Okresní a krajské výbory KSČ ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století představují svébytnou kategorii v dějinách české architektury období 1948–1989. Ačkoliv vznikaly na popud z nejvyšších míst a v těsné blízkosti historických center, nedochovalo se o nich mnoho informací a po sametové revoluci upadly v zapomnění.
Budovy výborů Komunistické strany Československa si našly cestu prakticky do všech krajských a okresní měst. Se sebejistotou zakotvily v samotných centrech, kde měly reprezentovat vládnoucí stranu. Neexistoval jednotný klíč, podle kterého by byly zřizovány, ani jednotná vize, podle které by byly navrhovány. Každá z budov tak představuje unikátní architektonické dílo. Stejně jako jejich tvůrci projevili kreativitu také obyvatelé měst, kteří pro tyto stavby přicházeli s nejrůznějšími pojmenováními.
Nejpoužívanějšími se staly Kokos (zkratka sousloví komunistický kostel) a Sekret (zkratka slova sekretariát), které v sobě zároveň nesly i pejorativní konotace. S oblibou lidé nacházeli inspiraci v politické sféře, což mohlo vést k poněkud absurdní situaci, kdy v jednom městě měli Pentagon a v druhém Kreml. Přízviska však vznikala i lapidárně, čistě na základě vnější podobnosti jako Vana, Velryba, Moby-Dick, Bílý nebo Červený dům. Trochu osiřele, ale o to naléhavěji působí pojmenování Dům hrůzy, které se ujalo v Havlíčkově Brodě.
Vzhledem k živému vztahu veřejnosti k výborům KSČ by se dalo usuzovat, že tyto objekty zůstanou pevně zakotvené v paměti místa i lidí. Je proto s podivem, že ve skutečnosti na ně mnozí již dávno zapomněli a mladší generace ani netuší, že vůbec existovaly. Zato přežívá mnoho mýtů o výjimečné finanční náročnosti či privilegovaném procesu výstavby těchto stranických sídel. […]
EMANCIPACE STRANY A „ZLATÁ“ SEDMDESÁTÁ
Po druhé světové válce se různorodé socialisticky smýšlející subjekty semkly v uskupení Národní fronty, aby společně uchopily moc a nastolily další směřování země. Komunistická strana Československa představovala jen jednu z mnoha organizací, které se na tomto procesu chtěly podílet. Přesto její moc nenápadně, ale jistě vzrůstala. Po únorovém státním převratu roku 1948 nebylo již pochyb, kdo má v tehdejším Československu rozhodující slovo. Velkolepé převzetí moci doprovázelo pronásledování názorových oponentů. Odpůrci režimu byli na základě vykonstruovaných soudních procesů vězněni, v mnoha případech i popraveni. Soudní, výkonná a zákonodárná moc se staly samojedinou mocí, která si začala nárokovat stejné administrativně-materiální zázemí.
Poválečné roky byly náročné pro všechny státy bez ohledu na jejich politické uspořádání. Snahy československé vlády se během dvouletého plánu (1947–1948) zaměřovaly především na obnovu zemědělství a průmyslu. Plán však skončil fiaskem především pro kapitoly výživy a bytové výstavby. Následující pětileté hospodářské plány obsahovaly sice odlišné strategické cíle, ale přinesly totožný výsledek – jejich nesplnění. První plán (1949–1953) se, na základě požadavku SSSR, soustředil na podporu těžkého, chemického a zbrojního průmyslu. Druhá (1956–1960) i třetí (1961–1964) pětiletka probíhaly ve znamení snah o reformy a nastartování stagnujícího hospodářství. Uskutečněné a plánované ekonomické reformy, přezdívané po svých tvůrcích Rozsypalova (1958–1960) a Šikova (1963), skončily nezdarem. Třetí pětiletka pak byla dokonce zrušena. Stát proto během čtvrté (1966–1970) pětiletky udržoval velmi zdrženlivou výdajovou politiku.
[…] Ústřední výbor KSČ během mimořádného tzv. vysočanského sjezdu sice invazi odsoudil, ale jeho závěry byly anulovány řádným 14. sjezdem v roce 1971. Během něj došlo ke stranickým čistkám, a především k upevnění pozic oddaných následovníků SSSR. Pátá pětiletka (1971–1975) se jako první nesla v duchu normalizace. Díky snížení výdajů v předchozím období disponovala strana finančními prostředky. V sedmdesátých letech tak započala zlatá éra krajských, okresních a městských ústředí strany, která měla zrcadlit nově nastolené pořádky v Československu.
