RUS BEZ RUSKA (editorial)
Ještě donedávna zajímalo téma historického a kulturního odkazu Litevského velkoknížectví a „východní poloviny“ polsko-litevské Rzeczpospolité jen několik odborníků. Současnost ovšem tento příběh postavila do středu dění. Povolební boj o moc běloruského prezidenta Alaxandra Lukašenka proti svobodomyslné části vlastního národa získal nový rozměr v jeho prohlášení o období litevské a polské nadvlády jako doby etnocidy Bělorusů. Krátce poté ve svých pseudohistorických úvahách pokračoval Vladimir Putin, který dokazoval historickou neexistenci ukrajinského národa a státnosti. Tyto úvahy se bohužel v případě obou vůdců záhy proměnily v činy – hybridní útok na hranicích Běloruska s Polskem a Litvou a následnou ruskou invazi na Ukrajinu.
V českém kontextu je povědomí o kulturně-historické svébytnosti oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska omezené. Bariérou je mimo jiné jazyk, který nerozlišuje mezi rosyjskim (týkajícím se Ruska) a ruskim (týkajícím se Rusi). Ještě nedávno doporučoval Ústav pro jazyk český, aby se pro předchůdce dnešní běloruštiny a ukrajinštiny, který byl úředním jazykem Litevského velkoknížectví a jedním z jednacích jazyků Sejmu Rzeczpospolité, používal pojem maloruština. Dnes se tento relikt „velkoruské“ perspektivy na východoslovanský svět vytrácí, v akademickém diskurzu se prosazuje latinský termín rutenština. Sílí i povědomí o odlišnosti těchto území ve srovnání s „moskevským“ Ruskem.
V rámci cyklu Rus bez Ruska se představí historické osobnosti, které tuto svébytnost ztělesňují. Jednotlivé biografie vytvářejí složitou kulturně-etnickou mozaiku zemí Litevského velkoknížectví, s jejím komplexním a nesamozřejmým systémem loajalit a identit. Jsou to postavy, jejichž příběhy rezonují i dnes. Za připomínání výročí bitvy u Orše, kde kníže Konstantin Ostrožský, slovy historika Andrzeje Nowaka, zachránil místo v dějinách pro Bělorusy a Ukrajince jako politicko-historická společenství odlišná od Moskvy, se dnes v Minsku chodí do vazby. Jméno Kostase Kalinouského si pro změnu vzali do názvu běloruští dobrovolníci bojující u Kyjeva... Odkaz Rzeczpospolité jako alternativy k Moskvě v tradici organizace prostoru mezi Vislou a Dněprem se stává aktuálním tématem.
Maciej RUCZAJ, editor seriálu
Seriál vzniká ve spolupráci s Polským institutem v Praze
Na přelomu 15. a 16. století obývalo Litevské velkoknížectví, které se rozkládalo na řídce osídlených územích od Baltu po Černé moře, převážně obyvatelstvo hovořící východoslovanskými dialekty a vyznávající pravoslaví. Součástí velkoknížectví byla kolébka východoslovanského pravoslaví – Kyjev. Mezi elitou však převažovali Litevci, kteří spolu se svými panovníky z dynastie Jagellonců přijali na konci 14. století katolickou víru. Velkoknížectví bylo prostřednictvím Unie svázáno s Korunou polskou, ovšem prostřednictvím dynastického svazku bylo soustátím dvou formálně nezávislých zemí. Litevští velmoži si žárlivě střežili svou nezávislost. Faktorem, který měl hrát klíčovou roli při „tlačení“ Litvy k užšímu svazku s Korunou, byla rostoucí hrozba ze strany Moskvy. Tehdejší moskevský velkokníže Ivan III. poprvé použil titul gosudar vší Rusi a s ním si nárokoval i většinu litevského území a pomyslný status ochránce všech pravoslavných křesťanů. Jedním z mužů, kteří se proti vizi Ruska sjednoceného Moskvou postavili, byl Konstantin Ivanovič Ostrožský. Jako pravoslavný potomek Rurikovců se stal zastáncem posílení unie Litevského velkoknížectví s katolickým Polskem a v neposlední řadě proslul jako vítěz klíčové bitvy u Orše, která na dlouhou dobu zastavila tažení rozdělené Moskvy na západ a proces sbírání rusínských/ruténských zemí (sobiranije zemeľ).
