Roginského čtenija
Přednáška Carlo Ginzburga vznikla při příležitosti oslav nedožitých šestasedmdesátých narozenin ruského historika a spoluzakladatele historické a lidskoprávní organizace Memorial Arsenije Borisoviče Roginského (1946–2017). Ginzburga s Roginským spojoval vedle přátelství zájem o mikrohistorii a její schopnost narušovat dogmatické narativy. Vliv minulosti ve veřejném mínění, paměť, její sovětské podoby a působení na ruskou současnost byly Roginského hlavním tématem. Jeho životní příběh začal 30. března 1946 v severozápádním Rusku, kam byla jeho rodina v průběhu stalinských represí vysídlena z Leningradu. Po propuštění otce z vězení mohl Roginskij vystudovat na Tartuské univerzitě a pracoval pak jako knihovník a učitel v Leningradě. Stranou se věnoval výzkumu ruských eserů a působil také v samizdatu. To ho dovedlo k nové konfrontaci se sovětskou mocí a po letech šikany i do vězení. Jeho závěrečná soudní řeč z roku 1981 Postavení historika v Sovětském svazu sloužila v disentu jako vzor profesní hrdosti a odhodlání pracovat pro svobodu své země navzdory represi a výzvám k emigraci.
I po své rehabilitaci v roce 1992 Arsenij Roginskij, už jako uznávaný odborník, upozorňoval, že svobodné bádání o sovětském teroru automaticky postaví soudobé Rusko před otázku dodržování lidských a občanských práv a bude ho kultivovat. Pokládal propojení obou těchto rovin v Memorialu za užitečné, ačkoliv vyvolávalo rostoucí nevoli Putinova Kremlu. V Roginského pojetí nemělo smysl zbavit historický výzkum možnosti přinášet do aktuální veřejné diskuse zapomenuté stránky minulosti a rezignovat na občanskou výchovu. Každoročně se proto i oslavy Roginského narozenin v Memorialu odehrávaly formou širokých debat o společnosti, dějinách a budoucích profesních plánech. V tomto roce proběhla takzvaná Roginského čtenija poprvé v on-line prostředí. Atmosféra byla zcela mimořádná. Ruské úřady čerstvě odsoudily Memorial k likvidaci jako takzvaného cizího agenta a ruská společnost, pevně řízená prezidentem Putinem, se vrhla do války na Ukrajině. Entuziasmus a vůle memoriálníků prospět Rusku i světu jako by nikdy nenašly adresáty. Přesto jsou odhodláni ve výzkumu sovětského teroru v Rusku pokračovat. A jsou tu také jasné výsledky jejich badatelské a vzdělávací práce: publikace a veřejná vystoupení. A pak taky naděje, že se jich budoucí generace ujmou s větším respektem. Proto měla Roginského čtenija letos podtitul Historik a soudce. Jaký soud vynese ruská historie nad Putinem?
Daniela KOLENOVSKÁ
Video o A. B. RoginskémPrávo na paměť. Arsenij Roginskij o sobě a své zemi: www.youtube.com/watch?v=ZqBfB8Z0tuY
Záznam letošní výroční přednášky C. Ginzburga: https://www.youtube.com/watch?v=3_Mh3uZM7SY
Účast na oslavách výročí narození Arsenije Borisoviče Roginského je pro mě velkou ctí. Děkuji za toto pozvání Mezinárodnímu Memorialu, dnes utlačované instituci, a Memorialu Italia.
1 Začnu osobní vzpomínkou. V listopadu 2003 jsem byl v Moskvě na přednášce. V určitém okamžiku mi zavolali ze sdružení Memorial a pozvali mě na veřejnou diskusi. Byl jsem polichocen a překvapen. O činnosti Memorialu, který se v té době zabýval mimo jiné obranou lidských práv v Čečensku, jsem něco věděl; nechápal jsem však, proč se obrátili na mě. Řekli mi něco o tom, co by bylo tématem diskuse. Okamžitě jsem nabídku přijal. Při té příležitosti jsem se seznámil s Arsenijem Roginským.
Na tuto diskusi mám nesmazatelnou vzpomínku. Podnětem k ní byla anglická verze eseje s názvem „Inkvizitor jako antropolog“, v níž jsem se zamýšlel nad výzkumem, který jsem po desetiletí prováděl v souvislosti s procesy vedenými inkvizicí v 16. a 17. století proti čarodějnicím a kacířům. Vycházel jsem z emocionálního ztotožnění s oběťmi, ale po dlouhé době jsem si uvědomil, že s inkvizitory cítím také jakousi intelektuální spřízněnost – pocit, který mě hluboce znepokojoval. V některých případech se otázky, které jsem si kladl, nelišily od těch, které inkvizitoři kladli obžalovaným; v některých případech jejich odpovědi podmiňovaly ty moje. Především však byl pro mě rozhodující rozdíl mezi očekáváním inkvizitorů a odpověďmi obžalovaných – mužů a žen obviněných z čarodějnictví –, který jsem zjistil v řadě procesů. Navzdory všem očekáváním měly tyto inkviziční procesy podobu dialogických dokumentů: tuto myšlenku jsem převzal ze skvělé knihy Michaila Bachtina o Dostojevském.
