Od dob, kdy Orient vydával svá tajemství nepočetným cestovatelům (v oněch časech se rekrutujícím zejména z řad poutníků či kupců), která o to více podněcovala obrazotvornost evropských snílků, již uplynulo několik staletí. Exotickou destinací, fyzicky dostupnou pouze těm, kdo byli obdařeni velikou odvahou i vytrvalostí (a čtenářům s nespoutanou fantazií) přestal být Orient až poměrně nedávno. Dodnes se představy o něm mnohdy rozcházejí s realitou, často až závratně. Vedle Orientu „vnějšího“ vždy existoval také Orient „vnitřní“. A zatímco Orient „vnější“ se pozvolna stával předmětem studia (zpočátku vedeného pohnutkami misijními či dobyvatelskými, zhruba od konce 18. století kombinovanými s ambicemi vědeckými), Orient „vnitřní“ byl arénou pro všemožné projekce Jiného, ale i nevyčerpatelným zdrojem inspirací.
Vedle sbírání „orientálních starožitností“ se fascinace Orientem odrazila v evropské kultuře a umění, od hudby až po architekturu. Zatímco v případě vědeckého poznávání či v pokusech o něj hovoříme o orientalistice, různé projevy orientálních vlivů, podnětů či artefaktů zpravidla nazýváme orientalismem. Na konci 20. století pak termín orientalismus získal zcela nový význam, jímž je koncept vysvětlující nerovný vztah mezi Západem a Orientem, opírající se o stejnojmenné vlivné dílo Edwarda Saida z roku 1978. Orient je v tomto pojetí – jak jsme měli možnost sledovat docela nedávno – záminkou či odrazovým můstkem k širším úvahám o povaze „našich hodnot“ na pozadí konfrontace s hodnotami těch Jiných. V následujících řádcích se stručně zaměříme na Orient jako předmět studia a zdroj inspirací, přičemž „Orient“ zde notně zredukujeme na jeho arabský segment.
PŘEKLADY, LUCIDÁŘE, CESTOPISY
Dlužno předeslat, že možností, kterak mohli obyvatelé českých zemí arabský svět poznávat, vskutku nebylo mnoho, poněvadž do přímého kontaktu se „světem islámu“ se, až na drobné historické epizody z éry osmanských výbojů, nedostali. Kolonie nikdy neměli (byť po roce 1918 i takové návrhy padly), a proto si museli zprvu vystačit s překlady cizojazyčných zdrojů a se skromnými zprávami z cest krajanů, z nichž podstatnou část tvořili poutníci nebo misionáři. Později k nim přibývá i další sorta cestovatelů, a to ti, kteří cestovali pro zábavu a poučení, předchůdci dnešních turistů. […]
Nejstarší české kontakty s Orientem mapuje kniha Petra Charváta Slyšte volání muezzinovo: České země a arabský svět ve starším středověku (do roku 1300) (Plzeň 2010). Zpráva židovského, arabsky píšícího kupce a cestovatele Ibráhíma ibn Ja‘qúba o městě Frága, které je vystavěné z kamene a vápna a je významným centrem, kde se obchoduje mimo jiné s otroky a kožešinami, si dávno našla cestu do širšího povědomí o nejstarší minulosti Čech. Dlouho ovšem zcela chybí kontakty z opačné strany, totiž čeští návštěvníci Blízkého východu. Nepřekvapí, že ti první, o nichž víme, se rekrutovali z řad poutníků k Božímu hrobu (pražský kanovník Osel a olomoucký biskup Jindřich Zdík, 1126–1151), nebo účastníků křížového tažení Vladislava II. z roku 1146. O co méně přímých zkušeností, o to více lze vysledovat vlivů duchovních, jimž se soustavně věnoval íránista Jiří Bečka, mimo jiné ve studii „Poznávání a studium Orientu v českých zemích“, která otvírá monumentální počin nakladatelství Libri Kdo byl kdo: Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté (Praha 1999).
„Orientální“ poznatky a motivy proudily do středověkého českého písemnictví hlavně skrze latinské překlady významných arabsky psaných vědeckých děl z oborů lékařství, astronomie, matematiky, alchymie i filozofie, k nimž nutno připočíst též mnohé inspirační zdroje literární. V tomto směru lze zmínit zvláště klenot indicko-perské naučně zábavné literatury Kalíla a Dimna nebo různé motivy ze sbírky Tisíce a jedné noci. Ve zdejších historických knihovnách nacházíme četné latinské, ale i české spisy a příslušné komentáře Ibn Síny (Avicenna), Abú Bakra Rázího (Razes) nebo Abú Ma‘šara (Albumasar); doklady vlivů „arabské vědy“ na české středověké písemnictví by vydaly na dlouhou studii, zahrnující na třicet pět jmen arabsky píšících učenců objevujících se ve zdejších rukopisech, inkunábulích a starých tiscích (nebo kupříkladu zmínku o „Alkoranu Machometově“ v díle Mistra Jana Husa).
