Dějiny a současnost

Partyzánská centrála zastřešující rozmanité skupiny bojující po roce 1982 proti izraelské okupaci Liba­nonu (1982–2000). – Popularizá­tor mučednictví a pionýr taktiky sebevražedného terorismu. – Re­voluční hnutí odmítající západní i sovětskou verzi modernity a pro­sazující alternativu inspirovanou Islámskou republikou Írán. – Íránský vazal (proxy) prosazující zájmy Teheránu a bojující proti americkému vměšování do vnitřních záležitostí islámského světa a údajně genocidnímu sionis­tickému projektu Velkého Izraele. – Pragmatická politická strana uznávající libanonský stát, účast­nící se voleb a zasedající v koaličních vládách. – Síť dobrovolníků a charitativních institucí suplu­jících zkorumpovaný a nefunkční stát. – Aktér hájící zájmy diskriminovaných libanonských šíi­tů. – Libanonský vlastenec, oslovující též křesťa­ny, drúzy a sunnity. – Ochránce muslimů. – Stát ve státě budující paralelní společnost odporu (mudžtamá’a al-muqáwama) a trpělivě čekající na svou příležitost. – Milice efektivnější než ná­rodní armáda. – Flexibilní světonázor. To vše je Hizballáh.

Marginalizace libanonských šíitů

Před vyhlášením nezávislého Libanonu (1943), vzniklého z francouzské iniciativy na troskách Osmanské říše (1920), patřili šíité k nejchudším libanonským komunitám, bez elit schopných hájit jejich zájmy na národní úrovni. Národní pakt (1943), dohoda prominentních maronitských a sunnitských rodů, proto šíitům přiznal malý po­díl na moci v rodícím se státě. Libanon se stal par­lamentní demokracií se silným sektářským pod­textem nadřazeným principu občanství. Ačkoliv v mimořádně pestrém Libanonu žije na osmnáct státem uznaných náboženských a etnických ko­munit, rezervoval post prezidenta křesťanskému maronitovi a premiérské křeslo sunnitovi. [...]

Zatímco prosperující středostavovské křes­ťanské rodiny omezovaly počet dětí, sunnitská a šíitská komunita rychle rostla, takže dnes každá z nich tvoří třetinu populace. Státotvorná křesťan­ská většina se tak proměnila v menšinu, zatímco se populačně dynamičtí drúzové, sunnité a šíité dožadovali většího podílu na moci, který by od­povídal jejich populační síle. To spustilo krvavou občanskou válku (1975–1990). Skončila Taífskými dohodami (1990), jež s mírnou korekcí stvrdily sektářský charakter politického zřízení a nerovné rozdělení moci mezi komunity. Stát a jeho insti­tuce tak opět nereprezentují a negarantují zájmy šíitů.

Občanská válka

Ke vzniku Hizballáhu došlo v kontextu margina­lizace libanonských šíitů a občanské války, kdy se zhroutil libanonský stát, armáda kontrolovala jen část východního Bejrútu a přilehlý region Baab­da, přičemž se o zbytek země přetahovaly mili­ce, navázané na prominentní rody a hájící zájmy jednotlivých náboženských a etnických komunit, případně jimi nesených politický stran. Docháze­lo k masakrům, čistkám a vyhánění. Klíčovou si­lou se staly maronitské milice Falangistické strany, jejíž vznik (1936) inspirovala NSDAP. Později nechvalně prosluly vyvražděním mužů, žen a dětí v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla (1982), jemuž přihlížela izraelská armáda. Dodnes se připomíná také vyhnání šíitů, včet­ně rodiny vůdce Hizballáhu Hassana Nasralláha (nar. 1960), křesťanskými milicemi z bejrútského předměstí Burdž Hammúd (1975). Falanga po­dobně zkraje války (1976) zničila chudé šíitsko­-arménské předměstí Nab’a a vyhnala odtud sto tisíc šíitů. Mezi nimi dalšího klíčového duchovní­ ho, Muhammada Husajna Fadlalláha (1935–2010).

