplavu vzrušujících faktů, pozorování a hypotéz. Všechny jistě nejsou schopny ustát tvrdou oborovou kritiku. V minulých dvou letech byla už řada výhrad zveřejněna. I ti, kdo při­ cházejí s velmi závažnou kritikou, jsou však zajedno v následujícím: kniha je úžasná, měli bychom ji číst všichni a začít konečně mluvit o tom, jak dělat věci jinak a lépe. Wengrow s Graeberem nenapsali utopii, ale nesmírně optimistické vyprávění o minulosti, které se liší od všech ostatních, jež se začala množit v posledních letech. Ta vyprávějí o různých formách společenského rozpadu, jehož last man standing bude nejspíš multimiliardář s nejluxusnějším protiato­movým bunkrem, který, až se rozplynou atomo­vé hřiby, založí v nukleární pustině zemědělství. Je tohle opravdu ta jediná perspektiva, která nám zbývá? Wengrow s Graeberem tvrdí, že ne. Díky bohu za ně.

Ondřej Slačálek

Když jsem před třiadvaceti lety na­stoupil ke  studiu historie, mar­ně jsem se v  náplni studia pídil po  dějinách nezápadního světa. I ve společenskovědních oborech mě překvapovalo, jak moc euro­ centrické jsou. Až o dost později jsem si našel vysvětlení u Imma­nuela Wallersteina, v jeho popisech toho, jak korespondoval vývoj vědy s politicko­eko­nomickým rozdělením světa pozdního 19. století. [...]

Východiskem knihy antropologa Graebera a archeologa Wengrowa je útok na obě rozdělení. Většina sociální a politické teorie podle nich sou­stavně přeceňuje význam osvícenství, respektive podceňuje univerzalistické a emancipační elementy v předosvícenských společnostech. Z toho plyne nejen až obsesivní zaměření sociální teorie na to, co se vlastně v osvícenství pokazilo, ale také ignorance vůči dějinám nezápadních společností zejména v obdobích, po nichž nezbyly písemné záznamy, nebo jich zbylo relativně málo, případně pochá­zejí z druhé ruky. Máme sklon přemýšlet o nich stereotypně jako o protikladech společnosti naší. Jako klíšťata se držíme zjednodušení, ať už mimo­ evropské a „předdějinné“ lidstvo idealizujeme (jako Rousseau), nebo zatracujeme (jako Hobbes). To nás podle autorů vede nejen k omezenosti týkající se našich historických kořenů, ale i k nemožnosti přínosných debat o současnosti.

Zatímco dřívější rasisté odmítali dát slovo nezápadním a „nedějinným“ společnostem kvůli své představě o západní nadřazenosti, dnes se tak podle Graebera a Wengrowa děje kvůli údajné úctě k radikální odlišnosti. Zatímco dříve Západ nebral „divochy“ vážně s tím, že se od nich nemůžeme nic naučit, dnes tvrdíme, že záznamy o nich jsou smyšlenkami a produktem rasismu (či obráceného rasismu) západních autorů. Graeber a Wengrow odmítají obojí. [...]

David Graeber proslul jako autor řady antropo­logických analýz i anarchistických esejů; vrcholem obojího je jeho kniha Dluh: prvních 5000 let (2011, česky 2012), která reaguje na ekonomickou krizi a jí probuzená sociální hnutí (Graeber se hlásí k au­torství sloganu „My jsme 99 %“ sociálního hnutí Occupy Wall Street). Dluh podobně jako Úsvit všeho konfrontuje naši představu o samozřejmém a nad­ dějinném s plejádou příkladů o diverzitě v lidské historii a promýšlením svobody. Úsvit všeho je navíc podpořen diskusí archeologických nálezů posled­ ních dekád.

I Dluh ukazuje, že kořeny našeho současného pojetí svobody tkví v římském právu a v absolut­ním pojetí vlastnictví věcí, a zejména otroků. Úsvit všeho doplňuje toto tvrzení feministickým důrazem na znehodnocení a zneviditelnění péče, která byla římským právem umístěna do sféry, kde vládne donucení a brutální násilí. Podle autorů potřebu­jeme nejen nově tematizovat péči, ale také nově pojednat svobodu. [...]

Množství příkladů z oblasti historické i nedávné antropologie umožňuje nejen plastickou debatu o těchto podobách svobody. Především ukazu­je cestu k novému univerzalismu. Snad už bude po Úsvitu všeho neudržitelné říkat „světové dějiny“ a myslet dějiny posledních dvou a půl tisíce let Západu.