Návraty k Masarykovi“ rozumím takové masarykovské narace a symbolické akty, které se pokoušejí o transfer původních obsahů do nových kontextů, nebo se naopak tyto nové kontexty snaží přizpůsobit (interpretačně, či dokonce reálně) původním obsahům. Ačkoliv po druhé světové válce šlo při vyprávění Masarykova příběhu v letech 1945–1948 přísně vzato také o návrat k Masarykovi, význam tohoto vyprávění, přes vnějškově podobné znaky, se od první republiky lišil.
„Objevování“ Masaryka v období pražského jara bylo návratem především tam, kde existovala personální kontinuita (např. Jaroslav Werstadt, Milada Paulová). Česká společnost byla kvalitativně odlišná od té předválečné. Ztratila již v té době část své historické paměti a novou si začala utvářet prostřednictvím širšího spektra informačních zdrojů – již ne výhradně prostřednictvím školní výchovy či seriózního studia obsáhlých kanonických dějepisných děl či populárně-naučné publicistiky, ale prostřednictvím populární kultury, tisku, rozhlasu, televize. Taková společnost pak mohla snadno adorovat zároveň Masaryka i Dubčeka.
Poúnorový exil v Masarykovi viděl především symbol demokratických hodnot a politického řádu první republiky. To bylo přirozeně dáno i personální kontinuitou exilové generace s meziválečnou demokracií. Tito lidé s sebou nesli politickou kulturu předválečného období. Byla jejich přirozeným habitem nejen proto, že v ní vyrůstali, ale zejména proto, že ji sami pomáhali formovat. Taková byla například celá zakladatelská garnitura československého vysílání Rádia Svobodná Evropa, vedeného Ferdinandem Peroutkou a Pavlem Tigridem. Vliv organizačních struktur exilu, například Rada svobodného Československa, byl ovšem – již pro jejich nejednotnost a vnitřní rozpory – dost limitovaný. […]
Jak ovšem upozorňuje Prokop Tomek, i zde nastala od konce šedesátých let generační obměna a novou generaci již k Masarykovi ani zdaleka nepoutal tak intenzivní a mnohovrstevnatý vztah. Rozpory přitom nevyvěraly jen z konfrontace mezi poúnorovým a posrpnovým exilem. Svět se měnil a konec šedesátých let přinášel nové pohledy na společnost v globálním měřítku. Situace se nakonec vyhrotila natolik, že obnovená Rada svobodného Československa v roce 1982 v memorandu pro vládu USA považovala za nutné upozornit na to, že současné vysílání Rádia příliš odpovídá kurzu nastoleného „osmašedesátníky“, namísto aby připomínalo klady západní společnosti a vracelo se k ideálům Masarykovy republiky.
Také na stránkách exilového Svědectví byl Masaryk často připomínán. Byl představován střízlivě, kriticky. Zůstane z Masaryka něco, když bedlivým zkoumáním zjistíme, že nebyl ani geniální historik, ani nadčasový filozof a myslitel a že i jako politik se mýlil? ptal se Václav Černý, a rozhodně odpověděl: Ano! Masaryk byl naprosto exemplární osobnost mravní. […]
Tendence, kterou je možné pozorovat na stránkách exilového Svědectví, se v osmdesátých letech naplno projevila za hranicemi i v domácím disentu. Masarykův příběh byl nyní více kriticky zkoumán, ne pouze instrumentalizován jako zbraň v souboji s komunistickou ideologií. To, že i v opozici ztrácel svůj mytický nádech, je dáno jednak tím, že jeho posluchači byli vesměs opět intelektuálové z disentu nebo z šedé zóny režimu, ale svoji roli sehrála i narůstající pluralita názorů na klíčové mezníky a problémy českých (československých) dějin. […]
DEFINITIVNÍ PREZIDENT
Rychlost a neočekávané zhroucení komunistického systému v roce 1989 uvnitř i navenek státu způsobily, že většinová česká společnost stála mnohdy poněkud bezradně před prostou skutečností, že si může něco myslet. Teprve se tříbily názory na to, k čemu se bude nově se tvořící občanská společnost vracet jako ke svému ztracenému fundamentu a co bude třeba vybudovat znovu.
