Slavný český film pro pamětníky s názvem Škola základ života začíná úsměvnou scénou, v níž se nebohý žák zkoušený z dějepisu snaží lidově řečeno „vařit z vody“ a na otázku Co víte o Janu Lucemburském? reaguje lakonickým konstatováním, že dotyčný český král celý život kroužil po světě, a když slyšel o bitvě, hned tam jel a vypíchl si tam oko. Podobně nadnesená charakteristika, vycházející z tradičních českých náhledů na krále Jana jako krále cizince, by přitom mohla dobře posloužit i pro vystižení celoživotních osudů některých „polských národních“ hrdinů, kteří se u našich severních sousedů (a nejen u nich) těší olbřímí úctě navzdory tomu, že značnou část života strávili vedením bojů v zahraničí.
V polském prostředí se totiž můžeme setkat se specifickým fenoménem mučednických hrdinů, kteří si ostruhy své slávy, udatnosti i bezmezné loajality vydobyli v prvé řadě ochotou bojovat za „správnou věc“ kdekoli na světě. Onu „správnost“ dané věci, o niž usilovali, přitom v jejich případě není možné poměřovat ani úzkým rámcem boje za něčí hranice, či dokonce měřítkem etnického národního státu. Ostatně i z toho důvodu je sousloví „polští národní hrdinové“ v předchozím odstavci v uvozovkách, neboť myšlenkový svět, v němž dotyční žili a působili, kategorie moderních národů neznal: proto bylo jejich polství daleko více hodnotou dobrého a hranice přesahujícího občanského života, a i proto se k jejich odkazu dnes hlásí nejen moderní Poláci, nýbrž i Litevci, Ukrajinci či Bělorusové a v některých případech doslova pospolitosti napříč celým světem.
Pokud bychom měli mezi těmito kosmopolitními bojovníky a revolucionáři, kteří svůj život spojili s válečným uměním nikoli v pozici žoldnéřů, nýbrž nositelů ušlechtilého rytířství spjatého bojem za ideály, zvolit nepsaného vítěze, byl by jím v polském případě bezpochyby Tadeusz Kościuszko. Jeho život symbolizuje jak marnou bohatýrskou snahu o záchranu Polsko-litevské unie, tak určitou ideu světového osvícenského občanství, k jejímuž zformování v nemalé míře přispěla právě svébytná atmosféra polské šlechtické Republiky. […]
Z POLSKÉHO RYTÍŘE AMERICKÝM REVOLUCIONÁŘEM
Budoucí hrdina se v roce 1746 narodil do tradiční šlechtické rodiny žijící na území dnešního Běloruska, přičemž jeho předci patřili k významným představitelům Litevského velkoknížectví, kteří již od 16. století přijímali polské šlechtické občanství jako atribut spojující všechny země Republiky – bez ohledu na náboženské či jazykové rozdíly – do principiálně nedělitelného celku. Rod Kościuszků navíc spadal do širokých zástupů té části šlechty, jež sice měla v Republice garantován občanský status a s ním související plná politická práva, která ale zároveň v důsledku nepříliš uspokojivé ekonomické situace nemohla spoléhat na život bez kariérního uplatnění ve státních či magnátských službách.