Sekretariáty však existovaly již dávno před tím, než se začalo s jejich výstavbou. Sídlily v znárodněných objektech v historických centrech měst. Počet a umístění sekretariátů KSČ vycházely ze Zákona o územním členění státu (1960), jenž ustanovil sedm krajů a sedmdesát šest okresů. A dále ze Zákona o národních výborech (1967) a souvisejících zákonů a novelizací, na jejichž základě lokace sekretariátů prakticky odpovídaly umístění a počtu národních výborů. Více se však v oficiálních (dostupných) dokumentech zatím nepodařilo vyhledat. […]
ASANACE, NEBO KONZERVACE
Jednu ze společných charakteristik objektů ústředí tvoří jejich situování. Pokud nebyly vztyčeny v samém srdci města, musely mu být alespoň nadohled nebo ležet na významné komunikační ose. Na první pohled tedy umanutost vládnoucí strany, na ten druhý i logický důsledek emancipace památkové péče. Pod vedením historika architektury a urbanisty Dobroslava Líbala během padesátých a šedesátých let vzniklo první a zcela unikátní systematické vyhodnocení historických budov a jejich přínosu v kontextu urbanismu daného města. Výsledkem týmové práce bylo prohlášení vybraných třiceti jader za městské památkové rezervace. Stalo se tak na základě přijetí Zákona o kulturních památkách (1958) a paradoxně ve stejném roce, kdy byl Líbal kvůli kádrovým posudkům z vedení Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) po čtyřech letech odvolán. Směřování architektury a stavebnictví stálo tou dobou na rozcestí. Architekti, částečně znechuceni vnucovaným socialistickým realismem v padesátých letech, nechtěli aplikovat historismy do své tvorby a ani nemohli volně navázat na předválečný vývoj architektury. Zároveň stát neměl dostatečné finanční možnosti, aby se o stávající nemovité kulturní dědictví postaral. Naopak většinu financí chtěl investoval do občanské a nové bytové výstavby, jejíž produkce od první světové války víceméně stagnovala. Zjednodušeně řečeno, důsledky byly dvojí. V sedmdesátých letech došlo na rozsáhlé asanace měst, aby vznikl prostor pro novostavby. Pokud dané město, respektive jeho historické centrum, stihlo být prohlášeno za památkovou rezervaci, týkala se asanace pouze prstence kolem něj, v opačném (horším) případě došlo na demolici nejstarších částí. Razantní zásahy tak daly šanci vzniku nových bytových domů a občanské vybavenosti, anebo naopak nechaly zcela bez povšimnutí nejcharakterističtější části měst. […]
Základní typ ústředí KSČ představovala administrativní budova s přimknutým objektem zasedacího sálu. Nejjednodušší zadání počítalo se zázemím pro pracovníky výboru (kanceláře jednotlivých odborů) se zvláštní pozicí sekretariátu tajemníka a jeho nejbližších spolupracovníků. Reprezentativní charakter, kromě sekretariátu, měly všechny návštěvnické prostory, konferenční místnosti a také dva zasedací sály: velký s kapacitou 150 až 300 míst a malý s kapacitou 80 až 100 míst v případě okresních výborů. Administrativní budova však málokdy sloužila pouze samotné straně. Finanční náročnost výstavby, všeobecný nedostatek kanceláří i začlenění do Národní fronty měly za následek, že základní stavební program rozšiřovaly přidružené organizace. Nejčastěji to byl Socialistický svaz mládeže (SSM), okresní oborová rada (OOR) a v době důslednější normalizace ve větší míře i Dům politické výchovy (DPV). Všichni do programu vnášeli dílčí požadavky na místnosti učeben, kluboven a samozřejmě vlastních kancelářských prostor. Pokud došlo na sdílení objektu, odrazila se vnitřní hierarchie i v architektonicko-stavebním řešení. Ústředí se pak skládala z více částí, kdy každá sloužila dané organizaci, ale mohlo zůstat i u jednoho objemu. V každém případě část sloužící KSČ musela být vždy zdůrazněna, a to buď objemově (vysunutím/vyvýšením/předsunutím) nebo symbolicky (zdůrazněním vstupu, změnou rastru oken, odlišným materiálem), a provozně oddělena od ostatních. Naopak zcela bez povšimnutí měla zůstat přítomnost Lidových milic (LM). Jejich začlenění do objektu nebylo pravidlem, ale pokud na něj došlo, jejich provoz byl separován i od samotné KSČ. […]
OSAMOCENÝ ARCHITEKT
Navrhnout ústředí KSČ znamenalo pro architekta, že se mohl dočasně vymanit z typizované a prefabrikované produkce Stavoprojektu. Zároveň s sebou tento úkol přinášel i morální dilema. Avšak vidina autorské tvorby a zakušení architektury jako svobodného umění byly pro mnohé neodolatelné. Očekávání však zůstávala daleko za realitou. Ačkoliv sekretariáty KSČ měly mírně navýšený rozpočet oproti jiným podobným typům staveb a zároveň byly stranou považovány za prioritní, neznamenalo to zároveň přístup k nadstandardním materiálům či stavebním technologiím. Stále záleželo na zarputilosti architekta, zda svůj názor prosadí, nebo rezignuje a použije systémové řešení dodavatele, většinou Pozemních staveb.
Tento neustálý boj lze vysledovat na plášti řady budov. Ty od počátku sedmdesátých let až do konce první poloviny osmdesátých let ovládají lehké obvodové boletické panely, vytvářející příznačný obraz přísné ortogonální architektury. […]
Volnou ruku neměli architekti ani pro programovou náplň. Projektový úkol jasně stanovoval počty a velikosti místností, a někdy dokonce i velikost samotných objektů. Úkol vytvářel již konkrétní výbor KSČ, a tak zatímco například v Prachaticích musel sekretariát vyčnívat nad okolní zástavbu, ve Strakonicích mohl mít maximálně dvě patra. Specifické požadavky často komplikoval i přidělený pozemek. Architekti tak sváděli nekonečné boje nejen se zadáním, ale i výsledkem, který se snažili maximálně apolitizovat. A zpětným pohledem se jim to skutečně podařilo. Všechna bývalá ústředí totiž až na výjimky do dnešních dnů plní funkci prostých administrativních budov a na jejich minulost si vzpomene málokdo.