Přinášíme texty dvou studentů a jedné studentky Katedry ruských a východoevropských studií IMS FSV UK, kteří během posledního roku absolvovali studijní pobyty na Běloruské státní univerzitě v Minsku.
Postřehy z Běloruska (1): Válka o symboly
Krátce po svém příjezdu do Běloruska jsem si začala všímat protivládních symbolů v ulicích. Právě symbolické stopy stávajícího společenského konfliktu představují zajímavý doprovodný jev současné běloruské krize, kterou odstartovaly prezidentské volby v srpnu tohoto roku. Nespokojenost s průběhem voleb společně s agresí ozbrojených složek způsobily, že mnohým obyvatelům země definitivně došla trpělivost se současnými vládnoucími špičkami. Jako jeden z projevů této nespokojenosti se v ulicích hlavního města začala záhy objevovat bílo-červená vlajka, která se v posledních týdnech vyskytuje snad úplně všude […].
Přestože běloruská ústava formálně garantuje právo na propagaci jakýchkoliv (vyjma nacistických) symbolů, v praxi není vyobrazování těch protivládních tolerováno. V ulicích Minsku tak lze pozorovat zaměstnance technických služeb, kteří mají za úkol odstraňovat bílo-červené vlajky a nápisy Žyvie Biełaruś! (Ať žije Bělorusko!) […]
Obzvláště komický je spor o symbol chodce značícího pěší zónu. Značka původně sloužící k usnadnění silničního provozu se v posledních týdnech stala jednou z obětí zákopové války mezi přívrženci protivládních protestů a pracovníky technických služeb. Příčina tohoto symbolického konfliktu spočívá v neshodě na tom, co značka chodce drží v ruce. Zatímco stoupenci opozice panáčkovi opakovaně přimalovávají do ruky bílo-červenou vlajku, pracovníci technických služeb vlajku přetírají šedou barvou. Odstraňování symbolů je velmi časově náročné a nepříliš efektivní, protože se většinou do druhého dne zase objeví.
Běloruský establishment disponuje celou řadou nástrojů, jak se vypořádat s opozicí. Zatímco stávkující dělníky lze propustit z práce, rebelující studenty vyhodit ze škol, účastníky protestů pozatýkat a uvěznit, vlajky zatknout nelze. Je sice možné symboly odstranit či přetřít neutrální barvou, není ale možné efektivně bránit tomu, aby se druhý den objevily znovu na tom samém místě. Kromě toho lze i po jejich odstranění často spolehlivě identifikovat místa, kde se původně nacházely. Takže místo toho, aby šedé záplaty symboly zakryly, slouží naopak jako stimuly lidské představivosti.
Význam pouličních symbolů v ulicích Minsku bývá někdy opomíjen, protože uniká pozornosti zahraničních pozorovatelů. Podle mého názoru má však právě každodenní konfrontace s opozičními symboly podstatný psychologický dopad na místní obyvatele. Jejich množství a vytrvalost jejich tvůrců jsou totiž jasným signálem, že opozice tlaku stávajícího režimu prozatím odolává.
Karolína KRACÍKOVÁ
(autorka pobývala v Bělorusku část zimního semestru 2020/21)
Postřehy z Běloruska (2): Dost bylo tématu války
Každého cizince – ať už turistu, či studenta –, který do Běloruska dorazí, pravděpodobně překvapí čistota a úhlednost hlavního města i dalších běloruských měst. Zdůvodnit to můžeme faktem, že autoritářské režimy se často pořádkem v ulicích prezentují, ovšem Bělorusové si čistoty svých měst cení i bez ohledu na politický režim. Za nepořádek jim nehrozí vysoké pokuty, nevšímá si ho ani všudypřítomný policejní dohled, který Bělorusko na první pohled přibližuje diktaturám.
Bezpečnostní složky jsou pro Bělorusko vitálně důležité. Značná část policejního aparátu Lukašenkova režimu dokonce není profesionální, což v praxi znamená, že se k oddílům pořádkových sil mohou přidat i amatéři splňující určitá fyzická kritéria. Právě jejich latentní všudypřítomnost hraje klíčovou roli pro schopnost stávajícího režimu odolávat tlaku dlouhodobých protestních demonstrací.