Občanská válka šíitskou populaci a její ná­boženské vůdce radikalizovala a vedla ke vzniku milice šíitské strany Amal (1975). Ta slibovala šíity ochránit a suplovala roli selhávající národní armá­dy. Materiální podporu Amal získával ze Sýrie, jež v rozvráceném Libanonu až do roku 2005 interve­novala. Amal nabízel alternativu k tehdy oblíbené levici. Hizballáh vznikl až poté, co v Amalu došlo k rozkolu, a posunul se k sekulárnímu pólu. Ná­božensky orientovaný Husajn al­Músawí se s ne­spokojenci odtrhl a v Baalbeku založil Islámský Amal, který poté s íránskou pomocí transformo­val v Hizballáh a stal se jeho prvním generálním tajemníkem. [...]

Bojovníci Hizballáhu vynikali disciplínou, ne­obohacovali se na způsob mafiánských bossů jako ostatní, nezneužívali moc a nemasakrovali civilisty. Šíitské komunity chránili proti vnějším nepřátelům, směrem dovnitř obnovovali pořádek. Neútočili na sunnity, křesťany či drúzy, do války se zapletli až ke konci, když se střetli s okupač­ní syrskou armádou a jí podporovaným šíitským hnutím Amal (1987–1990). Od té doby vojenské křídlo Hizballáhu, Hnutí islámského odporu, domi­nuje šíitským oblastem. Bylo jedinou milicí, která fungovala i po konci občanské války. V šíitských komunitách tak zastává jednu ze základních funk­cí státu.

Když se po roce 2011 militarizovala syrská re­voluce, degenerovala v občanskou válku a s ma­sami uprchlíků se přelila do Libanonu, Hizballáh šíitské komunity chránil před sunnitskými extre­misty z al-­Kájdy a Islámského státu, pronikající­mi ze Sýrie. Prestiž Hizballáhu ale pošramotilo, když po roce 2012 pomohl potlačit povstání proti syrské diktatuře Bašára Asada.

Izraelská okupace a sebevražedný teror

Komplikovanost občanské války vyvěrala z mi­mořádné klanové, etnické a náboženské frag­mentace Libanonu. Ale také ze zasahování za­hraničních aktérů, státních i nestátních. Na území hroutícího se Libanonu tak svedla tvrdý boj izrael­ská armáda (IDF) s Jásirem Arafatem a jeho exilo­vou Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), jež byla krátce předtím (1970) vykázána z Jor­dánska. Ta se etablovala v četných palestinských uprchlických táborech a z libanonského exilu poté podnikala přeshraniční výpady proti Izraeli. [...]

Hizballáh se stal také historicky první orga­nizací, jež se uchýlila k sebevražednému teroris­mu jako k taktice boje s okupací. Těžkotonážní izraelská operace Mír v Galileji (červen 1982) se totiž neomezila na likvidaci táborů OOP na jihu, ale postoupila až k Bejrútu. Provázela ji destrukce měst a vesnic, šíité z jihu přicházeli o domovy, pr­chali na bezpečnější sever, a přitom se radikalizo­vali. Milníkem se stalo znesvěcení náboženského procesí během hlavního šíitského svátku ašúrá v jiholibanonském městě Nabatíja (1983). Šíité si zrovna připomínali mučednickou smrt imáma Husajna (680), přičemž Izraelci se prý na věřících dopustili stejného zločinu jako před nimi zlovolný Jazíd masakrující šíity u Karbalá.

Brutalita IDF vyvrcholila během operace Že­lezná pěst (1985), kdy se od Bejrútu stahovala na jih. Docházelo k zabíjení vesničanů, ničení aut a domů buldozery, vymáhání zákazu vycházení a přerušování inženýrských sítí a dodávek elektři­ny a plynu. Domovní prohlídky, zatýkání a muče­ní ve věznici ve městě Chajjám postihly většinu šíitů. Izraelci zřídili kontrolní stanoviště a regulo­vali každodenní život. [...]

