K dynamicky se rozvíjejícím oblastem historického výzkumu se v posledních letech zařadily dějiny vědění. Konceptu se zhostili respektovaní autoři včetně britského historika Petera Burkea. Vědění jsou věnovány konference i menší workshopy. Zakládají se odborné instituty a výzkumné týmy, časopisecké řady i blogy. Součástí intenzivního dění je i LUCK, tedy Centrum pro dějiny vědění na univerzitě ve švédském Lundu. A právě jeho spoluzakladatele, Johana Östlinga a Davida Larssona Heidenblada, jsme požádali, aby stále populárnější koncept přiblížili českým čtenářům.
Mohli byste představit dějiny vědění? A proč nahlížet minulost zrovna jejich prostřednictvím?
Dějiny vědění jsou relativně novým badatelským polem. Jde o stále mladý, a ne úplně ustálený obor. Neexistuje žádná nesporná definice toho, co zahrnuje, ani fixní kánon textů. Nepochybně se však vyvíjí, takže začínáme spatřovat jeho obrysy. Tím, jak vědění vstupuje do centra badatelského zájmu – nikoli věda, kultura nebo ideje, ale vědění jako takové – se před námi otevírají nové možnosti výzkumu.
Třeba historikům vědy a medicíny umožňuje rozšířit tradiční témata výzkumu o nové souvislosti. Platí to i pro badatele v oblasti intelektuálních dějin a dějin vzdělanosti. Aniž by narušovaly základní předpoklady kulturních dějin, nabízejí dějiny vědění podněty i pro kulturní historiky – konkrétně skýtají neotřelý přístup pomáhající lépe vymezit předmět historikova zájmu a současně přesněji zacílit jeho analytický záběr. Pozitivně jsou přijímány i nové metody a koncepty jako medialita či materialita vědění.
Proč je o dějiny vědění zájem, je mimo jiné dáno současnými poměry. Odborníky, opírající se o znalost historických skutečností, vybízí k aktivnímu podílu na řešení akutních problémů dneška. Status vědění je přitom dnes sporný. Politické a ekonomické snahy jsou sice úzce provázány s institucemi produkujícími vědění, zároveň však čelní politici zpochybňují vědecké pravdy a mediální prostor je zaplavován tzv. alternativními fakty. Zabývat se pečlivě věděním včetně jeho postavení a role v nejrůznějších časových obdobích má proto význam. […]
Kde se tento koncept vzal?
Dějiny vědění patří do 21. století. Přestože se různé podoby vědění studují v rámci historických disciplín již desítky let, ne-li staletí, jako samostatná oblast výzkumu jsou překvapivě novým fenoménem posledních patnácti let.
Kolem roku 2000 přišli německy hovořící odborníci s tvrzením, že Wissensgeschichte (dějiny vědění) jsou něčím jiným než Wissenschaftsgeschichte (dějiny vědy a vzdělanosti). Následně v desátých letech začaly dějiny vědění přitahovat značnou pozornost i v jiných zemích: jako the history of knowledge v anglofonním světě, jako kunskapshistoria nebo kunnskapshistorie v severských zemích či v ambiciózním francouzském knižním projektu Lieux de savoir. Z mezinárodního hlediska dnes historie vědění očividně prochází dynamickou fází růstu.
Když se například řekne historická antropologie, mnoho čtenářů si vybaví témata spojená především s raným novověkem. Lze podobně identifikovat dějiny vědění? Považujete některá témata či období za preferovaná?
Na jednoznačnou odpověď je možná příliš brzy, ale zdá se nám, že jedním z takových období jsou léta po druhé světové válce spojená se vznikem společnosti vědění. Mezi historiky raného novověku je zase aktuální studium náboženského, indigenního či koloniálního vědění. […]
Jenže koncept se tak může jevit jako bezbřehý. S jakou reakcí se vlastně setkal v odborné obci?
Dějiny vědění si získaly značnou popularitu zejména v mladší generaci vědců. Někteří z těch etablovaných nicméně tvrdí, že vlastně nejde o nic nového. Že dějiny vědění jsou jen „novým módním slovem pro to, co už děláme“, či že jsou „příliš všeobjímající“. I přesto se poměrně rychle rozvíjí a mají mnoho zastánců organizujících vlastní malé intelektuální skupiny. Mnoho vědců se navíc chopilo konceptu cirkulace vědění, přičemž se zdá, že jde o intuitivní koncept dobře přijímaný také novináři i veřejností.
[…]
Vaše odborné centrum, LUCK, se jeví jako rozvíjející se instituce, jež si získala přinejmenším (severo)evropské, ale snad i světové renomé. Nejprve tedy odlehčeně: Cítíte se být „světovými“? A hlavně, co vás přivedlo k založení nového centra?