Pozvání, které jsem od Memorialu obdržel, se týkalo otázky, která vyplynula z mé eseje: Bylo by možné aplikovat můj obskurní výklad inkvizičních procesů na politické procesy vedené v Sovětském svazu ve Stalinově éře? Tato hypotetická analogie mě zcela zaskočila: otázky, které mi během této diskuse položil především Arsenij Roginskij, mě provázely po celá léta. […]
2 Analogie mezi čarodějnickými procesy a politickými procesy vedenými v Sovětském svazu ve třicátých letech 20. století byla formulována v brožuře nazvané Čarodějnický proces v Moskvě, která vyšla v Londýně v roce 1936. Její autor, Friedrich Adler, byl tehdy tajemníkem Dělnické a socialistické internacionály založené v roce 1923. Dovolím si z ní citovat úryvek: Ruská revoluce, která vyvinula mimořádné úsilí v boji proti pověrám, se za Stalina vrátila k metodám čarodějnických procesů vedených pro politické účely. Upozornil na to před pěti lety sekretariát Dělnické a socialistické internacionály v brožuře, která se bohužel stala opět aktuální: „Charakteristickým rysem procesů vedených Nikolajem Vasiljevičem Krylenkem [počínaje rokem 1928] je absence dokumentů a věcných důkazů. Vše se dokazuje pouze dobrovolnými přiznáními a sebeobviněními ,kajícných obžalovaných‘: nikdy ne dokumenty... Tyto procesy jsou založeny pouze na ‚upřímných doznáních‘, která díky podivuhodné ‚předem stanovené shodě‘ vždy přesně odpovídají poslední politické linii naznačené politbyrem komunistické strany“.
Jak jste si možná domysleli, výzkumná perspektiva, kterou Memorial navrhl během naší diskuse v roce 2003, rozvíjí polemickou analogii, kterou v roce 1936 nastínil Friedrich Adler, zcela jiným směrem. Jiným a pro mě zcela nečekaným, ačkoli východiskem byl můj vlastní výzkum. Ukázal jsem, že v inkvizičních procesech se navzdory používání sugestivních výslechů a mučení vyskytovaly případy, které se vyznačovaly propastným rozdílem mezi očekáváním soudců a odpověďmi obžalovaných. […]
3 Nevím, zda se nějaký výzkumník pokusil tuto hypotézu ověřit. Zde bych ji rád spojil s některými obecnými úvahami. V průběhu svého výzkumu jsem dospěl k závěru, který mě překvapil, i když se mnohým může zdát zřejmý: dokument (jakýkoli druh dokumentu) nevyhnutelně obsahuje prvky, které unikají tomu, kdo jej vytvořil. V tomto smyslu interpretuji často citovanou pasáž z Tezí o dějinách Waltera Benjamina: Člověk musí číst dějiny proti proudu. Jak jsem tvrdil v eseji nazvané „Nezáměrná odhalení“, člověk se musí naučit číst v historických záznamech mezi řádky, proti záměrům těch, kteří je vytvořili.
Až dosud jsem hovořil o historickém bádání, historiografii, latinsky nazývané historia rerum gestarum. Tyto úvahy je však třeba rozšířit i na historický proces, na res gestae. Nejen texty, ale i činy, počínaje politickými akcemi, obsahují prvky, které autorovi unikají: to jsou ony „nezamýšlené důsledky“, o nichž uvažoval americký sociolog Robert Merton. […]
4 Jaký je však vztah mezi historií (ve dvojím smyslu historického bádání a historického procesu) a pamětí? Tato otázka je v úvaze věnované zakladateli Memorialu nevyhnutelná. Ve své odpovědi zohledním mimořádnou autobiografickou reflexi, kterou Arsenij Roginskij přednesl k dokumentu Ludmily Gordonové s názvem Právo na paměť (2018). Abychom však mohli posoudit originalitu Roginského příspěvku, bude vhodné udělat krok zpět.