Mladý Tadeusz proto ve svých devatenácti letech s podporou vlivného rodu Czartoryských nastupuje na nově zřízenou takzvanou Rytířskou školu (Królewski Korpus Kadetów), první státní školu polsko-litevské Republiky, jejíž frekventanti měli být díky vojenskému výcviku i klasickému vzdělání připravováni na roli nových důstojnických i úřednických elit státu nacházejícího se v krizi. V roce 1768, kdy Kościuszko dosáhl hodnosti kapitána, vypuklo v Polsko-litevské unii rozsáhlé povstání řízené tzv. Barskou konfederací, jejíž vůdčí představitelé usilovali jak o drastické omezení ruského vlivu v zemi, tak o sesazení krále Stanisława Augusta Poniatowského, jenž dle jejich názoru ruskému vlivu příliš podléhal. Kościuszko se v té chvíli ocitl v nezáviděníhodné situaci, neboť zatímco jeho bratr se k povstání připojil, rod Czartoryských, který Kosćiuszka podporoval a současně díky opatrné politice vůči Petrohradu usiloval o postupnou proměnu Republiky v duchu osvícenských reforem, zůstal věrný králi Poniatowskému. […]
Ačkoli určitý étos přijal již v polské Rytířské škole, klíčovým způsobem ho intelektuálně zformovala dobová atmosféra osvícenské Paříže, v níž Kościuszko pro svůj cizí původ nesměl studovat na vojenské škole a musel vzít zavděk uměleckými a filozofickými přednáškami. Egalitářské hodnoty francouzských philosophes mu učarovaly, přičemž i díky nim se v jeho osobnosti spojil již dříve cvičený vojenský talent a strategická genialita s vírou, že jeho generaci je předurčeno bojovat za lepší svět – svět, v němž dojde k odstranění dědičných výsad, královského absolutismu i útlaku neprivilegovaných vrstev. Francouzské veřejné mínění navíc Kościuszkovi usnadnilo rozhodování o jeho dalším směřování, neboť záhy po návratu do polské vlasti zjistil, že se zde v důsledku nařízené redukce polsko-litevské armády po prvním dělení Polska kariérně neuplatní. […]
Vidina spravedlivého boje proti monarchismu i za principy svobodné občanské vlády nadchla Kościuszka natolik, že své další osudy – podobně jako řada jiných Poláků včetně legendy Barské konfederace Kazimierze Pułaského – spojil na delší dobu s americkým kontinentem. V srpnu 1776 zde Kościuszko vstoupil do Kontinentální armády, v jejíchž řadách se vyznamenal zejména jako inženýr opevňovacích prací v bitvě u Saratogy. V tomto střetnutí nepřekonatelným způsobem zajistil americké obranné pozice na výšinách Bemis, takže zásadně přispěl k bitevnímu vítězství, jež vedlo ke klíčovému obratu v celém konfliktu. Kościuszkova prestiž u amerického velení začala tímto momentem rychle stoupat, o čemž svědčí jak slova generála Gatese, který Kościuszka spolu s lesy a kopci označil za největší stratégy své vojenské operace, tak rozhodnutí svěřit polskému inženýrovi několikaletou organizaci opevňování West Pointu (nejstarší americké vojenské akademie). Uvážíme-li, že v totožné bitvě získal mezi Američany podobnou prestiž i Kościuszkův zmiňovaný krajan Kazimierz Pułaski, přezdívaný dodnes otec americké kavalerie, je nasnadě, že dva pilíře moderní armády Spojených států amerických v podobě pevností a jízdy přinesla Američanům polsko-litevská šlechta.
Z AMERICKÉHO GENERÁLA POLSKÝM OSVÍCENCEM…
Ačkoliv Kościuszko absolvoval na americkém kontinentu mnoho dalších bitev, z nichž si odnesl kromě slávy i celou řadu zranění, jeho klíčové chvíle jako symbolu odhodlaného boje za národní svobodu měly teprve přijít. Přestože obdržel v Americe celou řadu poct včetně kongresového povýšení do hodnosti brigádního generála či přijetí za člena Americké filozofické společnosti, zastihl ho podobně jako další válečné veterány problém se zpětným vyplácením vojenského platu. Zůstával tak odkázán na štědrost svých přátel, a také proto se v průběhu osmdesátých let vrátil do své vlasti, kde ho zastihla překotná atmosféra rychle se měnícího polsko-litevského státu usilujícího o svou vnitřní záchranu odstraněním nežádoucích tradičních zvyklostí a přijetím moderních společenských i politických západoevropských trendů. […]
I v tomto případě se nicméně projevilo, že Kościuszko nechápal svůj vojenský úděl čistě „militaristickým“ způsobem. Aktivně vstupoval i do politických debat provázejících hlavní reformní úsilí během takzvaného Velkého sejmu v letech 1788–1792. Zde výrazně uplatnil světonázor formovaný během studií ve Francii i životní zkušenosti s americkými revolučními ideály, když během bouřlivých jednání plédoval za uplatnění principu rovnosti napříč polsko-litevskou společností, a stavěl se tudíž zamítavě vůči konvenční představě o zachování feudálních výsad. Přestože finální výstup reformních snah v podobě dnes již legendární Ústavy 3. května z roku 1791 představoval pro většinu reformistů úspěšnou satisfakci, patřil Kościuszko k té radikální části polských vlastenců, kteří neskrývali své zklamání nad tím, že konečná verze konstituce nenahradila monarchické zřízení demokratickou republikou a většinu polsko-litevské společnosti nepasovala do role občanů, nýbrž do pozice podřízených nevolníků.
