… nezahynul během revoluce ani občanské války. Nikdo nebyl vystaven represím. Nezahynul během holokaustu. Nebyl zabit – kromě Ljodika. Nebyli ti, kdo zabíjeli. – Mnohé z toho bylo najednou zpochybněno… Říká se, že taktikou ruské vlády je vnucovat lidem jakési dějiny, aby si nevšímali současnosti. Lidé pak formulují dějiny opoziční (v modrobílých odkazech na mnohonárodnostní městské republiky, na tradici revolucí a reforem…), nebo hledají cesty, jak se s posedlostí dějinami rozloučit. O takové osobní osvobození od minulosti usiluje Marija Stěpanovová v romanci Památce paměti (přel. Alena Machoninová, Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2021). Pomáhá si poezií, rodinnými fotografiemi, dopisy z válek a odkrýváním moci, již mívalo zapomínání a mlčení. Při psaní na památku paměti obrací v rukou stopy babiček a dědečků jako novgorodských revolucionářek, chersonských továrníků, pařížských studentek, asimilovaných Židů, muslimských milenců, obránců Leningradu, sovětských agentů… A jak to vypadá, zatímco jsem o tom uvažovala, starý svět vystoupil z břehů a zatopil každodennost; z hledání ztraceného času se stalo hlavní zaměstnání – a lidé kolem mě se zaníceně oddali čtení, psaní a vyjasňování vztahů se včerejškem. (…) „Zajet tam a podívat se“: to najednou dělali všichni, (…) jako by šlo o nový druh kavalírské cesty, (…) kterou musel absolvovat každý vzdělaný člověk s prostředky. Prázdno, jež zaplnilo vypálené vesnice, a lidé, kteří zabydleli cizí pokoje, se stali součástí povinného programu jako římské rozvaliny…
- mš -