VOJENSKÁ KARIÉRA
Konstantin Ostrožský, pozdější nejvyšší hejtman Litevského velkoknížectví, kastelán Vilniusu a vojvoda trocký se narodil kolem roku 1460. Pocházel z volyňské větve knížecího rodu Rurikovců, pravděpodobně z rodu Turów a Pinsk. Narodil se jako mladší syn Ivana Vasiljeviče Ostrožského a dcery knížete Ivana Bílského z rodu Gedyminovičů, příbuzné Jagellonců, jejíž jméno neznáme. […]
Jeho vojenská kariéra značně nabrala na rychlosti v roce 1497. Koncem července jeho vojsko u Očakova porazilo armádu Mehmeda Gireje, syna krymského chána Mengliho I. Ostrožský byl následně jmenován nejvyšším litevským hejtmanem a dostal se do velkoknížecí rady. O několik měsíců později obdržel Braclavské, Zvinogrodské a Vinnické hejtmanství s hrady v Podolí, které mu poskytly potřebnou základnu pro operace proti výpravám z Krymu. Od té doby na bedrech Ostrožského spočívalo břemeno obrany Litvy před Tatary.
Ovšem jeho rostoucí vliv mezi litevskou elitou i přízeň Jagellonců narušilo obnovení litevsko-moskevské války. V červenci 1500 utrpěl hejtman těžkou porážku v bitvě u řeky Vedroše a dostal se do zajetí, v němž zůstal více než sedm let (převážně ve městě Vologda). O tomto období života Ostrožského víme jen málo. Historici z 16. století Marcin Bielski, Maciej Stryjkowski a Aleksander Gwagnin napsali, že kníže byl držen ve velmi těžkých podmínkách – ruce měl mít za zády spoutané těžkými okovy, v poutech měl mít také nohy. Informace kronikářů nelze nijak ověřit, víme však, že doba krutého zacházení s Ostrožským ve vologdském vězení netrvala dlouho. Počátkem roku 1501 byl kníže převezen do Moskvy, kde obýval prostory vyhrazené pouze jemu. Jistě mu také pomohlo, že v té době pobývali v Moskvě dva strýcové z matčiny strany (Fedor a Semen, knížata Bielští). Mohl tedy pravděpodobně počítat s jejich zájmem a přízní – na velkovévodském dvoře totiž měli určitý vliv. Především však byl pro Moskvu mimořádně cennou kořistí, ruský vládce ho pravděpodobně hodlal využít v nějaké diplomatické hře proti Litvě. Ivan Hrozný ho ze zajetí odmítl propustit i v roce 1503, kdy podepsal příměří se svým zetěm Alexandrem Jagellonským. Ostrožskému pak údajně nabídl pozemky a titul bojara a svěřil mu velení vojenských jednotek, v jejichž čele měl bránit Moskvu před tatarskými nájezdy. Kníže získal svobodu až po písemné přísaze věrnosti (18. října 1506) nástupci Ivana Hrozného, moskevskému velkoknížeti Vasiliji III. […]
CESTA K VÍTĚZSTVÍ VE VELKÉ BITVĚ
Ve Vilniusu byl vřele přijat novým králem Zikmundem I. Panovník mu vrátil funkci hejtmana i majetek. Ostrožský dostal záhy příležitost se mu odvděčit, protože se znovu rozhořela krátká válka s Moskvou, k níž významně přispěla zrada dalšího ambiciózního litevského magnáta Michaela Glinského (Mykolas Glinskis).
