O původním demokratickém smyslu, ale také o fungování násilného mocenského aparátu lze přemýšlet jak se systematickým odstupem, tak důvěrně, při sestupování do starších vrstev vlastní i rodinné paměti, jež znesnadňuje oddělení těla od rituálu a opakování od pokusu o distanc. Takto zkusila uchopit kapitolu z dějin emancipačních hnutí Milena Bartlová. Pro úvahy o svých dvou babičkách (Vlastě Mlynářové a Chaně Budínové) a vlastní matce (Ritě Klímové) zvolila formát kombinující rodinnou historii, osobní vzpomínky a vědeckou esej (Ženy, které nechtěly mlčet, Nadace Rosy Luxemburg, Praha 2021): V radikálním komunistickém prostředí je feminismus teoreticky považován za překážku třídního sjednocení revolučních sil, a tedy buržoazní léčku. Ve skutečnosti ale měl československý komunismus za sebou silnou tradici a praxi dělnického ženského hnutí. (...) Chana navíc vycházela ze socialistické sionistické tradice východní Evropy, jež počítala s rovností žen a s tím, že budou pracovními silami v projektu transformace židovského národa prací a při plánovaném vytlačení Arabů z pracovních pozic v Palestině. Tento autentický postoj našel výraz v jejím celoživotním a zásadním odporu k tzv. ženským pracem v domácnosti, včetně péče o dítě... Sledovat místo babiček v dějinách není snadné. Při sedimentaci paměti, vzniku dokumentace a následném historickém průzkumu se žena snadněji vytratí... Co to vlastně znamená, s něčím se vyrovnávat? A jak se jednou budou se stíny patriarchátu a kapitalismu vyrovnávat naše vnučky?
- mš -