Heslo „pravda vítězí“ zůstávalo bezpochyby mnohoznačné, pro různé skupiny mělo jiný význam. Pro mnoho obyvatel Československa mohlo být zkrátka jednou ze součástí národní symboliky, která není nositelem žádných zvláštních obsahů kromě odkazu na samu národní jednotu. Většina si ho však pravděpodobně spojovala s tradicí ozbrojeného boje za národní otázku. Jak pro Masaryka, tak pro Havla bylo toto heslo něčím víc. Každý z nich považoval svoji pravdu za imperativ a její uvedení v život pro ně bylo nezpochybnitelnou součástí takového typu politické etiky, kterou Max Weber (…) označoval za etiku přesvědčení usilující o maximalizaci hodnot, které její nositel vyznává, na rozdíl od etiky odpovědnosti, jež bere ohled zejména na dlouhodobé dobro daného politického společenství. Není ostatně jisté, zda je možné takové společenství vytvořit, považujeme-li za klíčovou hodnotu pravdu, z níž lze snadno učinit imperativ individuálního jednání, ale kterou lze jen stěží přetavit v normativní základ života společnosti. Principiální podobnost v chápání pravdy jako klíčové morální hodnoty samozřejmě nevylučuje existenci zásadních rozdílů mezi oběma politiky, tedy Masarykem a Havlem. Každý z nich chápal samotnou pravdu jiným způsobem: pro Masaryka byla morálním a náboženským imperativem, pro Havla autenticitou a věrností sobě samému.
Jarosław Kilias, „T. G. Masaryk, Václav Havel a heslo ‚pravda vítězí‘ z československé prezidentské standarty“, Historická sociologie 1/2017, s. 123, z polštiny přeložila Michala Benešová.