Vycházím z diskuse, která proběhla v roce 1925 mezi dvěma velkými vědci, Marcem Blochem a Mauricem Halbwachsem, tehdy profesory (historie a sociologie) na univerzitě ve Štrasburku. Maurice Halbwachs ve své knize Les cadres sociaux de la mémoire (Sociální vzorce paměti) analyzoval vztah mezi individuální a kolektivní pamětí. V recenzi, která vyšla v Revue de synthèse, Bloch poznamenal, že kolektivní paměť, stejně jako paměť individuální, nezachovává minulost přesně: neustále ji znovu objevuje a rekonstruuje, přičemž vychází z přítomnosti. A uvedl případ francouzského zvykového práva, které během středověku prošlo hlubokými proměnami, přestože se odvolávalo na zvyky (coutumes) předávané tradicí, jako by šlo o něco nehybného. Bloch této plasticitě takzvané kolektivní paměti věnoval zásadní díla, od Les rois thaumaturges (Králové divotvůrci; 1924) – příběhu, jak bychom dnes řekli, fake news – až po Les caractères originaux de l’histoire rurale française (1931), která ukazuje, jaké ekonomické a sociální proměny se skrývaly za údajnou neměnností středověkého zvykového práva. Od Blocha jsme se na jedné straně dozvěděli, že paměť, i když zkresluje realitu, zanechává dokumentární stopy, bez nichž se historikové neobejdou, na druhé straně, že realita, kterou se historikové snaží rekonstruovat, zahrnuje také paměť a její zpracování – pravdivé, falešné nebo imaginární. Paměť a historie jsou tedy dva odlišné, i když vzájemně provázané fenomény. […]
5 Vztahem mezi pamětí a historií jsem se zabýval proto, abych objasnil důsledky volby, kterou směrem k paměti učinil profesionální historik Arsenij Roginskij, žák významného filologa Jurije Lotmana. Roginskij se z řady důvodů, osobních i jiných, pustil do studia obětí Velkého teroru (používám jeho slova). Kromě bolestného zjištění, k němuž záhy dospěl, že oficiální dokumenty lžou, narazil na nedostupnost archivů Velkého teroru. Proto padlo rozhodnutí shromáždit co nejvíce ústních svědectví a rodinných archivů.
Orální historie se samozřejmě rozvíjela i v zemích, kde přístup k archivům nepředstavoval žádný problém. Řádně vyžádané vyprávění individuálních zážitků, které nebyly jinak zdokumentovány, tak otevřelo historickému bádání rozměr, který byl těm, kdo zkoumají vzdálenější minulost, zapovězen. A přece, když se mluví o individuálních zkušenostech, je třeba rozlišovat mezi subjektivním rozměrem a faktickými údaji. […]
6 Podle Arsenije Roginského jsou v ideologii Memorialu téma paměti a téma lidských práv z historického hlediska propojeny. Současnost i dnešní lidé jsou posuzováni z retrospektivního a historického hlediska, protože porušování lidských práv je spojeno se sovětskou minulostí.
Toliko Arsenij Roginskij. Tento faktografický rozměr na mě vyskočil, když mě Roginskij po veřejné diskusi v Memorialu, na kterou jsem byl v roce 2003 pozván, provedl archivem, který je tam uložen. Jména, jména, jména – a předměty a náhodně nalezené útržky dopisů: svědectví, hmatatelné důkazy, corpora delicti státního teroru (otec Arsenije Roginského, který zemřel ve vězení v roce 1951 za nejasných okolností, byl o čtyři roky později oficiálně rehabilitován pro absenci corpus delicti). Práce odborníků na lidská práva a historiků je podobná, protože obě vycházejí z výzkumu a hledají fakta.
Dnes v této myšlence paměti orientované na důkazy vidím přepracování antikvářské tradice, která se v Evropě rozvinula mezi 16. a 18. stoletím. Arnaldo Momigliano ve své zásadní eseji tvrdil, že se historie v moderním slova smyslu zrodila ze sblížení antikvářské tradice založené na důkazech a Voltairovy histoire philosophique. […]
7 V roce 2014 jsem navrhl, aby byla Memorialu udělena mezinárodní cena Vittorio Foa. Arsenij Roginskij přijel do Formie cenu převzít a přednesl projev, který všechny ohromil. Cituji z něj úryvek: Historie, která je jednou z hlavních činností Memorialu, se v Rusku už dávno stala politickou záležitostí. Celá současná propaganda je založena na historii, nebo spíše na manipulaci s historií, kdy vše, co se v Rusku stalo, je velkolepé, zatímco my vysvětlujeme, že ano, jsou věci, na které bychom měli být hrdí, ale i jiné, za které bychom se měli stydět, a o těch neustále mluvíme.
V závěru dokumentu Právo na paměť Arsenij Roginskij upozornil, že tato manipulace s historií slouží sakralizaci ruského státu. Sakralizaci předrevolučního státu, sakralizaci stalinského státu, sakralizaci státu posledních patnácti let: jádrem této vytrvalé řady stereotypů je představa, že stát je všechno a jednotlivec nic. Tato slova, která Arsenij Roginskij vyslovil před pár lety, si zachovala veškerou svou sílu. Dnes je minulost rezonančně přepisována, nesouhlasné hlasy jsou potlačovány a pronásledovány, pravda je překrucována, invaze na Ukrajinu je ruskými médii prezentována jako humanitární mise. Do kdy?
Z angličtiny přeložila Iveta Coufalová