VŠESOKOLSKÉ SLETY a socialistické spartakiády se řadí k událostem, jimž rozhlas vždy věnoval zvýšenou pozornost. Začátek tohoto strategického partnerství se pojí s VIII. všesokolským sletem v roce 1926, kdy se rozhlasový přenos z této akce setkal u posluchačů s úspěchem. Na konci roku 1926 měl rozhlas jedenáctkrát více koncesionářů (celkem 175 000) než o rok dříve.
Motivací Radiojournalu pro přenosy ze sletů ale nebyl jen zájem o nové posluchače. Neméně důležitým cílem byla i podpora mladého československého státu. Mediální sílu rozhlasu využili po nástupu k moci i komunisté – slety nahradili spartakiádními cvičeními, kterým prostřednictvím rozhlasu zajistili dokonalou propagaci. V ideové rovině se sice se všesokolskými slety spartakiády rozešly, (nejen) v kontextu rozhlasové práce na ně ale navazovaly.
Jako politicky exponované události se hromadná cvičení v Československém rozhlase uchovávala s mimořádnou pečlivostí. V jeho archivu tak dnes k tématu najdeme celou řadu dokumentů. Převážnou část tvoří záznamy ze strahovského stadionu, z nichž nám do roku 1985 chybí pouze reportáže z nejstarších dvou „rozhlasových“ sletů (roky 1926 a 1932).
Rozhlas pomáhal slety i spartakiády formovat a propagovat, a to prostřednictvím svých nejlepších reportérů a techniků. Zatímco slavnou sletovou scénu roku 1938 komentoval ještě Franta Kocourek sám, na dlouhou dobu poslední všesokolský slet v roce 1948 už zajišťoval tým reportérů.
Nástup socialistických spartakiád byl bodem zlomu nejen pro historii hromadných cvičení, ale také pro rozhlasovou reportáž. Po letech tvrdé cenzury, kdy živá reportáž v podstatě neexistovala, se I. spartakiáda v roce 1955 – výkladní skříň socialistické propagandy – stala paradoxně momentem, kdy se do rozhlasového vysílání vrátil přímý přenos. Žánr, který pro každý nesvobodný režim představuje riziko, že se ve vysílání objeví něco nežádoucího. Do několikaměsíčních příprav se mohli zapojit i bývalí rozhlasoví zaměstnanci se zkušenostmi s živými reportážemi, včetně těch, kteří museli počátkem padesátých let rozhlas opustit.
Spartakiádní přenosy obstarávali reportéři různorodého zaměření. Během živých přenosů se přitom důsledně dbalo na vyváženost českých a slovenských hlasů. Mezi výrazné tvůrce se řadili sportovní reportéři, jejichž hlavním úkolem v tomto případě nebylo využít improvizační dovednosti, ale zajistit ideologicky správné vyznění přenosu. Nečekaná zpestření tak do vysílání vnášeli svými místy subverzivními poznámkami jiní, v roce 1965 konkrétně mladí redaktoři armádní redakce – Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se rozhlasové reportáže mění. Projevy reportérů působí více pateticky a servilně více než kdy dříve, pro sebemenší znevážení cvičenců, resp. režimu není na rozhlasových vlnách místo.
Se sametovou revolucí se napojení rozhlasu na tělovýchovná cvičení přetrhlo. Český rozhlas sice začal znovu pokrývat všesokolské slety, ale už jen jako jednu z mnoha událostí. Přenosy z přelomu tisíciletí dokonce nejsou dochované ani v Archivu ČRo. V současnosti slety zajišťují výhradně sportovní reportéři rozhlasu a jejich styl komentování se více než kdy dříve podobá reportážím ze sportovních soutěží.