Jaký byl vztah mezi modernizující se Osmanskou říši a lidmi závislými na konopí na konci 19. a počátkem 20. století? Prostřednictvím analýzy populární literatury 19. století, archivů osmanských úřadů, imperiálních botanických a lékařských smluv a hesel z dobových encyklopedií lze sledovat, jak osmanská vládnoucí elita jednala s částí obyvatelstva, která se při nadměrném užívání této látky stala neproduktivní.
Jak bylo ukázáno v případě jiných částí osmanské společnosti, například u tuláků, žebráků, sirotků, lidí postižených syfilidou a alkoholiků, osmanští státníci měli v tomto specifickém období zvláštní zájem na potírání jejich nečinnosti, a to z několika důvodů. Z ideologického hlediska se domnívali, že moderní stát by měl být tvořen produktivními občany; dobové reformy byly zároveň nákladné a nepracující jedinci představovali zbytečnou zátěž pro státní pokladnu, přičemž peněz bylo skutečně zapotřebí jinde. Měli tedy být znovu zapojeni do produktivního hospodářského cyklu. A v neposlední řadě šlo o rovinu prestižní – pohled na nepracující obyvatelstvo, ať už žebrající na ulicích, postižené nakažlivými pohlavními chorobami nebo propadlé závislostem, posiloval u návštěvníků ze Západu stereotyp o dřímajícím a zaostalém Východě, proti němuž se sultáni a vezíři usilovně snažili bojovat.
...