ROZMACH A ROZVOJ BOMBARDOVACÍHO LETECTVA jednotlivých evropských států vzbuzoval v meziválečné době oprávněné obavy z jeho ničivých dopadů na civilní obyvatelstvo v případě vypuknutí války. Opatřeními, jak chránit civilisty před leteckými útoky, se v Československu od roku 1929 zabývalo Ústředí obrany obyvatelstva, k němuž o rok později přibyla instituce s názvem Ochrana obyvatelstva proti leteckým útokům. Ta disponovala desítkami a postupně i stovkami výborů, které koordinovaly dobrovolné zapojení zdravotníků, hasičů, tělovýchovných organizací i spolků. Celé snažení vyvrcholilo po nástupu nacistů v sousedním Německu k moci.
Na základě zákona o ochraně a obraně proti leteckým útokům byla od dubna 1935 v gesci ministerstva vnitra a za pomoci civilních úřadů budována složitá organizace Civilní protiletecké ochrany (CPO), a to například její poplachová, požární, samaritánská či asanační služba. Odborný personál CPO byl zároveň vzděláván ve školách protiletecké ochrany v Olomouci-Lutíně a Hradci Králové. Velkou měrou však zdar celého podniku závisel na součinnosti a disciplíně širokých vrstev obyvatelstva, i když zapojení státních složek a vybraných organizací bylo již povinné.
Vedle vydávání Časopisu Civilní protiletecké ochrany a samostatných instruktážních publikací i letáků se československý stát při zaškolování občanů spolehl zvláště na spolupráci s rozhlasovou společností Radiojournal. Ta totiž měla masový posluchačský dosah (např. v roce 1937 čítal počet jejích koncesionářů více než 1 000 000 lidí). V letech 1936–1938 zaznělo v československém éteru množství pořadů, které měly naplnit potřebu správného poučení všeho občanstva a jeho soustavné výchovy v myšlence, že proti leteckým útokům nebudou je chránit jen vojáci a úřady, nýbrž že musí samo přiložit ruku k organisaci a k práci. Jednotlivé relace poté seznamovaly posluchače se smyslem celé CPO, jejím organizačním zabezpečením a s úkoly a povinnostmi jejích jednotlivých složek. Občas byly obyvatelstvu udělovány instrukce, jak se chovat při blížícím se cvičení CPO, jehož průběh byl následně hodnocen. Někteří řečníci však do mikrofonu udělovali i ryze praktické rady, a to například v otázce, jak chránit potraviny při potenciálním chemickém útoku.
Představu o zvukové stránce těchto pořadů si můžeme udělat díky trojici dochovaných nahrávek (https://www.mujrozhlas.cz/dejiny- -do-usi/19361937-civilni-protiletecka-ochrana). První z nich byla odvysílána v noci 18. listopadu 1936 a jedná se o oznámení, že za dva dny bude na Prahu ve dvou vlnách proveden velký cvičný nálet. Na základě podrobného časového rozvrhu byly Pražanům dány přesné pokyny, jak se mají chovat (zastavení dopravy, vyprázdnění ulic, nutnost uposlechnout pokyny bezpečnostních orgánů, zatemnění) a jak mají postupovat při nechtěném zasažení očí cvičným plynem.
Druhý zvuk pochází z 15. února 1937 a byl určen dětem školou povinným. Jedná se o scénku předvádějící, jak má ideálně vypadat vzorné chování žáků, jejich učitelů a místní buňky CPO při leteckém útoku na školní budovu. Krátkým pořadem provází klidný hlas vypravěče, s nímž kontrastují rozrušené hlasy dětí, učitele a příslušníka CPO a také zlověstné zvuky blížících se letadel, vybuchujících pum či houkajícího sanitního vozu.
A konečně třetí zvuk v éteru zazněl 6. září 1937 – tedy již po schválení zákona o branné výchově – a stejně jako v předcházejícím případě se jedná o instruktážní scénku určenou dětem a mládeži. Po úvodním slově redaktora Miloslava Dismana následuje sborový zpěv evokující radostné projevy bezstarostného veselí našeho lidu po práci. Celá idyla je ovšem narušena zvuky leteckého náletu, po němž tatínek zkouší svého syna Jirku z toho, co znamenají tří písmena CPO a jak se správně zachovat v konkrétních situacích, jež mohou nastat během bombového útoku na jeho školu. Do dialogu občas vstupuje starostlivý hlas maminky, která vše nakonec spokojeně ukončuje: To je rozumná výchova.