V roce 1511 byl kníže Konstantin Ostrožský, ač horlivý stoupenec pravoslavné církve, navržen Zikmundem Starým na úřad vilniuského kastelána, který byl vyhrazen katolíkům. Po svém útěku z Moskvy byl Ostrožský hlavním nástrojem královské politiky v Litevském velkoknížectví. Jeho rostoucí politické postavení vyvažovaly separatistické snahy některých litevských magnátů (Olbracht Gasztold nebo Radziwiłłové). Hejtman se důsledně zasazoval o úzkou spolupráci s Polskem. […]
Následující vývoj jeho obavy potvrdil. V roce 1512 Vasilij III., posílen spojenectvím s císařem Maxmiliánem Habsburským a velmistrem řádu německých rytířů Albrechtem Hohenzollernem, zahájil další válku s cílem dobýt Vilnius a Kyjev. Útočník měl dlouho navrch, což se projevilo i v kapitulaci Smolenska 31. července 1514 – klíčové pevnosti, brány k ovládnutí celé Rusi. Litevská protiofenziva začala až o dva měsíce později. Konstantin Ostrožský velel spojené polsko-litevské armádě čítající 25 000 vojáků. Vyvrcholením protiofenzivy byla bitva u Orše (8. září 1514), v níž Ostrožský dosáhl vítězství nad téměř dvakrát početnějším nepřátelským vojskem, jemuž velel Ivan Čeladin. Byl to Ostrožského největší vojenský úspěch. Jako vrchní velitel ukázal, že se ponaučil z porážky u Vedroše, a nepříteli vojenskou porážku oplatil. Dokonale ovládal bojiště a průběh boje a až do konce si ponechal možnost použít rezervy. Obratně odrážel údery nepřítele a k rozhodujícímu střetu shromáždil dostatečně početnou a kvalitní armádu, aby srazil Moskvu na kolena.
Ostrožského jako aktivního vojenského velitele, který má bojiště zcela pod kontrolou, můžeme vidět na obraze Bitva u Orše (ze sbírek Národního muzea ve Varšavě), na němž je neznámým malířem, pravděpodobně očitým svědkem bitvy, zachycen hned třikrát. V každé scéně je vyobrazen na koni jako důstojný energicky gestikulující muž s protáhlým obličejem, dlouhým šedivým plnovousem a knírem. […]
Za úspěch u Orše byl králem Zikmundem I. štědře odměněn, vždyť bitva znamenala zlom ve válečném úsilí, díky němuž byl na několik desetiletí zastaven postup Moskvy na západ.
VNITROPOLITICKÉ SOUPEŘENÍ
Poslední období hejtmanova života bylo poznamenáno jednak bojem proti neustálým tatarským nájezdům, jednak vnitropolitickým soupeřením s cílem urovnat vztahy mezi Polskem a Litvou. V roce 1519 Ostrožský zůstal delší dobu v Polsku na královském dvoře, odtud se vydal na Volyň, aby zabránil dalšímu tatarskému vpádu. V důsledku neshod s veliteli korunní armády utrpěl druhou těžkou porážku. Stalo se tak u Sokalu, z bojiště musel dokonce uprchnout. Tato porážka však neměla negativní dopad na jeho další kariéru. V březnu 1522 mu král Zikmund Starý udělil úřad vojvody trockého (Palatinatus Trocensis; Trakai) a zároveň změnil v jeho prospěch zasedací pořádek v hospodářské radě (o několik měsíců později získal Ostrožský pro sebe i své potomky rovněž jedinečné privilegium pečetit červeným voskem).