Návraty k Masarykovi počátkem devadesátých let měly svou pragmatickou i ideální podobu. V prvním případě se tvůrcům nového režimu mohla masarykovská tradice hodit jako jedna z alternativ v poněkud tápavých pokusech o formulování a upevnění nové československé, později české státnosti. Ve svém známém televizním projevu z 16. prosince 1989, před prezidentskou volbou, hovořil Václav Havel o tom, že definitivní prezident, jenž vzejde až z nově zvoleného Federálního shromáždění a jenž usedne do Masarykova křesla, by měl být svou důstojností, duchovním obzorem a lidskostí práv postavení, které dal prezidentskému úřadu náš první prezident T. G. Masaryk. Státotvorná a současně mýtotvorná povaha Havlova jazyka je patrná především v místě, kde zmínkou o Masarykově křesle vytváří jakousi aluzi na starý přemyslovský knížecí stolec.
Návraty k Masarykovi a meziválečné „Masarykově“ republice mohly však být vedeny i snahou vidět v minulosti ideál, k němuž by společnost měla – alespoň v některých nejzákladnějších ohledech – cílit. Takovýto poukaz lze tušit za monografií Věry Olivové o dějinách první republiky, vycházející z jejích starších prací ze šedesátých let. Explicitně je tento politicko-morální apel obsažen například u historičky Evy Broklové, bývalé ředitelky Masarykova ústavu AV ČR a předsedkyně Masarykovy společnosti. Například v stati „70 let od úmrtí T. G. Masaryka“ je Česká republika, nejhorší ve skupině sledovaných zemí podle „demokratického indexu“, dávána do přímého protikladu k meziválečné parlamentní demokracii. Právě v pojetí demokracie se podle Broklové máme od Masaryka co učit. […]
Již v polovině osmdesátých let začala skupina intelektuálů v disentu uvažovat o myšlence vydávání Masarykových spisů, jež by navázalo na předchozí masarykovské edice. V podmínkách normalizace, s pramalou šancí na publikační završení takového podniku, se první úvahy prvořadě soustředily na koncepci celého podniku. Po obnovení Ústavu T. G. Masaryka začal být celý projekt – jeden z nejrozsáhlejších v polistopadové době (čítající na 40 svazků) – postupně od roku 1992, nejprve pod hlavní redakcí Jaroslava Opata, později pod vedením literárního historika a teoretika Jiřího Brabce, skutečně realizován a v roce 2022 byl završen.
Důsledným porevolučním mýtotvorným návratem k prvorepublikovému masarykovskému mýtu je podle mého názoru mnohadílná biografie T. G. Masaryka z pera Stanislava Poláka, který mýtus kopíruje a na mnoha místech jej dokonce rozvádí. Metoda „vciťování se“ (tak se dá poněkud zjednodušeně, avšak asi nejvýstižněji charakterizovat Polákův přístup k Masarykovi) a literární narace umožnily autorovi „domýšlet“ situace, k nimž neměl žádné nebo jen kusé pramenné podklady (jak tomu bylo například v pasážích o Masarykově dětství a mládí). K této strategii patří i selektivní práce s prameny či ignorování výsledků předchozího bádání. Patrné je to například ve vyprávění o Františku Ferdinandovi d’Este, jež kopíruje stereotypy prvorepublikové brakové literatury o „vysokém konopišťském pánu“: Když se kočí a sedláci dost rychle nevyhýbali jeho automobilu, František Ferdinand přikázal svému šoférovi zpomalit, a když auto projíždělo vedle selského povozu, osobně ztloukl toho, kdo vůz řídil.
Mimořádně přesvědčivý žurnalistický výkon podal v roce 1997 charismatický Masarykův apologeta Zdeněk Mahler v televizním dokumentárním seriálu Ano, Masaryk. V podobném duchu se Mahler ujal v roce 2005 role Masarykova „advokáta“ v televizní anketě O největšího Čecha.
