Alice Masaryková přijela 14. září 1945 po šesti letech exilu v USA do Prahy. Bylo jí šedesát sedm let a vracela se v den osmého výročí úmrtí svého otce, prvního československého prezidenta.
Neměla žádné politické ambice, chtěla prostě žít doma a vést v tichosti neokázalý život s přáteli a rodinou. Znovu se usídlila v bytě nedaleko pražské Lorety a část roku hodlala pobývat ve svém domě v Bystričce u Martina. Nadále zastávala pozici honorární předsedkyně Československého červeného kříže, ale její role byla především ceremoniální. Více než její aktivní účast na práci organizace pomáhalo jméno Masaryková; rezonovalo například při získávání humanitárních zásilek ze zahraničí. V dubnu 1946 byla jmenována prezidentským dekretem se zpětnou účinností k 28. říjnu 1938 ředitelkou Státního dívčího reálného gymnázia v Praze ve Slezské ulici na Vinohradech. Toto jmenování a následný odchod do důchodu jí umožnily získání finančního zázemí, o které svým odjezdem do amerického exilu přišla. Edvard Beneš tento krok bral jako splacení dluhu za práci její i jejího otce.
...
Text je redakčně upravenou verzí studie z 31. svazku edice EGO (Alice Masaryková: Dětství a mládí)