Petr CHARVÁT
Příběhy dávného času. Staré pověsti české dnes
Vyšehrad – Albatros Media, Praha 2022, 224 s., 349 Kč, 978-80-7601-605-7
Archeolog a historik Petr Charvát vydal knihu, jež poodhaluje historické pozadí proslulých vyprávění o nejstarších českých dějinách. V jejím úvodu se autor vyznává z dětského okouzlení ikonickou větou z počátku Jiráskových pověstí: Pojďte a poslyšte příběhy dávných časů... – a také z toho, jak jeho okouzlení dozrávalo k rozhodnutí vysvobodit tyto příběhy z hibernace národovectví a vyprávět je jako naše příběhy (s. 11); „naše“ zřejmě proto, že jsme si je po staletí vyprávěli a stále vyprávíme sobě i druhým, latinsky, česky, německy a občas i v jiných jazycích. A vyprávíme-li je dobře, oživujeme je a obohacujeme novými vhledy a perspektivami. Vyprávíme je různými způsoby: na „zdech metra“ nebo v románu, na divadle či obrazem. A v neposlední řadě v učených knihách, kde až příliš často hrozí, že se bude v pověstech odhalovat historické jádro nebo redukovat příběh na ilustraci té či oné teorie mýtu, kdy se pak místo o příbězích živých lidí píše o Dumézilových, psychoanalytických a jiných schématech. Charvát je na hony vzdálen podobnému nebezpečí, využívá veškerou erudici, v míře až marnotratné, včetně perfektní znalosti zmíněných schémat, pro lepší porozumění dávným příběhům a větší radost z jejich vyprávění.
Jako dobrý vypravěč přitom vesměs ponechává na čtenáři, aby si doplnil různá „možná“ a „snad“. Třeba Kazi a Teta nebyly v mýtu o hadačce a oráči u Kristiána, a Kosmas je tedy musel vzít odjinud (s. 40). Jistě, mohlo to být jinak, Kristián resumoval celý příběh do pár vět, a musel proto mnohé vynechat; nemluvě o tom, že pozitivně traktovat v legendě motiv tří sester, které vespolek vládnou úhrnem tajemných ženských mocí a čpí pohanstvím, bylo v 10. století na pováženou, ale proč rušit plynulost vyprávění… Charvát hřeší dokonce občas proti historické akribii. Přepíše složité úvahy o vztahu slovanského slova „mír“ (миръ) s bohem Mithrou, jaké najdeme například u V. N. Toporova, do vyprávění o posvátném Mithrově/Mirově okrsku vyznačeném na ostrohu budoucího Pražského hradu kamennými stélami, jejichž vztyčení představovalo rozhodující moment starého indoevropského obřadu vznesení svrchovanosti nad českou kotlinou (s. 98). Do jednoho sevřeného obrazu se tak kondenzuje řada indicií a desítka opatrných úvah historiků o iránských inspiracích, sakralitě okrsku Pražského hradu a posvátném stolci. […]
A hřích je o to pochopitelnější, že pro poznání 7. až 9. století máme jen velmi fragmentární historické i archeologické prameny. A bez sádrových výplní spekulativních hypotéz, které nahrazují chybějící střípky, bychom z těch fragmentů nedokázali rekonstruovat historický obraz. Vznikají tak rekonstrukce značně rozdílné, avšak co do pramenné argumentace rovnocenné. V jedné z nich mají pro děje v předpřemyslovských Čechách podstatný význam kmeny Doudlebů a Lemuzů (u Charváta čteme na místo kmenů o obcích), zatímco v jiných rekonstrukcích se tyto i další kmeny v raně středověkých Čechách považují za nedoložené a obraz se rekonstruuje bez nich.
NEMĚNNÉ NÁRODY?