DOMÝŠLENÍ
Poměrně bezproblémově proběhlo obnovování „masarykovské“ kontinuity po formální, vnějškové a institucionální stránce. Již 4. ledna 1990 pověřil prezident Václav Havel historika Karla Kučeru, jednoho z členů odborné komise pro studium české a československé státnosti při Kanceláři prezidenta republiky ČSSR, aby vybudoval (obnovil) Ústav T. G. Masaryka. Po předčasném Kučerově skonu byl ředitelem Ústavu jmenován 9. března 1990 známý masarykovský badatel Jaroslav Opat, předsedou kuratoria ústavu (správní rady Ústavu T. G. Masaryka) se 16. března 1990 stal filozof Josef Zumr. […]
Shodou okolností byla koncem téhož roku vytvořena Nadace pro zřízení a provozování Muzea T. G. Masaryka v Lánech. Její činnost podpořila řada osobností tehdejšího politického, vědeckého a kulturního dění (Ivan Medek, Ivan Kočárník, Josef Wagner, Jaroslav Opat a další). V roce 1998 projekt od nadace převzalo Okresní muzeum Rakovník a v roce 2003 bylo muzeum, které má podle mého názoru díky elánu a invenci muzejních pracovníků velmi kvalitní výsledky, ve výroční den Masarykova narození slavnostně otevřeno.
Na osobnost T. G. Masaryka se již od roku 1922 soustředí i expoziční činnost Masarykova muzea v Hodoníně, obnoveného v původním obsahovém zaměření v roce 1990, kde se pořádají pravidelná vědecká kolokvia věnovaná Masarykovi. Po roce 1989 obnovila svoji činnost též Masarykova společnost, původně založená v roce 1946, snažící se zpřítomňovat ideový odkaz T. G. Masaryka. Společnost ustavila své pobočky v řadě měst republiky. Podobně se ještě v listopadu 1989 začalo utvářet Masarykovo demokratické hnutí, jehož vznik zaštítil i Václav Havel a Alexander Dubček. […]
Typický je jazyk těchto návratů, například opakováním slova „odkaz“, které využila i Masarykova společnost vydávající periodikum právě pod názvem Odkaz. Také Zdeněk Mahler doporučuje Masarykův odkaz domýšlet, neboť doba pokročila, dozrála. „Odkazy“ zavazují, dávají tradici vyšší rozměr, jemuž je nutno dostát za každých okolností. Stmelují také společenství, které v jeho duchu působí. Ti, kteří odkaz nenaplňují, ztrácejí v očích takovéhoto společenství morální kredit ji vést, nebo dokonce být její součástí.
Část politických a intelektuálních elit tedy po listopadu 1989 považovala za přirozené, že bude na masarykovský étos navazovat a že bude budovat spojníky s masarykovskou tradicí, neboť to pokládala za důležitou, či alespoň užitečnou součást nového „budování státu“. […]
PODIVEN A HISTORICI
Těsně po roce 1989 byla zřejmě za nejskandálnější reinterpretaci Masaryka a celých moderních českých dějin považována práce Češi v dějinách nové doby historika a politologa Petra Pitharta, historika Zdeňka Otáhala a psychiatra Petra Příhody (knihu vydali pod symbolickým kolektivním jménem Podiven). Byla psána v disentu již od konce sedmdesátých let. Autoři v ní revidovali nejen komunistický, ale také mainstreamový meziválečný pohled na naši novodobou minulost. Podiven se pokusil o odmytizování meziválečné republiky a volal po realističtější reflexi naší minulosti: Dlouho se budeme k „první republice“ vracet jako k pohádce o zlatých časech. Budeme ale také přitom odhlížet od toho, jak a čím vším skonala. Nebudeme mít tradici vlastního zdařilého díla, zato si vytvoříme tradici nezasloužených osudových pohrom… Podiven usiloval o novou, empatičtější interpretaci česko-německých a česko-slovenských vztahů. Málo se, myslím, poukazuje na podtitul této knihy: Pokus o zrcadlo. Podivenovi šlo o nastavení zrcadla vlastnímu národu, nacházejícímu se ve normalizačním marasmu.
Historik Jan Havránek konstatoval (Spory o dějiny I), že spolupříčinou hyperkritického pohledu Podivena na vlastní dějiny je doba a okolnosti vzniku práce: V pozadí za Podivenem stojí gigantický stín, stín Tomáše Garrigue Masaryka. Vlastně o něm, o jeho pojetí českého osudu a poslání se v této knize hovoří stále, souhlasně i nesouhlasně. Podiven tento masarykovský mýtus charakterizuje: A tak byl nyní [Masaryk] národu představován – a představoval se i sám – jako „prezident-filozof“, tajemně srozuměný se světodějnými silami, jako inkarnace jejich „prozřetelnosti“. Vznik českého státu měl být podle oficiální propagandy naplněním toho, co on vždy hlásal a k čemu vyzýval. Přepracovaným vydáním obrozeneckého českého mýtu devatenáctého století tak vznikl mýtus masarykovský. Působení „Hradu“ i Masaryka samotného vytvořilo postavu Prezidenta-Osvoboditele, kterou si pak lidová mysl uzpůsobila v „tatíčka“.
