Je-li člověk nucen opustit svou rodnou zemi z politických či válečných důvodů, vnímá zpravidla nový život mnohem intenzivněji než ten dřívější, který mu bolestně chybí. To zažila i Irena Brežná, jež se svými rodiči po srpnu 1968 emigrovala z Bratislavy do Švýcarska. Její sžívání s novým prostředím bylo velmi bouřlivé, což popsala v silné knižní výpovědi Nevděčná cizinka (přeložila Zuzana Henešová, Baobab & GplusG, Praha 2021): U nás byly lány polí široké, rozpínaly se po celé zemi, až po pásmo smrti. Místní pastviny nepatřily všem, i ryby tu byly soukromý majetek. Kde jsem se měla rozeběhnout až ke slunci a nesoukromě křičet až do padnutí? City překračující hranice tu podezřívali z toho, že chtějí vyvlastnit soukromý majetek. (…) Místní měli rádi historky o strašlivém režimu v naší zemi, u toho jim zněžněly zraky. Skoro by mě i objali, ale to si netroufali. Tělo bylo soukromým vlastnictvím za neviditelnou železnou oponou… Vlastní zkušenosti autorka prokládá postřehy ze života jiných uprchlíků – v nové domovině totiž působila i jako tlumočnice. V zemi, kde ženy dostaly právo volit až v roce 1971, se Irena Brežná svým psaním prosadila jako výrazný a nanejvýš osobitý hlas švýcarské literatury. Žádná pračka nedokázala vyprat moje staré já tak dočista, abych mohla začít žít neposkvrněný život. Měla jsem být vděčná, že tu smím žít. A dochvilná. Komu a za co přesně jsem měla být vděčná, že mi v tom lepším světě bylo tak těžko? Doma je tam, kde si člověk může zanadávat…
- ivc -