Od jmenování knížete Konstantina trockým vojvodou narůstal konflikt mezi ním a Olbrachtem Gasztoldem, který zastával dva nejdůležitější úřady ve velkovévodství – úřad vilniuského vojvody a správce velké pečeti. Rozpory se neomezovaly pouze na mocenské soupeření nebo vzájemné majetkové třenice. Tito dva představitelé litevské elity se lišili především v postoji k Polsku. Ostrožský byl jedním z nejhorlivějších stoupenců sbližování mezi Korunou a Litvou, které přesahovalo rámec vojenské spolupráce. Lze ho považovat za předchůdce myšlenky skutečné unie těchto státních útvarů. Přestože byl věrným vyznavačem pravoslaví, byl ovlivněn polskou kulturou, uměl velmi dobře polsky a tento jazyk používal i v korespondenci. […]
Gasztold naopak na Litvě vedl separatistický tábor – snažil se posílit postavení litevských magnátů na úkor vlivu polského panovníka. Střežil privilegia litevských a katolických rodin. Ostrožského považoval za člověka nízkého původu, pocházejícího z nejpodřadnějších ruténských knížat, navíc schizmatika. Snažil se podkopat jeho pozici u královského dvora a zdůrazňoval hejtmanův odmítavý postoj k plánům manželského páru dosadit na litevský trůn tříletého prince Zikmunda Augusta.
Ostrožský se totiž snažil Zikmunda Starého od jeho záměrů odradit, neboť je vnímal jako hrozbu pro přerušení litevských vazeb s Polskem. Obával se, že Litva, zbavená polské pomoci, padne do rukou Moskvy. Král byl však přesvědčen, že synovo dosazení na velkovévodský trůn mu v budoucnu umožní nosit polskou korunu, a proto se svých plánů nehodlal vzdát. Když se však nakonec 4. prosince 1522 konala ve Vilniusu volba knížete Zikmunda Augusta, vidíme Konstantina Ostrožského mezi těmi, kteří mladému Jagellonci přísahají věrnost. Jeho loajalita k dynastii byla nezpochybnitelná. Podobně neochvějná zůstala i náklonnost Zikmunda Starého k němu. […]
Nic z toho však nemělo vliv na hejtmanovu vojenskou činnost. Byl především mistrem malých válek vedených v pohraničí. Na počátku roku 1527 dosáhl jednoho z nejvýznamnějších vítězství nad Tatary. Proti útočníkům, kteří na přelomu let 1526/1527 plenili Polesí v Kyjevě, shromáždil u Ostrogu vojsko. Na jeho výzvu zareagovala řada ruténských a litevských velmožů (včetně Gasztolda) a poslala mu své dvorské listy. Ostrožský se vydal pronásledovat Tatary prchající s kořistí. Dostihl je 27. ledna u Olšanice, rozdrtil je a celý jásir si vzal zpět. Po tomto slavném vítězství zamířil do Krakova, aby vítězství oslavil triumfálním vjezdem do města, druhým v jeho kariéře (po vítězství u Orše). Od té doby se mu přezdívalo Scipio Ruský.
Za své politické postavení v Litvě vděčil kníže Ostrožský především přízni Zikmunda I. Jeho opakovaná jmenování do senátorských funkcí proběhla v rozporu s litevskými zákony a výsadami. Konstantin Ostrožský byl Rusín do morku kostí, ale byl věrný dynastii a státu v době, kdy se velká část ruténské šlechty z Litevského velkoknížectví postavila na stranu moskevských vládců. […]
Královské odměny za vojenské úspěchy a úhrada nákladů vzniklých ve válce umožnily knížeti Ostrožskému nashromáždit obrovský pozemkový majetek, díky němuž se stal jedním z pěti nejbohatších velmožů v Litevském velkoknížectví a hlavním mecenášem litevské pravoslavné církve. Jako nesmírně zbožný člověk nešetřil na výdajích za fundace náboženských staveb. Navzdory zákazu stavět na území Litevského velkoknížectví nové pravoslavné chrámy získal od krále povolení (jako votivní dar za propuštění z moskevského zajetí) k přestavbě chrámu Přečisté Matky Boží ve Vilniusu. S odvoláním na slib, který dal během vítězné bitvy u Orše, získal královské privilegium postavit ve Vilniusu další dva kostely: svaté Trojice a svatého Mikuláše.
Zemřel 10. srpna 1530. V souladu se svým přáním byl pohřben v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodičky na pozemku Kyjevskopečerské lávry v Kyjevě, tedy v duchovním centru pravoslaví na Rusi, o něž během svého života tak pečoval
Z polštiny přeložila Iveta Coufalová