S přibývajícím časem stráveným v Bělorusku začíná na cizince ze všech stran doléhat téma války. To je zatíženo vlivy vnitro- i zahraničněpolitickými a zároveň slouží k propagaci současného režimu. Lukašenko se právě prostřednictvím tohoto tématu snaží řízeně aktivizovat společnost a vyvolat v ní pocit strachu. Staví se tak do role garanta státní suverenity a celistvosti území, které jsou podle něho zvenčí ohrožovány. […] Bělorusko proto na svém území například odmítlo přijmout ruskou kampaň spojenou se svatojiřskou stuhou.
Mimořádné postavení války jako společenského fenoménu je prezentováno také v kultuře. Konají se nejrůznější vzpomínkové akce, válka nikdy neopustila ani knihkupectví, kina nebo divadla. V poslední době vznikly nové válečné památníky v Malém Trostinci a v roce 2018 byl slavnostně otevřen komplex připomínající popraviště v Blagovštině, jenž upomíná na zavraždění 150 000 Židů na území, které se dnes nachází na okraji centrální skládky Minsku. Klíčové místo ve středu hlavního města symbolicky zaujímá monumentální budova Běloruského státního muzea dějin Velké vlastenecké války. Je údajně jedinou veřejnou institucí v Bělorusku i v Evropě, nad kterou vlaje sovětská vlajka […].
Naopak mnozí členové běloruské opozice a intelektuálové zdůrazňují nutnost hledat jinou národní identitu, která nebude zatížena ani válkou, ani sovětskými reminiscencemi. Ve studentských diskusích jsem měl často příležitost zaznamenat rozdělení společnosti na obyvatele kráčející v sovětské linii, pod oficiální červeno-zelenou státní vlajkou, která symbolizuje faktické setrvání celé země v minulém století a její neochotu k modernizaci, a naopak progresivnější skupinu s ambicemi na demokratizaci Běloruska. Druhá zmiňovaná strana společnosti o sobě dává vědět v poslední době hlasitěji. Demonstranti každý víkend zaplavují běloruské prospekty a pod typickými červeno-bílými vlajkami, které symbolizují touhu po plné národní suverenitě, chtějí Bělorusko změnit.
[…] Bělorusko nedosáhlo v uplynulých letech nijak výrazných ekonomických úspěchů a muselo od roku 2009 třikrát devalvovat svou měnu o desítky procent. V posledních letech sice ekonomika stabilně stoupá, ovšem pomalu. Minsk se ekonomicky téměř výlučně orientuje na Moskvu. V praxi to znamená, že ekonomické trendy v Rusku se zrcadlově promítají i v Bělorusku. Bělorusko si proto prošlo finanční krizí, která byla přímo ovlivněna krizí vyvolanou sankcemi uvalenými Evropskou unií na Rusko za jeho postup na Ukrajině. S postupem času a generační obměnou tak hlavní pilíř Lukašenkovy politiky – stabilita v údajně válkou ohroženém světě – přestává být pro Bělorusy atraktivní.
Jan KUŽELA
(autor strávil v Bělorusku zimní semestr 2019/20)
Postřehy z Běloruska (3): Sounáležitost v boji i vítězství
V samotném Minsku se mi navzdory silnému otisku sovětského realismu líbilo. Město bylo silně poškozeno za druhé světové války a z centra toho moc nezbylo. Kromě několika starých kostelů a Trojického předměstí – čtvrti kupeckých domů u řeky Svislač –, už v Minsku nestojí nic, co by pamatovalo 18., nebo dokonce 17. století. Centrum má jasný sovětský ráz: široké ulice, předimenzované budovy určené pro vládní instituce, typické Gorkého sady. Navíc zde rostou nové státní stavby, které do původního stylu zapadají, a nové administrativní budovy a mrakodrapy, které sice již nenesou prvky socialistického realismu, ale celkovou scenerii sovětského centra ani kombinaci paneláků a chruščovek […] na jeho okraji nenarušují. V důsledku válečné zkázy tu ovšem architekti měli dostatek prostoru, a tak jsem se nemohl ubránit dojmu, že za jiných politických a materiálních podmínek by byli mohli více experimentovat. Realitou se ale stal univerzální sovětský urbanistický plán diktovaný konceptem město-slunce (systém několika městských okruhů kolem centra, z něhož vychází na všechny světové strany hlavní komunikace). Smutným odrazem rychlé poválečné urbanizace je ovšem běloruský venkov. Tam chybí jakékoliv příležitosti i lidé, především mladí.