Těžko říct, ale rozhodně se zdá, že nám nyní mezinárodní vědecká komunita věnuje více pozornosti než před šesti či sedmi lety. A stejně tak se nám zdá, že naše práce budí větší pozornost než tvorba mnohých severských kolegů. A jelikož platí, že vědecká komunita je více nakloněna produkci velkých západních zemí, tedy USA, Německa, Francie, Velké Británie, je LUCK vlastně způsobem, jak upozornit na práci, která by jinak zůstala často neviditelná.
A k druhé části otázky. LUCK jsme založili proto, abychom pojmenovali to, co jsme již dělali. Naše práce začala v polovině roku 2010 v malém měřítku, totiž v podobě nenápadné čtenářské skupiny a s několika neúspěšnými grantovými žádostmi. Po několika letech jsme však začali nabírat na síle – a to se odrazilo právě v založení Centra. Provozujeme ho stále do značné míry „zdola“, což se ukázalo být klíčem k našemu úspěchu. Nesedíme na schůzích a nesnažíme se přesvědčit lidi, aby nás financovali nebo nás upřednostnili před někým jiným. Místo toho jsme aktivní, když je třeba žádat o granty. […]
Vaše centrum není jediné, jež se dějinami vědění zabývá. Ovšem třeba Zentrum Geschichte des Wissens na univerzitě ve švýcarském Zürichu letos po sedmnácti letech ukončilo činnost. Mohli byste zmínit i další instituce?
Když jsme v polovině roku 2010 začali zkoumat dějiny vědění, inspirací pro nás bylo právě curyšské centrum. Existují však i další mezinárodní centra, například Stevanovichův institut pro formování vědění na Chicagské univerzitě s časopisem KNOW: A Journal on the Formation of Knowledge, Německý historický institut ve Washingtonu, který provozuje významný blog History of Knowledge, a Gewina, což je belgicko-nizozemská společnost pro dějiny vědy a univerzit s časopisem Journal for the History of Knowledge.
A v čem je tedy vaše centrum odlišné či jedinečné?
LUCK vyniká tím, že je flexibilní a živou organizací. Získali jsme rovněž řadu „implicitních znalostí“ o tom, jak budovat akademický podnik v době externího financování a sociálních médií. Rychle předáváme lidem zodpovědnost za nové projekty a obecně se snažíme podporovat ostatní v zajímavých projektových aktivitách. Neprovozujeme žádný mikromanagement, v rámci centra panuje velký entuziasmus. Z vědeckého hlediska jsme špičkou ve studiu společenské cirkulace vědění – do centra pozornosti obecně stavíme společnost a životy obyčejných lidí, což nás odlišuje od badatelů, kteří se zajímají především o elity. […]
Zakládání centra bylo očividně delším a nesamozřejmým procesem. Jak se jeho založení a osvojení konceptu dějin vědění promítlo do vašich individuálních kariér?
JÖ: Založení centra pro mě znamenalo mnohé. Zaprvé jsem se stal vedoucím výzkumu, a nikoli jen samostatným pracovníkem. Bylo velmi podnětné pracovat s Davidem i dalšími talentovanými badateli a společně formovat nový obor. Zadruhé jsem si rozšířil vlastní intelektuální záběr a naučil se oceňovat rozmanité přístupy a perspektivy. Zatřetí jsem se stal tak trochu autoritou v mezinárodní diskusi o dějinách vědění. V neposlední řadě jsem začal vnímat svět, včetně toho akademického, v jiném světle. DLH: V mém případě šlo o naprosto zásadní moment pro celou mou postdoktorandskou kariéru. Jako doktorand jsem o dějinách vědění neslyšel, stejně jako jsem nebyl orientovaný na mezinárodní prostředí. Díky dějinám vědění jsem se však naučil vstupovat do větších vědeckých diskusí a být součástí týmu, který pracuje s dlouhodobými cíli, byť zároveň s nejistým výsledkem. Naše ambice byly samozřejmě kritizovány, ale lépe, že si mě někdo všimne, než abych byl ignorován, což je koneckonců pocit většiny badatelů. Z vědeckého hlediska jsem mohl rozvinout jedinečné výzkumné projekty, například o environmentalismu a financializaci. V těchto oblastech se možná pohybuje spousta vědců, ale dějiny vědění pěstované v našem Centru vrhají na daná témata nové světlo. Nesmírně obohacující bylo rovněž pracovat po boku Johana a ostatních. […]
Johan vede projekt o cirkulaci humanistického vědění ve Švédsku a Německu v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. David nedávno vydal knihu o environmentalismu v poválečném Švédsku a dnes se věnuje šíření finančních znalostí ve Švédsku od sedmdesátých let de facto do současnosti. Jde o témata bytostně aktuální. Jsou vaše projekty odpovědí na situaci dnešního komplikovaného světa?
