„Noční můry! A ve tmě skuhrá jak nemocný děcko! Copak jsi v těch snech viděl něco horšího, než byla ta hrůza, kterou jsme si prošli? Jinak sis vedl dobře, na tak hezkýho kluka. Ještě jedna výprava, a byl bys dokonale zocelenej. Jenomže žádný další výpravy už nebudou, když jsou teď všude ty evropští psi. Než s náma skoncujou, ojebou nás zepředu i zezadu. Úplně k nepoznání. Budeme pro ně ještě míň než ty sračky, co nás nutí žrát. Všechno zlo půjde za náma, za lidma naší krve, takže i ty nahý divoši náma budou smět opovrhovat. Však uvidíš.“ Mizející svět svahilských sultánů, arabských obchodníků a indických podnikatelů na území dnešní Tanzanie na počátku 20. století je v románu Ráj (přeložila Petra Nagyová, Prostor, Praha 2023) Abdulrazaka Gurnaha představen očima malého chlapce. Ten postupně zjišťuje, že spíše než pomocníkem ve strýčkově obchodě je otrokem. Moc jeho vlastníka ovšem upadá a v zemi se šíří zákony německých vojáků. A ti se připravují na střet s Brity. Někomu to nese svobodu nebo alespoň příležitost, někomu jen jiné násilí, odlidštění a ponížení. V převratných změnách se potkávají staří lidé, hyeny, marná slova a neklidné sny. Júsuf si pomyslel, že to jsou jen takové stařecké řeči. Nějaká moudrost v nich je, ale je to moudrost vzešlá z trpné výdrže a bezmoci, v jistém smyslu snad i obdivuhodná, ale ne ve chvíli, kdy se ty zlořádi ještě pořád po člověku vozej a pouštěj mu do tváře svý smrdutý plyny. Zůstal zticha, ale i tak viděl, že starce, který s ním ještě nikdy tolik slov neprohodil a teď už toho nejspíš lituje, zarmoutil.
-mš-