Když se rozhoduje o veřejném prostoru, zpravidla je cílem vyvažovat nebo upřednostňovat různé předem stanovené funkce. Za opak se označuje divočina, v níž probíhají přírodní procesy téměř nezávisle na člověku. Někde mezi tím, na kraji parkoviště, v proluce mezi sklady, u trati, na vyčkávající stavební parcele nebo v sutinách opuštěného domu nacházíme „vágní terény“. Křoví, odpadky, zátiší, překvapení. Pro autorky a autory publikace Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy (ed. Radan Haluzík, Academia, Praha 2021) jde o kulturní nevědomí města. Chaotičnost a absence jasného účelu je podle nich na tomto typu prostředí cenná i pro své terapeutické účinky. Houští v ruinách představuje jak galerii historických a sociálních traumat, tak svobodný prostor umožňující tvorbu nových věcí a vznik nečekaných vztahů. Jak v jedné kapitole knihy uvádí Jiří Sádlo, nejdůležitější a nejtěžší je odpovědně s meziprostory nakládat – aby zcela nepřerostly obyvatelný svět, ale zároveň aby nebyly zkultivovány příliš: Důležitou funkcí vágní složky je dělat městskému prostředí protiváhu a přerušovat jeho souvislost. Jednolitost městské zástavby je přese všechno nakonec únavná a svazující a důstojné parky jsou jen pokračováním města v zelené barvě; zato vágní a hybridní prostory jsou důraznější opozicí. (...) Vágní plochy se jakožto vývojově mladé prostory mohou stát zdrojem obrodných funkcí města. Pokud tuto zásobárnu nevyplýtváme jednorázovou změnou v plně determinovanou zástavbu nebo park, můžeme z ní čerpat prakticky nepřetržitě...
- mš -