Když se Izrael postavil za jednu ze stran ob­čanské války, křesťanských maronitů, a podpořil jejich vládu v Bejrútu, zatímco se z Libanonu sna­ žil vypudit syrskou armádu, bylo jasné, že jeho cíle jsou ambicióznější než jen zničit OOP. Jako okupace stranící falangistům byla ostatně po­chopena též vojenská intervence Spojených stá­tů, Francie a Itálie. První sebevražedná kampaň v historii lidstva (1982–1999), namířená výlučně proti ambasádám, a především ozbrojeným si­lám cizích zemí, nikoliv civilistům, vypukla poté, co se nenásilné protesty proti okupaci ukázaly jako neúčinné. Sebevražedná kampaň proti IDF vyvrcholila roku 1995, kdy se odehrálo dvaadvacet útoků. Izraelci se poté stáhli do tzv. nárazníkové zóny na jihu Libanonu a frekvence sebevražed­ných útoků klesla. Když Libanon opustili, atentáty ustaly (2000).

Avšak džin z láhve byl již vypuštěn. Podle ame­rického politologa Roberta Papea a jeho knihy Dying to Win (2006; Smrtí k vítězství) se militanti celého světa, bojující s okupanty či vlastní vlá­dou, ukázali jako velmi učenliví, když se inspiro­vali úspěchem mučednických operací Hizballáhu. Na to, jak jediným simultánním sebevražedným útokem Hizballáh z Libanonu vypoklonkoval ar­mády USA a Francie (1983), se dodnes odvolávají ve svých proslovech, když líčí odpor proti sil­nějším jako realistický. Leč nešlo jen o inspiraci. Ve výcvikových táborech Hizballáhu v údolí Bíqá se od osmdesátých let 20. století pilně školili Ta­milští tygři ze Srí Lanky či Palestinci z Gazy a Zá­padního břehu.

Hizballáh byl jediným politickým aktérem, který po konci občanské války (1990) nesložil zbraně. Napříč libanonskými komunitami byl uznán jako síla, která dokáže bojovat proti Izraeli. Izrael totiž nadále okupuje libanonskou část Go­lanských výšin. Nejen šíité se navíc domnívají, že Hizballáh musí Izraelce zastrašovat i do budouc­na. [...]

Írán a export islámské revoluce

Hybatelem v pozadí se stal teokratický Írán, jehož je Hizballáh revolučním předvojem. Iz­raelská okupace poskytla příležitost vyslat do údolí Bíqá 1500  bojovníků Íránských revoluč­ních gard (1982). Ti se zapojili do bojů, infiltro­vali hnutí Amal a nakonec z roztříštěných skupin v Baalbeku poslepovali Hizballáh. Ten se pak stal hlavním íránským prostředníkem (proxy) v boji s Izraelem. Podpora z Teheránu však byla tak masivní, že se na něm stal Hizballáh závislým. Írán podporu oficiálně deklaruje a ulice Teherá­nu nesou jména libanonských mučedníků. Ani Hizballáh spojení s Íránem netají, generální ta­jemník Hassan Nasralláh při audiencích běžně líbá ruku íránskému vůdci, Alímu Chámeneímu, čímž deklaruje podřízenost.

Íránští revoluční gardisté obsadili opuštěné kasárny v údolí Bíqá, zapojili se do bojů s IDF, za­počali s výcvikem prvních kádrů vznikajícího Hiz­balláhu, čímž ho pomohli etablovat, a roku 1984 již provozovali šest kempů s hlavními specializa­cemi guerillové války. Jedním z prvních kurzistů byl vlivný duchovní Husajn al­Músawí, pozdější generální tajemník Hizballáhu (1991–1992). Ško­lení probíhalo i v Íránu, kupříkladu mozek sebe­vražedných operací Imád Mughníja tam v osm­desátých letech 20. století trénoval opakovaně. [...]