Kościuszkovy pochyby o pokrokovosti Ústavy však byly zcela jiného druhu než odpor, který přijetí konstituce vyvolalo v řadách konzervativně naladěné části šlechty, jež v tomto kroku spatřovala likvidaci svých po staletí udržovaných zlatých svobod a rozhodla se pro radikální krok v podobě zahájení dalšího ozbrojeného povstání. Zatímco však Barská konfederace, kvůli níž Kościuszko odešel před dvaceti lety do Francie, zastávala výrazně protiruský tón, aktuální Targowická konfederace spoléhala na Petrohrad jako na hlavního ochránce tradičního šlechtického zřízení i svých zájmů. Když proto 18. května 1792 stotisícová ruská armáda překročila s požehnáním konfederátů polsko-litevské hranice, nastaly Kościuszkovi mnohem snazší rozhodovací chvíle než při formování konfederace v Baru, neboť tentokrát byla z jeho pohledu identifikace nepřítele zcela zřejmá: ruská carevna hodlala využít targovických zrádců – naivně věřících ve šlechetnost ruských zbraní – k definitivnímu ponížení Republiky do úlohy loutkového státu. […]
To, s čím byla před lety konfrontována britská armáda u Saratogy, zažívaly nyní i ruské sbory v bitvě u Dubienky, kde se Kosćiuszkovi díky osvědčené strategii (fortifikace a práce s terénem) podařilo s pouhými pěti tisíci muži porazit pětkrát početnějšího nepřítele. V tu chvíli se zdálo, že se Kościuszko nachází na vrcholu své válečnické i vlastenecké kariéry – v rychlém sledu byl totiž nejen povýšen, ale získal i nově zřízené nejvyšší polské vojenské vyznamenání Virtuti militari a královský Řád bílého orla, který ale pro své republikánské přesvědčení odmítl z rukou panovníka Poniatowského převzít. O to větším šokem pro něj bylo královo následné rozhodnutí neprolévat nadále „bratrskou krev“ v částečně občanské válce, připojit se k Targowické konfederaci a požádat ruskou stranu o příměří – navíc v době, kdy situace vojensky nebyla ztracená a sám Kosćiuszko doposud neprohrál jedinou bitvu! Za dané konstelace zklamaný Kościuszko zvažoval radikální postup na vlastní pěst včetně možného únosu krále – tedy cestu, kterou se kdysi vydali i barští konfederáti –, ale nakonec zvolil odchod do emigrace, kde začal spolu s dalšími zkušenými osvícenskými reformátory z Kołłątajovy skupiny plánovat možnost odvety. […]
… A NESMRTELNÝM (MEZI)NÁRODNÍM HRDINOU
Ve snaze získat zahraniční pomoc zavítal Kościuszko do země, na níž v otázce možného povstání spoléhal nejvíce – odjel do centra revolučního dění v Paříži, jejíž Zákonodárné shromáždění mu před necelým rokem udělilo status čestného občana Francie. Jestliže však francouzská atmosféra zkraje sedmdesátých let Kościuszka okouzlila, nyní zde polsko-litevský hrdina zažil kruté vystřízlivění, když od oficiálních francouzských představitelů a nositelů revoluce žádnou konkrétní nabídku pomoci polské věci neobdržel. Zklamán z mocenských půtek mezi jakobíny a girondisty i z revolučního teroru, odjíždí s vědomím, že jakýkoli odpor proti ruské okupaci by bez zahraniční pomoci a dostatečných příprav znamenal za dané situace hrozbu předčasné porážky a zbytečných masakrů. Když však ruská vláda s pruskou pomocí rozhodla o masivní redukci polské armády, jejíž vojáci měli být nově inkorporováni do ruských sborů, a zároveň začala ve Varšavě zatýkat potenciální lídry vlasteneckého povstání, dospěl polský generál k osudovému rozhodnutí, že polskou věc je třeba hájit v duchu ikonické zásady kdo, když ne my, kdy, když ne teď…
Drobné počínající nepokoje Kościuszko pomohl rozfoukat do mohutného požáru povstání svým příjezdem do Krakova, na jehož hlavním náměstí dne 24. března 1794 přednesl svou dnes již legendární proklamaci, konzultovanou dle všeho s Kołłątajem. V ní svou přísahou Bohu rétoricky spojil a stvrdil všechny ideály, za něž dosud bojoval – deklaroval totiž, že cílem povstání nemá být jen obnova celistvých hranic, nýbrž i nezávislost celého národa, všeobecná svoboda a konec útisku, tedy hodnoty, pro něž se nadchl ve Francii a v Americe. Kościuszkovy ideály však byly během povstání ohroženy nejen početní slabostí a mnohdy