Cestopisům z Orientu předcházela tzv. elucidária, česky lucidáře, což byly lidové pokusy o všezahrnující popisy světa, jakési „pra-encyklopedie“, které vycházely od 12. století až do doby rozvinutého knihtisku. Obraz Orientu, včetně toho arabského či „mahometánského“, který v nich nacházíme, však často bývá až neuvěřitelně zkreslený všemožnými smyšlenkami, odpovídajícími fantastickým malůvkám na místě dosud neznámých krajů na mapách. Čeština byla jedním z prvních vernakulárních jazyků, do něhož byl přeložen slavný Milión Marca Pola. Autorem významného, latinsky psaného cestopisu z roku 1331, který bývá hodnocen jako jediný opravdu seriózní cestopis z pera nábožensky motivovaných středověkých poutníků a který se dočkal velkého rozšíření i četných překladů, je Odorik (Odoricus Boemus), patrně potomek českého vojáka, který se z rodného Furlánska vydal až do Číny.
Od 15. století se na cesty k Božímu hrobu a do přilehlých končin vydává stále více poutníků, kteří – na rozdíl od svých raných předchůdců – po sobě zanechali písemné záznamy. Z hlediska čtenářského patří k nejvděčnějším dílům Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka (vyšla tiskem roku 1539). Kabátníkovou výhodou, alespoň z pohledu dnešního čtenáře, bylo – ve srovnání s dalšími českými cestovateli na Přední východ – jeho chabé vzdělání; tím, že na stránkách svého cestopisu nemohl exhibovat vyčtenými poznatky o zemích, které navštívil, musel se spoléhat výlučně na vlastní vzpomínky. […]
Ucelený model interpretace Orientu na základě Harantovy Cesty shrnula v knize výstižně pojmenované Mezi houfy lotrův se pustiti: České cestopisy o Egyptě 15.–17. století editorka Lucie Storchová. Ta v Harantově orientalizujícím pohledu na islám vidí nezdařenou imitaci křesťanství – na jeho domnělou teologickou primitivnost má poukazovat tupé opakování ritualizovaných fyzických úkonů. Důsledkem islámu je pak (staršími evropskými cestovateli tolik zdůrazňovaná) pasivita „Orientálů“, v jejichž zpodobnění Harant akcentuje iracionální dětinskost věřících, projevující se modlářským uctíváním podivných předmětů. Mezi časté motivy patří též podivné sexuální praktiky „musulmanů“ či jejich krutost a barbarství.
Vedle poutí k Božímu hrobu se Češi vydávali i na cesty k osmanskému sultánovi, přičemž písemné záznamy dvou z nich, Václava Vratislava z Mitrovic (nazývaného příznačně „Tureček“) a Václava Budovce z Budova, mají velkou pramennou hodnotu. Budovcův Antialkoran, sepsaný roku 1593, představuje teprve druhou evropskou knihu, která přináší ukázky z Koránu přeloženého do vernakulárního jazyka. Zájem o Orient, který se odrazil v jeho českých i latinských spisech, projevil Jan Amos Komenský, pro něhož byla hebrejština lingua sancta a arabština představovala její odnož. […]
MEZI VĚDOU A POLITIKOU
Nábožensky motivovaný zájem o hebrejštinu jako jazyk Bible podnítil učence 18. a 19. století ke studiu jí příbuzných jazyků, a to především arabštiny a aramejštiny. Hebrejštinou se zabývali, každý ovšem z jiného důvodu, jak křesťanští bohoslovci, tak židovští učenci, a právě z jejich prostředí vzešel Saul Isaak (Jischak) Kaempf (1818–1892), který byl zároveň pražským rabínem i profesorem semitistiky na Pražské německé univerzitě. Jemu náleží klíčová role při etablování orientalistiky v českých zemích, přičemž hlubší seznamování s mimoevropskými národy, jejich jazyky i kulturami bylo zásadním způsobem podpořeno českým národním obrozením. Zájmem o Orient se vyznačovala mimo jiné ústřední postava jeho rané fáze, Václav Matěj Kramerius (1753–1808), který vydal řadu populárně-naučných spisů s orientální tematikou (některé i sám napsal či přeložil). Českým čtenářům se ve stále větším množství dostávalo překladů z různých orientálních literatur, zprvu pořizovaných zejména přes němčinu a francouzštinu. Orientální (hlavně indické a islámské) motivy obsahuje tvorba mnoha velikánů 19. století, Jaroslavem Vrchlickým počínaje a Juliem Zeyerem zdaleka nekonče.
