každý z nás žijeme obklopeni prostředím, které ovlivňuje naše vnímání. Je to místo, kde bydlíme a kam chodíme na nákup i procházky, jsou to budovy, v nichž pracujeme, nebo si v nich vyřizujeme různé doklady či potvrzení, a také stavby, na které se „jen“ díváme… A prostřednictvím vztahu k těmto hmotným, většinou nemovitým celkům filtrujeme vlastní identitu vůči světu, v němž máme/hledáme své místo. Občas „náš“ veřejný prostor zabydlí i nějaký pomník či jiné zhmotnění paměti společenství, jež vytváříme. Ze zkušenosti vlastní i našich předků víme, že soužití s pomníkem nemusí být navždy… A stejně tak i budovy mají různou „životnost“.
Dokážeme se podívat na tyto objekty, jež často vznikaly v komplikovaných totalitních časech, bez předsudků či nostalgie? I architekt Karel Hubáček, autor proslulého vysílače Ještěd, nevyzdvihoval ze své práce jen zmíněnou dominantu Liberce, ale třeba budovu Strojintexu v centru města: Konstrukce budovy byla novátorská, spočívala na dvou nosných stěnách a na dvou betonových jádrech, ale v tomto případě byl vizuální dojem důležitější než technologická inovace… Byl to obraz akceptované nezvyklosti… svět, který nám předkládal, byl světem, v němž vedle sebe stojí staré a nové a obojí si zachovává jedinečnost…
Autorský kolektiv lednového tematického bloku sestává ze specialistů a specialistek na architekturu i na muzealizaci pomníků. Ti ve svých příspěvcích neabstrahují od dobového kontextu, popisují různé podoby „starého“ a „nového“ vedle či mimo sebe, a především poukazují na to, že vnímat veřejný prostor je obohacující.
Bystré oko pro detaily a pevné zdraví vám v novém roce za redakci přeje
Iveta Coufalová