Charvát se opakovaně vrací k obtížím s pojmem „etnicita“ pro raný středověk. Vyhraňuje přitom svůj výklad proti národovecké koncepci jednoho lidu Čechů/Slovanů, kteří zabrali prázdnou zemi a vtiskli provždy dějinný ráz českému národu. Zdůrazňuje mnohovrstevnatost a flexibilitu raně středověkých identit. Nesporně oprávněně. Jenže se přitom občas nevědomky dostává do zajetí kritizované koncepce. Koncept neměnných národů, výsadních nositelů určitých kulturních výrazů, prorůstá do jeho knihy na nečekaných místech. Podívejme se podrobněji na dva příklady.
Mezi doklady možné přítomnosti Langobardů v Čechách uvádí například sponu z Kšel s pravoúhlou destičkou a zvířecí realistickou maskou na nožce […]. […]
„Italská“ je ovšem výzdoba kšelské spony jen potud, že se vyskytuje v Itálii na sponách zcela jiného typu. Přesněji, vyskytuje se také v Itálii, nejpřesvědčivější analogii nejen k výzdobě spony z Kšel najdeme na sponě z hrobu v Langgöns (Hesensko), datované do poslední třetiny 7. století; k výzdobě pak na přezce s byzantskými úchyty z hrobu 8/1892 v Pfahlheimu (Bavorsko) z poloviny 7. století. A aby věc nebyla tak jednoduchá, podobný motiv je ještě na kování z pohřebiště doby avarské z Čataje (Slovensko) ze druhé poloviny 7. století.
Typologie spon z období stěhování národů a raného středověku používá více než sto let názvy podle germánských kmenů či říší (langobardské, durynské, ostrogótské), podle tohoto zvyku byly pojmenovány i „spony baltské“ a J. Werner v roce 1950 zavedl termín „slovanské typy spon“. V posledních desetiletích ovšem badatelé dávají ony etnonymické přívlastky do uvozovek s vědomím, že se jedná o konvenci, která jen málo vypovídá o vazbě artefaktu na ten či onen raně středověký gens (kmen), pokud vůbec. Spona z Kšel je unikátní, nemá zcela přesnou obdobu a dokážeme ji podle našeho současného poznání zařadit jen široce do památek merovejského rázu, nic nesvědčí o její „langobardskosti“. Odůvodněnost jejího přiřazení na přelom 6. a 7. století, popřípadě do první třetiny 7. století (když ji autorka tohoto textu v roce 2008 publikovala, kladla ji opatrněji do intervalu celého 6. století) posilují další jednotlivé a většinou náhodné nálezy kovových ozdob z posledních let […].
Čechy byly na počátku 7. století, tak jako v následujících staletích, součástí obrovského prostoru, ve kterém napříč třemi říšemi – byzantskou, merovejskou a avarskou – cirkulovaly motivy, tvarosloví a technologie výroby malých kovových ozdob lidského kroje a koňského postroje. Rozhodující centrum přitom představovala Konstantinopol a v Čechách zjevně převažovalo zprostředkování avarským kaganátem, ale mísily se tu s ním impulzy merovejské a severské. A také Čechy byly oblastí tvořivých barbarizací, které často půvabně, a někdy barbarsky, kombinují různé podněty – tak jako spona z Kšel kombinuje jihozápadní typ výzdoby s netypickým tvarem spojujíc v sobě západní a jižní vliv. Nejhonosnější ozdoby se statutární symbolikou svědčí o sdílené identitě „nadetnické“ velmožské vrstvy (shared elite identity píše na jiném místě P. Charvát podle Florina Curty; s. 80), ty běžnější dokládají rychlé přebírání mód a vkusu, ale bez dalšího archeologického kontextu, například nálezu v bohatém hrobě, vypovídají velmi málo o etnicitě. A pokud už bychom měli uvažovat o nositelích, kteří šířili inovace ozdob do všech koutů oikumeny, přicházejí v prvé řadě v úvahu obchodníci, pak šperkaři pohybující se mezi dílnami u tehdejších panovnických a velmožských dvorů a potulní řemeslníci (o jedinečném dokladu prostičké výbavy tehdejšího potulného kovolitce viz článek N. Profantové „Dílna slovanského kovolitce. Unikátní objev z Ukrajiny“ v ĎaSu 4/2003, s. 32–33). […]
Ostatně Charvátovy úvahy o atypičnosti současného „genofondu Čechů“ (s. 34) se takové biologické etnicitě opravdu přibližují a přebírají dva pochybné předpoklady do genetiky fušujících historiků:
1) Záměnu genetické jednoty s jednotou kulturní (resp. jazykovou). Na místě romantického věčného „národního ducha“ vystupuje věcný, předdějinný svéráz DNA, resp. haplotypů. Ovšem pokud z historie výjimečně víme, tak etnika vznikala mísením – langobardský král Alboin přivedl do Itálie pestrou směs germánských, turkických a slovanských bojovníků; v Bulharsku slovanské kmeny pohltily eponymní turkický kmen, a ti Slované, kteří přišli do Čech, byli s největší pravděpodobností promíseni s východogermánskými kmeny a možná i etniky Avarského kaganátu.
