ROZMACH ČESKOSLOVENSKÉHO rozhlasového vysílání vzbuzoval zpočátku obavy, že odvede masy lidí od četby literatury k poslechu rádia. Tato vize se však nenaplnila, a naopak se ukázalo, že knižní a rozhlasová kultura mohou prožívat oboustranně prospěšnou symbiózu. Literární předlohy dodávaly rozhlasu látku, která po oblečení do rozhlasového hávu (přidání zvukové kulisy a hudebního podmalování, zdůraznění a dialogizace klíčových pasáží) obohacovala jeho dramatický program. Převedení textů do zvukové podoby podle některých kritiků dokonce mrtvou literu vylepšovalo a dávalo jí skutečnou lyrickou něhu, epický rozmach a dramatický vzruch i spád. Pro literární svět bylo prospěšné, že tyto rozhlasové dramatizace dovedly zpětným způsobem probouzet zájem občanů o tištěnou produkci i její autory.
Rozhlasová společnost Radiojournal, jež chtěla ve společnosti plnit lidovýchovnou roli, navíc dbala o systematickou propagaci nejnovějších knih. Pozornost věnovala především „vyšší literatuře“, když hodlala široké vrstvy občanů zbavovat předsudků o její samoúčelnosti, nezajímavosti, abstraktnosti a odtrženosti od problémů současného života. Vysílání strohých bibliografických přehledů, s nímž se experimentovalo na přelomu dvacátých a třicátých let, však bylo pro svou hutnost a posluchačskou nepřehlednost zavrženo. Jako daleko účinnější se ukázaly týdenní shrnující referáty, které pro Radiojournal připravovali externí literární vědci a kritici. Jejich hodnocení domácích i překladových novinek vysílala první pražská stanice od roku 1934 pravidelně před nedělním obědem v pořadu Čtenáři knih k amplionu. Podobné relace vznikaly během třicátých let ve všech krajských pobočkách Radiojournalu. Brněnští rozhlasoví pracovníci výklad literárních kritiků (například Bedřicha Václavka) doplňovali také o čtené i dramatizované ukázky z pojednávaných knih.
Za vrchol této popularizace však byly považovány pořady, v nichž známé osobnosti veřejného života hovořily o literatuře, která je v poslední době zaujala. Jednalo se především o spisovatele, novináře a vědce, kteří dovedli zdůraznit význam novinek na knižním trhu pro tu sféru společenského života, v níž sami vynikli a již zastupovali. V rozhlasových cyklech Knihy, které jsem četl (1933–1934), Knihy, které se mi líbily (1935–1938) či Knihy, které čtu (1936–1938) jich promluvilo několik desítek.
V rozhlasovém archivu se dochovalo množství zvukových nahrávek, které aktivitu meziválečného Radiojournalu na poli popularizace nejnovějších knih dokumentují. Trojici z nich je možné si poslechnout (www. mujrozhlas.cz/dejiny-do-usi/rozhlas-popularizace- kniznich-novinek-1932-1938). První byla pořízena 4. listopadu 1932, kdy básník Josef Hora zhodnotil, jak se nejnovější česká literatura popasovala se sociální tematikou a jak zpracovala zkušenost Velké války. Na druhé nahrávce zaznívá hlas legionářského spisovatele Josefa Kopty, který se 19. prosince 1935 zamyslel jak nad výsledky aktuální ankety Lidových novin o nejoblíbenější československou knihu, tak nad jejími předchozími ročníky. Třetí zvuk pochází již z pomnichovského období, a to z 21. listopadu 1938, kdy blíže neidentifikovaný mluvčí ( jakýsi J. Brázda) v pořadu Hlasatel dobrých knih doporučoval rodičům vhodné vánoční dárky pro jejich ratolesti. Ve výběru konkrétních titulů se tehdy projevila vlna národně-obranného historismu, která českou společnost za druhé republiky mohutně zaplavila.