Samostatnou zmínku si zaslouží minské metro, které svou výzdobou a jmény jako Frunzenskaja či Leninskaja ploščaď může pasažéra přenést do minulosti, stejně jako všudypřítomné sochy bolševických vůdců ve městě. Pro dnešní Bělorusy je sovětské období důležité. […] I přes stalinský teror a ztráty za druhé světové války se pomalu konsolidovala národní kulturní i politická elita a země ekonomicky rostla. To si však většina dnešních Bělorusů spojuje jedině se jménem Piotra Mašerova, partyzána a populárního politika, který roku 1980 tragicky zahynul.
Četné odkazy na sovětskou éru ve veřejném prostoru se pravděpodobně ve své většině přežily a na identitu mladých Bělorusů nemají velký vliv. Co však vliv má, je odkaz specifického úseku druhé světové války – Velké vlastenecké války. A to navzdory tomu, že současnou ruskou propagandu i Lukašenkův režim mladí Bělorusové často ostře kritizují.
Síla tématu je patrná z množství „válečných“ suvenýrů pro turisty, ze záplavy soch vojáků a partyzánů v parcích, ale i z muzejních a galerijních výstav. V roce 2019 byla v minském Běloruském státním muzeu dějin Velké vlastenecké války otevřena nová expozice: aranžované figuríny vojáků i lesní chatrče partyzánů diváka sugestivně vtahují do dějin.
Stejně tak to bylo cítit i při rozhovorech se spolužáky nebo s bytnou, s níž jsem šel na koncert ruského sboru Pjatnického do Paláce republiky. Repertoár sboru zahrnuje tradiční folklorní zpěvy a tance staré venkovské Rusi a je to vždy veliká událost, kterou ruská diplomacie hojně využívá obdobně jako slavnější Alexandrovce. V Minsku sbor odzpíval řadu známých běloruských písní, aby si získal obecenstvo; ovšem když při partyzánských a některých vojenských písních publikum povstalo, bylo jasné, že kontakt mezi ním a sborem není strojený a prostupují jím hluboké emoce spojené se sounáležitostí v boji, odporu i vítězství. […] Neměla by se přitom zaměňovat za druhou světovou válku, protože v očích Bělorusů má jiný význam, například sovětsko-německý pakt Molotov–Ribbentrop nechápou jako zradu Polska a mezinárodního práva, ale jako moment spojení početné polské běloruské menšiny s vlastí. I jen morální odsudek paktu se zde míjí účinkem, zatímco teze o nerozlučném bratrství někdejších sovětských národů zřetelně mají reálnou podporu.
Překvapil mě velký počet studentů z Asie, Střední Asie, Kavkazu, který mi přátelé vysvětlovali všeobecnou tolerancí, kterou socialistický internacionalismus a ideál homo sovieticus nejen v Bělorusku podporoval. V tomto duchu popisovali i vliv sovětské éry na to, že dnes Bělorusko kulturně patří nejen do Evropy, ale i do Eurasie. […] Vytváření moderní běloruské identity však komplikuje fakt, že běloruština nemá dnes dominantní místo v běloruském společenském, politickém ani ekonomickém životě, ten se povětšinou odehrává v ruštině. Bělorusové jsou ale hrdí na svůj stát a – ačkoliv nechtějí být součástí Ruska – i na to, že jsou součástí ruského kulturního prostředí. Bělorusko se tak v globalizovaném světě a propojené Eurasii nabízí jako most mezi Východem a Západem.
Josef RAUVOLF
(autor pobýval v Bělorusku část zimního semestru 2020/21)