2) Projekci současného stavu do minulosti. Populace by musela být v dějinách intaktní, nesměla by ji geneticky ovlivnit intenzivní středověká kolonizace, náboženská imigrace po augsburském míru, depopulizace, emigrace a imigrace za třicetileté války ani radikální populační změny v souvislosti s industriální modernizací.
Analýzy DNA, podobně jako analýzy stroncia, otevřely archeologii v poslední době úžasné možnosti a Petr Charvát sám na jiných místech referuje o vynikajících výzkumech langobardských a avarských pohřebišť, ke kterým můžeme prospěšně vztáhnout i poznatky o současných haplotypech. Jen to vyžaduje také ostatky, ze kterých lze získat DNA lidí ze zkoumaného období. A těch je v Čechách pro periody 7. století až první poloviny 9. století se žárovým pohřbíváním jako šafránu, spíše méně (jen několik pohozených jedinců v odpadních jámách a atypický pohřeb z Března u Loun).
V tomto přístupu se ustanovuje alternativa: buď de facto biologická jednota raně středověkého etnika, anebo „multikulturní“ obec (s. 127). Pozoruhodné jsou Charvátovy příklady pro to druhé: multikulturní obec tvořili Slované na dolním Dunaji (Sklavinoi), protože propuštěným otrokům nabízeli, aby žili s nimi. […]
Ovšem autoři, od nichž tyto historické příklady čerpáme, zároveň zdůrazňují společný jazyk slovanských gentés či etnoi, slovanský kroj, příležitostně mravy a dosti často razantní hrdou sounáležitost s vlastním lidem. Jednotlivá slovanská etnika (o obecné slovanské etnicitě nemůže být od nejstarších písemných zpráv řeč, sami Sklavinoi byli zjevně jen jedno z řady slovanských etnik té doby) tak sice přijímala cizince, ostatně jako většina etnických a národních společenství v dějinách, ale rozmanitost původu u nich zjevně nezakládala multikulturalitu společenství, nanejvýš se mohla projevovat jako zvláštnost nebo stigma.
ETNOGENEZE KMENE
Od prvních desetiletí 7. století neznáme v Čechách sídla, typy staveb nebo hroby – s jedinou výjimkou naprosto exkluzivního hrobu v Ledvicích se zlatými kováními byzantské výroby a trojbřitou šipkou –, které by nepříslušely kultuře s keramikou pražského typu nebo navazující kultuře starší doby hradištní, po staru tedy nejstarším Slovanům v Čechách. Dobové písemné zprávy, které můžeme s větší či menší spolehlivostí v posledních staletích prvního tisíciletí vztáhnout k českému území, nemluví o jiných než slovanských gentés (kmen/národ); o Slovanech zvaných Vinidové (Fredegar, 7. století) nebo později o Slovanech zvaných Behemi (Anály fuldské, kolem roku 867). […]
V roce 567 rozdrtila langobardsko-avarská aliance říši germánských Gepidů a oni od těch dob neměli vlastního krále. A všichni, jimž se podařilo přežít válku, byli buďto poddáni Langobardům, nebo dodnes úpí pod tvrdou nadvládou Hunů, kteří se zmocnili jejich země, píše Paulus Diaconus a ono dodnes (hodie) se tedy vztahuje na poslední třetinu 8. století. V pramenech vypovídajících o avarském kaganátu je to jediná, ale zřejmě spolehlivá zpráva o existenci Gepidů jakožto etnika v dnešním maďarském, rumunském a srbském Potisí dvě staletí poté, co zmizeli z dějin jako samostatný gens.