Jsme historici jak soudobých dějin, tak vědění, přičemž obě tyto akademické identity mají k sobě určitě blízko. Když jsme v roce 2014 začínali, vědění bylo mnohem méně sporným pojmem než v dnešních posttrumpovských časech. Prožíváme dobu, kdy se jeho společenská role mění, což samozřejmě ještě zvýznamnily pandemie a „informační válka“ týkající se Ukrajiny. Před našima očima se navíc rapidně mění mediální krajina, což ukazuje, jak rozdílná je naše situace v porovnání s minulostí. Věříme, že dějiny vědění mohou hrát důležitou roli v diskusích o vědění, o jeho vztahu k politice a moci a také o jeho limitech. Jsme přesvědčeni o nepostradatelnosti historické perspektivy v rámci informované demokratické diskuse o vědění a určitě si myslíme, že náš obor v ní může hrát pozitivní roli. I když nemusí nabízet rychlá řešení, může poskytnout intelektuální infrastrukturu. […]
A závěrem jedna osobní otázka. David je autorem blogu A Year of Academic Writing. Můžeme se vás zeptat, co Vás vedlo k jeho založení? Souvisí s dějinami vědění v tom smyslu, že vy sám se jeho prostřednictvím pokoušíte o reprodukci zkušeností a znalostí určených začínajícím akademikům? Nebo jde o svého druhu autoterapii, tedy o způsob vypsat se z každodennosti akademikova života?
Jsem rád, že jste to zmínili. Blog je takovým mým vypiplaným projektem a určitě s historií vědění a tím, jak znalosti cirkulují, souvisí. Hodně jsem se jeho prostřednictvím, včetně interakce s čtenáři, naučil. […]
Prostřednictvím blogu jednak reflektuji vlastní zkušenosti a jednak dokumentuji svou cestu a sdílím poznatky s ostatními. Myslím si, že je důležité, aby byly „implicitní znalosti“ méně implicitní, a aby se tak nějak vyrovnaly podmínky pro mladší, juniorské akademiky, kteří kolem sebe nemají silnou síť zkušených badatelů.
Nicméně důvodem, proč jsem blog založil, byla snaha dokumentovat tvorbu „druhé“ knihy, tedy publikace napsané po dizertaci, které jsou ve Švédsku vydávány v knižní podobě. Pro akademiky jde o klasický milník, jenž má ovšem také genderový aspekt. Mnoho švédských akademiček, včetně těch velmi úspěšných, druhou knihu nikdy nepublikuje. Zvláště to platí o těch s malými dětmi. Jako otec tří dětí jsem si proto chtěl na věc posvítit a zjistit, co napsání druhé publikace umožňuje, či naopak co mu brání. […]
A jestli jde o autoterapii? Jistě, určitě má i tyto rysy. Několikrát jsem například psal o promarněných příležitostech a tvrdé kritice, čímž jsem se otevřel. Někdy to bylo děsivé, ale zároveň se mi dostalo velké podpory a dobrých rad. Blog mě navíc zviditelnil, vděčím mu za řadu nejlepších pracovních příležitostí několika posledních let. Stejně tak mi pomohl navázat a prohloubit řadu profesních kontaktů a přátelství. Zkrátka založit blog bylo mým nejlepším profesním rozhodnutím; skočit do rozjetého vlaku historie vědění je ovšem hned na druhém místě.
DAVID LARSSON HEIDENBLAD
(nar. 1983) působí jako zástupce ředitele Lundského centra pro dějiny vědění na univerzitě ve švédském Lundu (LUCK). Původně se věnoval environmentálním dějinám, výsledkem jeho zájmu je publikace The Environmental Turn in Postwar Sweden. A New History of Knowledge (2021). V rámci výzkumného programu věnovaného neoliberalismu v severských zemích se aktuálně zabývá kulturou spoření a investování ve Švédsku od sedmdesátých let 20. století. Je rovněž autorem populárního blogu o životě a zkušenostech mladého vědce v akademickém prostředí A Year of Academic Writing.
JOHAN ÖSTLING
(nar. 1978) je ředitelem Lundského centra pro dějiny vědění. Odborně se zabývá nejen dějinami vědění a jeho cirkulací, ale v rámci výzkumu kombinuje rovněž intelektuální, politické a kulturní dějiny moderní Evropy. Své zájmy zúročil mimo jiné v knize Humboldt and the Modern German University (2018). Momentálně se v rámci projektu Knowledge in Motion: Societal Circulation of Knowledge in Postwar Sweden and German zabývá rolí humanitního vědění ve švédské a západoněmecké společnosti v období šedesátých a sedmdesátých let 20. století.