nezkušeností polské armády, ale i rozdílnými představami různých společenských a politických skupin, k čemu by povstání mělo dospět. První komplikaci Kościuszko vyřešil masovým náborem vojáků z řad dosud znevolněných sedláků, kteří začali pod jeho velením vytvářet pěchotní sbory tzv. kosynierzů, tedy bojovníků vyzbrojených překovanými kosami, jakož i formováním občanských milicí a zavedením speciální vojenské daně, k níž mnozí movití měšťané přispívali i dobrovolnými dary. I díky této rychlé mobilizaci byl polský generál – nově v roli legitimně jmenovaného náčelníka s diktátorským principem řízení – schopen dosáhnout svého nejslavnějšího vítězství nad početně opět silnějším ruským protivníkem v bitvě u Racławic, v níž dokonce osobně vedl útok zmíněných lidových kosynierzů proti ruským řadám. Přestože ze strategického hlediska nepřinesla porážka Rusům žádnou zásadní komplikaci, stalo se racławické vítězství důležitou součástí Kościuszkova heroického obrazu i neopomenutelným triumfem polské národní paměti, jenž začal být velmi dovedně využíván. Záhy po úspěchu nechal Kosćiuszko na krakovském Wawelu vyznamenat členy selské pěchoty a sám přizpůsobil svůj vojenský kabátec lidovému stylu, přičemž do řad polské armády začaly houfně vstupovat nejen vojáci, kteří do té doby respektovali oficiální rozhodnutí o začlenění svých jednotek do ruské armády, ale i nové nevolnické síly. […]
Kościuszko své odhodlání navíc – spolu s Kołłątajem a dalšími reformisty – korunoval vydáním takzvaného Połanieckého prohlášení, jehož hlavním programovým bodem bylo plánované osvobození sedláků od nevolnického břemene. Právě Kościuszkův sociálně-politický program ovšem navzdory vojenským úspěchům komplikoval možnost překonání výše zmíněného politického napětí uvnitř polsko-litevské společnosti ohledně optimálních povstaleckých cílů. Zatímco tak konzervativní šlechta nervózně sledovala Kościuszkovy egalitářské tendence a varovala před hrozbou jakobinismu, mnozí radikálové naopak kritizovali, že skutečná sociální revoluce byla náčelníkem odložena až do doby po nejistém vítězství. […]
Jak vnitřní rozbroje mezi povstalci, tak zejména ruská převaha zásadně přispěly k tomu, že povstání mířilo k neodvratné porážce, přičemž morálku povstalců zlomila především nešťastná říjnová bitva u Maciejowic, po níž se Kościuszko – zasažen postupně šavlí do hlavy, bodnut dvakrát kopím a kvůli došlé munici bez možnosti spáchat sebevraždu – ocitl v ruském zajetí. Symbolická ztráta náčelníka i následné ruské masakry civilního obyvatelstva byly jen smutnou předzvěstí blížícího se třetího dělení Republiky, jímž nezávislý Polsko-litevský stát na dlouhá desetiletí nadobro zmizel z mapy.
Kościuszkovi připisovaný výrok, že konec povstání je zároveň koncem Polska, však polský generál dle všeho nikdy nepronesl, neboť jeho obsah by do značné míry popíral způsob, jímž on sám svůj boj bez hranic celý život prezentoval. Jeho úsilí o svobodné Polsko i o demokratickou společnost mělo být totiž „během na dlouhou trať“, a nemohlo tudíž končit jednou vojenskou porážkou. Když Kościuszko, propuštěný z ruského zajetí do amerického exilu, plánoval po letech návrat do Evropy, rozhodl se odkázat v závěti svůj majetek do správy svého přítele Thomase Jeffersona s přáním, aby výtěžek z jeho prodeje posloužil k osvobození černošských otroků a k zajištění jejich vzdělání. Přestože ani Jefferson, ani nikdo z jeho následníků k podobnému kroku nenašli odvahu, zůstal Kościuszko v jejich myslích zapsán nejen jako hrdina vojenské revoluce, ale i jako filantrop usilující o lepší svět. I proto ho Jefferson označil za nejčistšího syna svobody, jakého kdy poznal, a francouzský historik Michelet o něm hovořil jako o posledním rytíři a prvním Polákovi se smyslem pro moderní bratrství a rovnost. Během americké války za nezávislost byl Kościuszko vyzbrojen španělským mečem s nápisem Netas mě bez rozmyslu, nevracej mě beze cti. Jeho majitel zůstal těmto slovům věrný po celý svůj život.
Seriál vzniká ve spolupráci s Polským institutem v Praze