Hovoříme-li o akademickém studiu arabského, potažmo islámského světa, jeho českým průkopníkem a prvním českým docentem orientalistiky se stal Jaromír Košut, který se věnoval zejména předovýchodní filologii a islamistice, avšak zemřel v pouhých šestadvaceti letech. Za zakladatele české orientalistiky tak právem pokládáme až jeho žáka Rudolfa Dvořáka (1860–1920), který se v časech, jež neznaly hyperspecializaci (příznačnou pro orientalistické bádání dneška), věnoval naplno řadě disciplín: arabistice, turkologii, íránistice i sinologii. […]
Dvořák vychoval řadu schopných žáků, z nichž dva, Rudolf Růžička a Felix Tauer, se zasloužili nejen o další rozvoj arabistiky a islamologie v Československu, ale též o jejich institucionální zaštítění, a to zprvu pod hlavičkou semináře pro semitskou filologii a semináře pro pomocné vědy východní a novější arabštinu, na které po druhé světové válce navázal seminář pro semitskou filologii, seminář pro tureckou a novoperskou filologii a seminář pro literatury a politické i kulturní dějiny islámské, které byly nakonec roku 1950 sloučeny do Katedry filologie a dějin Předního východu a Indie.
Zásadním mezníkem v rozvoji orientalistiky v Československé republice se stalo založení Orientálního ústavu v roce 1922. U jeho zrodu stál mimo jiné Alois Musil (1868–1944), jedna z nejvýznamnějších postav české orientalistiky vůbec. Tento arabista, biblista, etnograf, cestovatel i spisovatel (a zároveň kněz s blízkými vazbami k habsburskému domu) sehrál klíčovou roli při vytváření koncepce ústavu, který v prvorepublikovém období sestával ze dvou sekcí, vědecké a hospodářské, čímž byla naplněna vize instituce, v níž vědecké bádání jde ruku v ruce s praktickou pomocí nové republice.
V době uzavření českých univerzit za protektorátu suplovala, do jisté míry, škola orientálních jazyků zájemcům o orientální obory vysokoškolské studium. Poté v entuziastickém plánování dalšího rozvoje začal krátce po skončení války vycházet časopis Nový Orient, který až do počátku nového milénia představoval popularizační a osvětovou platformu, jež se nemálo zasloužila o poznávání zemí Asie a Afriky. Padesátými léty proplula česká orientalistika překvapivě v relativně dobré kondici, což bylo zásluhou několika výrazných osobností, které z různých důvodů režimu nevadily, zároveň však představovaly autority ve svých oborech. […]
Ve zprostředkování a popularizaci poznatků o arabském, respektive islámském světě hrála stěžejní roli tehdejší média, která akcentovala úsilí o přátelství s nově osvobozenými zeměmi regionu, což se odrazilo i ve značné frekvenci příslušného zpravodajství. Tematice se věnovala i řada spisovatelů a cestovatelů, mezi nimiž se nepřekonatelným stalo slavné duo Zikmund – Hanzelka. Období tzv. normalizace v sedmdesátých letech bylo pro českou orientalistiku naprosto devastující, poněvadž řada klíčových odborníků zvolila emigraci nebo byla donucena opustit své zaměstnání a na jejich místa byli dosazováni často nekompetentní, byť kádrově spolehliví jedinci. […]
V současnosti je arabistika rozvíjena především na Katedře Blízkého východu FF UK a v Orientálním ústavu AV ČR. Arabský svět, jenž byl z velké části v období socialismu vykreslován jako součást tzv. pokrokového tábora třetího světa, začal být nahlížen v souvislosti s polistopadovým přehodnocením české zahraniční politiky a obnovením diplomatických vztahů se státem Izrael v mnohem nepříznivějších barvách.
Na jednu stranu přineslo otevření hranic možnost volně cestovat do většiny blízkovýchodních destinací, na druhou stranu se s rozvojem internetu na scénu vrátily s překvapivou silou mnohé dávné stereotypy související s „orientálními hrozbami“. Četní spoluobčané navzdory osvětě nepřestávají klást rovnítko mezi slovy „Arab“ a „muslim“ – a zdejší vnímání „arabského světa“ nejen proto zůstává veskrze neutěšené. Zájem o tento kout světa přitom asi nikdy nebyl na českém území tak silný jako dnes…