SVĚTOVÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIZE v první polovině třicátých let výrazně ovlivnila vysílací program československé rozhlasové společnosti Radiojournal. Při boji s nezaměstnaností tehdy nabyl zvláštního významu takzvaný Dělnický rozhlas, který od roku 1926 fungoval jako samostatná redakce pod vedením kuratoria, které sestávalo ze zástupců ministerstva sociální péče, odborových centrál, dělnických družstevních ústředen a vzdělávacích institucí. V rámci pravidelné týdenní kvóty, jež mu byla v programu Radiojournalu vyměřena (zhruba 1,5 % vysílacího času), se Dělnický rozhlas v relaci Trh práce snažil zprostředkovávat práci nezaměstnaným, informovat je o sociálně-pojišťovací agendě, ochraně zdraví i hygieně a také zvyšovat sebevědomí i vzdělanostní úroveň dělnictva. To se dělo pomocí přednášek a dialogických montáží zaměřených na mzdovou problematiku, zlepšování fi nanční gramotnosti, podporu nezaměstnaných, nemoci z povolání, využití volného času či obecně kulturní a politické otázky (např. o ideologii a dějinách dělnického hnutí). Radiojournal vedle toho roku 1933 podpořil širokou mediální kampaní národní půjčku práce, v jejímž rámci měl československý stát využít peníze vypůjčené od vlastních občanů k investicím a ke zvýšení počtu pracovních míst.
Radiojournal navíc v této době dával velký prostor různým osobnostem, aby představily své názory na řešení hospodářské krize. Do mikrofonu zaznívaly především idealistické návody, které spatřovaly východisko v nehmotných fenoménech, jakými jsou víra, odhodlání či mravnost. Mnozí dokonce viděli v překonání krize šanci na lepší a spravedlivější budoucnost. Vše se snoubilo s dobovým optimistickým naladěním Radiojournalu, jehož technický ředitel Eduard Svoboda na programové konferenci v Trenčianských Teplicích roku 1933 prohlásil: Myšlenky, které se vysílají, musí být především zdravé, povznášející, blahodárné a ušlechtilé.
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk ve svém pro jevu z 28. října 1931 zdůraznil, že kri ze nebude překonána pouze hospodářsko-fi nančními opatřeními. Nasazena musí být i mravní energie občanů, aby se politika i celý veřejný život staly opravdovější, čestnější, duchovnější. Podobně ředitel Svazu československých spořitelen Richard Krofta v roce 1932 občany nabádal, aby se soustředili na světlé momenty, vyhýbali se pesimismu a rozvíjeli chuť k životu a víru v překonání krize. Helena Švehlová-Černá zase několik měsíců po smrti svého otce a dlouholetého předsedy agrární strany roku 1934 upozorňovala na nebezpečí, že si děti z krize odnesou těžké šrámy na duši, a volala po tom, aby jim byla navrácena důvěra v člověka a v mezilidské mravní hodnoty.
Někteří další řečníci varovali před snahami hledat viníka hospodářské krize v demokratickém zřízení. František Mimra roku 1932 uznal, že se dělnictvo cítí jako odstrčená třída, ale zároveň odmítl případné revoluční pokusy o svržení demokracie, která měla být na základě hlubších mravních zásad spíše reformována. V podobném duchu byla laděna přednáška Edvarda Beneše z 19. dubna 1933 s názvem K čemu zavazuje světová krize československou demokracii, jejíž archivní zvukový záznam je možné si poslechnout (https://www. mujrozhlas.cz/dejiny-do-usi/1937-edvard-benes- k-cemu-zavazuje-svetova-krize-ceskoslovenskou- demokracii). Československý ministr zahraničních věcí tehdy – čtvrt roku po nástupu nacistů v Německu k moci – ve svém poněkud strojově předneseném projevu a zároveň svým charakteristickým nosovým a monotónním hlasem apeloval na spoluobčany, aby v sobě posilovali optimismus, důvěru a klid, čímž posílí i celou československou demokracii. Československo podle Beneše mělo svou demokracii uchovat a prohlubovat, což pokládal za jeden z jeho historických úkolů, jímž přispěje k celoevropskému boji o pokrok a demokratický řád.