Většina odsudků Podivena, které se vzápětí objevily, vycházela z pozic „kritického dějepisectví“ a vytýkala mu nevědeckost. Jak jsem ovšem již výše naznačil, kniha Češi v dějinách nové doby není klasickou historickou prací, na to je příliš esejistická a také, nebo spíše zejména, moralizující. Je proto relevantní se ptát, zda vůbec Podiven zamýšlel napsat„vědeckou“ práci. Již historik Jiří Rak si ve své zdařilé recenzi (Spory o dějiny I) všiml, že Podivenova cesta je jiná, staví nám před oči jakýsi český anti-mýtus. Tím, že byla kniha zastánci návratu k masarykovskému ideálu první republiky označena za manipulaci s dějinami první republiky, získala kritika Podivena zřetelně ideologický a zpolitizovaný charakter, jenž zapadal do tehdejší kampaně proti „negativistickým intepretacím“, případně „reinterpretacím dějin“.
Na rozdíl od Podivena zůstal historik Antonín Klimek při svém pokusu o vlastní výklad Masarykovy role v českých dějinách zcela na půdě historiografického diskurzu. Pro komunistický režim byl nežádoucí osoba, a proto své nezměrné znalosti Masarykova a Benešova archivu mohl zúročit až po listopadu 1989. V letech 1996–2002 vyšly v rychlém sledu za sebou dva díly jeho Boje o Hrad a dva svazky Velkých dějin zemí koruny české. Zvláště Boj o Hrad je přímočarou, tehdy šokující demytizací prezidentského fetiše. S voyerskou otevřeností Klimek české veřejnosti ukázal, že Masarykovu „Hradu“ nebylo – byť většinou subjektivně v zájmu dobré věci – cizí intrikování, špionáž, lhaní, podplácení, a především mocenské čachry v zákulisí. Takto neretušovaný, místy ale nevyvážený obraz Masaryka vycházel z Klimkova přesvědčení, že historik musí nejprve detailně poznat událostní dějiny a pak teprve může hodnotit okolnosti. […]
Masaryk je také životním tématem publicisty Pavla Kosatíka. V roce „velkého“ republikového výročí vydal masarykovskou biografii Jiný T. G. M. a v kinech se podle jeho scénáře objevil film Jakuba Červenky Hovory s TGM s vynikajícím Martinem Hubou v hlavní roli. Úsporně, až esejisticky, ale stylisticky velmi zdařile Kosatík snáší doklady o Masarykově omylnosti v mnoha otázkách (například v představě o „světové revoluci“ či o kontinuitě smyslu českých dějin). Ukazuje, že i názorově se Masaryk dost podstatně vyvíjel, že ne vždy dobře rozuměl lidem a že, například ve vztahu k ženám, měl i obyčejné lidské slabosti a potřeby. Současně však Kosatík nenechává čtenáře na pochybách, že pro něj Masaryk zůstává fascinujícím velikánem, který má co říct i dnešku.
Zatímco kritici se pokoušeli Masaryka především „demytizovat“, jiní – často lidé spojení s „návraty“ k Masarykovi – pomýšleli na to, jak jej znovu „přiblížit lidem“. Měli bychom prý skutečného Masaryka více číst, a tím mu lépe rozumět. Na druhou stranu by Masaryk měl být „odheroizován“, zbaven své titánské aury a představován především jako člověk. To má symbolizovat i diskutovaný jezdecký pomník T. G. Masaryka v Lánech sochaře Petra Nováka. Na rozdíl od tradičního zpodobnění Masaryka sedícího vzpřímeně na Hektorovi je tu Masaryk zachycen v zamyšleném rozpoložení, otěže uvolněné, a jeho kůň se pase se skloněnou hlavou. Masarykovi zde chybí i typický atribut – jeho čapka „masaryčka“.
Text je redakčně upravenou verzí kapitoly z chystané knihy edice Knižnice Dějin a současnosti, sv. 72: T. G. M. K mytologii první československé republiky