Letos v lednu uplyne rovných sto let od chvíle, kdy se tehdejší Národní shromáždění republiky Československé usneslo na Zákonu č. 27/Sb. o zřízení Ústavu Slovanského a Orientálního. V paragrafu druhém se tam praví, že Orientální ústav jest samostatný a samosprávný ústav se sídlem v Praze, jehož účelem jest pěstovati a budovati vědecké a hospodářské styky s Orientem. Vznik Orientálního ústavu, který iniciovali přední čeští orientalisté, by se neobešel bez osobní podpory prezidenta T. G. Masaryka, jemuž ústav vděčí i za počáteční finanční výpomoc.
Od založení ústavu de iure do počátků jeho vědecké činnosti uplynulo několik let, během nichž se zakladatelé museli shodnout na koncepci i organizační struktuře, tudíž teprve koncem roku 1927 jmenoval prezident prvních 34 členů ústavu a v roce 1929 začal ústav vydávat vědecký čtvrtletník Archiv orientální, jenž si vydobyl mezinárodní uznání a vychází dodnes. V prvorepublikovém období ústav sestával ze dvou částí, kulturní a hospodářské. Zatímco kulturní odbor pořádal přednášky, vedl jazykové kurzy a vydával odborné publikace, odbor hospodářský byl prakticky nápomocen budování obchodních styků nového státu se zeměmi Orientu.
Jednou z nejvýraznějších postav, která stála u zrodu ústavu, byl profesor Alois Musil (1868–1944). Spolu s dalšími musel opakovaně vysvětlovat, proč by měla malá a ve středu Evropy se nacházející republika vůbec pěstovat orientální studia. Ve stati „Naše úkoly v orientalistice a v Orientu“ napsal: Malý náš stát snaží se upraviti své styky s cizinou, i musí proto vybudovati základy těchto styků doma. Značnou část významné pro nás ciziny tvoří orient, a to jak blízký, tak daleký. V orientě stála kolébka veškeré naší vzdělanosti, do orientu jsme vyváželi přečetné své výrobky, orient nám prodával a bude prodávati suroviny. (…) I jest naší povinností, bychom základy styků s orientem důkladně vybudovali, zájem pro orient u nás a pro nás v orientě budili a pěstili. (…) A dospěli tak k vážnosti nejen na poli kulturním, ale i národohospodářském. (…) Neboť: Kdo stále jen doma sedá, má domácí jen rozum.
Otázky, na co je orientalistika dobrá a jaký z ní plyne užitek, ani po sto letech neberou konce. Užitečnost či naopak domnělá nepotřebnost orientalistů bývá nezřídka akcentována v časech, kdy se to či ono „orientální téma“ dostane na čas do centra mediální pozornosti, což byl například případ bouřlivých českých debat o islámu a muslimech z doby tzv. migrační krize, nebo současné, často vyhrocené polemiky o Číně, které mají širší politické konotace. Stoleté výročí ústavu je příležitostí k pokusu nabídnout na otázku po významu orientalistiky konkrétní odpovědi.
Vynášet kategorické soudy o „orientalistice“ je ošidné, neboť i tento samotný pojem se stal již téměř bezobsažným. I původní geograficky vymezené obory jako sinologie, indologie či arabistika se ostatně stále častěji stávají spíše zastřešujícím termínem pro odborníky mnoha různých specializací, jejichž společným jmenovatelem bývá znalost jazyka, kontextu a reálií daného regionu. Seriál, který tímto číslem otevíráme, má za cíl přiblížit, jak Češi poznávali vybrané části Orientu, ale zároveň to, čemu se vědečtí pracovníci Orientálního ústavu aktuálně věnují.