Vypadalo to, že dál už není kam plout. Dněpr jako by se vepředu zastavil v nečekané zátoce. Vpravo, vlevo i přímo před lodí se prostíraly zelenožluté břehy, poznamenané blížícím se podzimem. Náhle ale parník změnil kurz a dlouhý klidný pás řeky se znovu natáhl až ke stěží viditelným pahorkům na obzoru. (…) [N]a celý den pak vyrážel do města, přičemž si systematicky prohlížel všechna místa, jež byla označená v mapě a popsaná v legendě. Během tří dnů navštívil Lávru a sestoupil do Dalekých i Blízkých jeskyní, kde úzké kamenné chodby s nízkou klenbou lemují jednotvárné zasklené rakve svatých a kde blikají svíčky poutníků, dusících se v hustém vzduchu; zašel na Askoldovu mohylu, dnes zanedbaný hřbitov, a četl si tam na náhrobcích jména lidí, kteří kdysi žili, ale kromě nápisů po sobě nic nezanechali (…) A všechno nové v něm probouzelo novou dychtivost. Z pomníků, zakreslených ve staré mapě, většinou zůstaly jen podstavce. Postavy Iskry a Kočubeje, pravda, zahlédl – válely se s uraženýma rukama na nábřeží u jakési kovárny. Jen Bohdan Chmelnyckyj stál netknutý, cválal na bujném koni a kynul hetmanskou bulavou na sever. Nebylo však jasné, zda jí komusi hrozí, nebo se ji spíš chystá sklonit.
Valerjan Pidmohylnyj, Město, překlad Miloslav Tomek, Brno 2019, s. 15, 71–72 (1. původní vydání v ukrajinštině vyšlo v roce 1928)