Íránské revoluční gardy stály za konkrétní­ mi sebevražednými operacemi – proti americké ambasádě (duben 1983) či americkým mariňá­kům a  francouzským výsadkářům (říjen 1983) v Bejrútu. Jejich pachatele cvičily, koordinovaly a dodávaly jim informace. Teror se ale z Libano­nu přelil daleko do světa. Když Izrael zlikvidoval šéfa Hizballáhu Husajna al-­Músawího (1992), agenti Imáda Mughníji se s pomocí sítě íránských velvyslanectví a íránských pasů pomstili, když v Buenos Aires odpálili nálož před izraelským velvyslanectvím (1992; 29 mrtvých) a židovským centrem (1993; 86 mrtvých). Jak píše Shaul Shay v knize The Axis of Evil: Iran, Herbollah, and Pales- tinian Terror (2005; Osa zla. Írán, Hizballáh a pa­lestinský teror), ďábelskou roli sehráli Íránci též při únosech asi 96 cizinců (1982–1988).

Proces libanonizace

Hizballáhu je vlastní adaptabilita a pružnost. Po občanské válce a odchodu IDF se transfor­moval v pragmatického aktéra, jenž se zapo­jil do  libanonského demokratického provozu. Od revoluční guerillové centrály, která se staví proti libanonskému státu, a přitom se odvolává na islámský univerzalismus, se proměnil ve stá­totvorného hráče. [...]

Odklon od  militantismu přišel po podpisu Taífské dohody (1990), ukončující občanskou vál­ku, a po stažení Izraele do jižního nárazníkového pásma, kdy se Hizballáh se svou stranou Blok věrnosti a odporu zapojil do obnoveného demokratic­kého provozu. Po roce 1992 Hizballáh participoval na všech parlamentních volbách. V roztříštěném politickém poli s mnoha hráči se prosadil jako sil­ný hráč, budující koalice napříč sektářským spek­trem. Od roku 2005 jeho ministři zasedají ve vlá­dách, čímž se stávají spoluzodpovědní za vleklou krizi a zhroucení státu (2023).

Politickou podporu si Hizballáh odpracoval odporem proti Izraeli a poskytováním veřejných služeb v chudých šíitských komunitách, které zkorumpovaný, sektářský a neustále kolabující stát ignoruje. Podle Judith Harik, autorky knihy Hezbollah. The Changing Face of Terrorism (2004; Hizballáh. Proměnlivá tvář terorismu), provozuje nemocnice, síť středních škol imáma al­-Mahdího, menší základní školy al-­Mustafa, Skautské hnutí imáma al­-Mahdího, záložní generátory na výro­bu elektřiny, týmy s cisternami na pitnou vodu, sběrače odpadu a vlastní odbory. Schopnosti Hizballáhu v kontrastu s nemohoucností státu vynikají během živelných katastrof. Specialitou Hizballáhu se staly bezúročné mikropůjčky začí­najícím podnikatelům a drobným živnostníkům, dominuje tak investicím do rozvoje chudých re­gionů.

Nasazení Hizballáhu na komunitní úrov­ni nese ovoce a posiluje jeho autoritu. Dále sílí, protože v komunitách prosazuje své hodnoty a obrození šíité pak pociťují hrdost na sebe a své hnutí. Následné volební úspěchy a hájení zájmů šíitů na národní úrovni jeho legitimitu ještě zvy­šují. V převážně šíitských oblastech tak srostl se společností. Doplnil a mnohdy nahradil stát, konkurenční Amal a mezinárodní organizace. Pokud by byl Hizballáh oslaben či zničen vojen­ským útokem nebo přerušením íránské finanční transfúze, šíitským komunitám by hrozilo zhrou­cení. [...]