Archeologické nálezy potvrzují z této oblasti pro 7. století na pohřebištích doby avarské skupiny hrobů odlišné rázem výbavy od zbytku avarského kaganátu. Druhou oblast „germánských skupin hrobů“ na velkých pohřebištích v jádru kaganátu najdeme v Maďarsku kolem Balatonu a dále k rakouským a slovenským hranicím. Tu neumíme spojit s žádnými písemnými zprávami, uvažuje se o části Langobardů, kteří neodešli do Itálie. V těchto skupinách hrobů se nacházejí předměty se statutární velmožskou symbolikou u Avarů jinak nerozšířenou, například zdobená kurilská železná tauzovaná křesla (sella castrensis / curillis; Zamárdi, Kölked-Feketekapu A i B – v hrobech mužů i žen) známá z prostředí několika germánských kmenů. Nebo plechové křížky umisťované i na rakve, běžné též v langobardských pohřbech. Ukazuje se nejen polyetničnost avarského kaganátu, ale i různá rychlost akulturace, na mnoha lokalitách tyto odlišnosti v 8. století mizí.
Nechyběl tedy českým germánským obcím jen jejich Paulus Diaconus? Považujeme za velmi pravděpodobné, že se při příchodu do Čech skupiny s keramikou pražského typu setkaly s dříve usedlým germánským obyvatelstvem. […]
Pokud vyjdeme z dosavadního stavu poznání, pak by germánské obce s vlastními mocenskými elitami, přetrvávající v Čechách do 8. a 9. století, musely v prvních desetiletích 7. století změnit způsob pohřbívání, přijmout kombinaci statusové elitní symboliky s převažujícími byzantsko-avarskými inspiracemi promísenými slabším merovejským vlivem, shodnou se zbytkem Čech, a také například přestat úplně používat hrnčířský kruh. A jak už bylo řečeno, jejich etnická odlišnost by musela být v 9. století neviditelná pro analisty souhlasně referující o politice divide et impera východofranských panovníků vůči Čechám.
Nic z toho nelze vyloučit. Jen je pravděpodobnější, že předchozí obyvatelstvo vytvořilo s nově příchozími společenství spojené jedním mírem podstatně rychleji než v Charvátově koncepci, již v průběhu 7. století. Původní velmožská vrstva splynula s novými mocenskými elitami, a pokud existovaly vsi nebo enklávy, ve kterých se nemluvilo slovanským jazykem, pak se tento rozdíl nepromítal do mocenských aspirací. Taková rychlá etnogeneze kmene Čechů nijak nezužuje prostor pro Charvátovy úvahy o různorodosti původu jednotlivých motivů starých pověstí, jen se třeba vývoj vyprávění o hadačce a oráči k intronizačnímu mýtu přemyslovské dynastie a základnímu kameni ideologie českého státu, jak ji známe u Kosmy, zkomplikuje o jeden krok, tedy o de facto vyjednávanou novou společnou tradici polyetnického společenství. Ale to už by bylo na jiný výklad, a i tak se nám zamýšlená recenze změnila v polemiku více, než bychom chtěli, a téměř jsme nezdůraznili, jak potřebný je pohled z odstupu a jaksi napříč probíranými tématy, který nám Petr Charvát poskytl. Snad jsme se dost nedokázali nehněvat na labuť, která nemá všechny ctnosti husy, ale i přít se nad dobrým textem patří k požitku z četby.