Po skončení druhé světové války se postupně začaly v osvobozeném Československu obnovovat doposud zakázané zájmové spolky a organizace. Znovuobnovené aerokluby navazovaly na popularitu leteckých sportů v meziválečném období a dlouhodobě se těšily velkému zájmu veřejnosti. Vývoj sportovního letectví jako celku do roku 1972 ovlivnily i vzájemné vztahy totalitního režimu, zájmových spolků a armády, po tomto datu zůstal v (mnoha ohledech) setrvalém stavu až do roku 1989. Zrcadlem těchto vztahů byl i časopis Křídla vlasti, do kterého byly v padesátých letech sloučeny odborné letecké časopisy a v první polovině let šedesátých byl přejmenován na Letectví a kosmonautika.
POVÁLEČNÁ OBNOVA
Meziválečné aerokluby, místní skupiny Masarykovy letecké ligy, postupně obnovily svoji činnost pod zemskými aerokluby, formálně zastřešovanými Aeroklubem republiky československé. Původně vznikl na území českých zemí pouze Český národní aeroklub, ze kterého se v dubnu 1946 odštěpil Moravskoslezský aeroklub, a na Slovensku působil Slovenský národný aeroklub. Po skončení druhé světové války nedošlo k obnovení německých leteckých sportovních organizací, například Verein Deutscher Flieger in der ČSR, které byly po mnichovských událostech v pohraničí, popřípadě po vzniku protektorátu Čechy a Morava na území českých zemí, sloučeny do Nationalsozialistisches Fliegerkorps. […]
Ihned po skončení války vzniklo velké množství místních aeroklubů, které často soupeřily o dodávky kořistní letecké techniky a alespoň trochu schopné piloty s oprávněním pro nejnižší stupeň instruktorské činnosti. Od roku 1946 se současně projevoval tlak ministerstva dopravy a centrálních orgánů na rušení těch aeroklubů, které se nacházely v blízkosti velkých aeroklubů, resp. nebyly schopné začít s výcvikem. Místní aerokluby, které se věnovaly vlastnímu výcviku bezmotorového létání na kluzácích nebo větroních, měly malé členské příspěvky a celkově nízké provozní náklady, umožňovaly tedy létat velkému množství osob. Finanční náklady začínaly růst v okamžiku potřeby nových pilotních kvalifikací […]. Motorové létání si mohli dovolit pouze finančně lépe situovaní jedinci či vybraní kandidáti vojenského letectva.
CESTA KE SVAZARMU
Situaci změnil rok 1948 a s ním spojené celospolečenské poúnorové změny, které se promítly do všech oblastí lidské činnosti v Československu. Na centrální i lokální úrovni docházelo v aeroklubech ke vzniku akčních výborů, které zakazovaly leteckou činnost a vylučovaly z aeroklubu členy, jejichž smýšlení se neshodovalo s nově nastoleným režimem. Navíc již 9. března 1948 byl vydán téměř úplný zákaz letecké činnosti. Od konce dubna bylo možné létat výcviky na kluzácích v leteckých školách. Uvolňování provozu jednotlivých aeroklubů na základě dokončení politických prověrek a jmenování spolehlivých osob do důležitých funkcí pokračovalo postupně až do září. Tato situace, spojená s ostrahou letišť Sborem národní bezpečnosti a prověřenými kádry a zabavením veškerých soukromých letounů, kluzáků a větroňů, zabránila většině plánovaných úletů do zahraničí. Na administrativní úrovni došlo k centralizaci řízení: zanikly zemské aerokluby a byl ustaven Aeroklub republiky československé jako jediný ústřední orgán zastřešujícího sportovní letectví.
Od roku 1948 je možné sledovat některé důležité trendy. Prvním bylo periodické prověřování jednotlivých členů Státní bezpečností, aby se k létání nemohl dostat politicky nespolehlivý jedinec. Prověrkami procházeli všichni uchazeči o členství a současně s tím byl pravidelně kontrolován i veškerý personál. Počátkem padesátých let byly zrušeny aerokluby, které neměly vlastní rovinné letiště (výcvik na kluzáku šlo provádět pouze na vhodném svahu, […] a posléze i ty, jejichž letiště se nedala využít pro přípravu budoucích motorových pilotů. Sportovního letectví se totiž začalo podřizovat potřebám armády.
Hlavní inspektorát branné výchovy obyvatelstva ministerstva národní obrany se zasazoval o rozvoj sportovního letectví po stránce personální, vyjadřoval se k výstavbě nových letišť a vlastnil část letecké techniky určené ke sportovní činnosti. Zbývající technika spadala pod ministerstvo dopravy. Po roce 1948 byl kladen důraz na přípravu budoucích vojenských pilotů, kteří po výcviku v aeroklubu odcházeli často do leteckých učilišť. Druhým důležitým úkolem se stala příprava záložních vojenských pilotů pro případ válečného konfliktu. Do poloviny padesátých let procházel letový park obměnou a postupně vymizela kořistní technika. Vojenský vliv se projevil i na úrovni výcvikové. […] Výcvikové kluzáky i letouny měly uspořádání sedadel za sebou, což korespondovalo s užívanými vojenskými typy. Společně s tím začalo období štědrých státních dotací na sportovní činnost, což umožnilo členům létat pouze za zlomek nákladů.
Z organizačního hlediska Aeroklub republiky československé pokračoval v činnosti do roku 1950, kdy byl transformován dle sovětského vzoru do Československého svazu lidového letectví. Jako organizační vzor především posloužil sovětský DOSAAF, tedy Dobrovolná společnost pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem. V rámci nové organizace byly sdružovány aerokluby, kde probíhala činnost na kluzácích a motorových letounech. Parašutismus byl stále součástí Československé obce sokolské. Úplná integrace leteckých sportů přišla roku 1951, kdy vznikl Dobrovolný svaz lidového letectví (Doslet), kam patřil již i parašutismus. Paralelně s tímto vývojem sílil tlak na vznik jednotící organizace všech technických sportů, které by tvořily „kádrovou zálohu“ Československé (později lidové) armády.
[…]
OBDOBÍ HOJNOSTI A JEHO KONEC
Padesátá a počátek šedesátých let 20. století znamenala velký rozmach sportovního letectví. Do aeroklubů přišlo postupně mnoho letecké techniky, jejíž provoz a dohled nad ní zabezpečovalo velké množství zaměstnanců. Aerokluby pod záštitou Svazarmu poskytovaly v totalitním státu možnost věnovat se velmi atraktivním leteckým sportům, ovšem za přislib loajality k vládnoucímu režimu. Od roku 1948 bylo žádoucí, aby i řadoví členové byli také v dalších organizacích, třeba v ČSM (SSM) či v jiné ze složek Národní fronty. Stejně jako v ostatních oborech se vyžadovalo, aby vedoucí funkcionáři byli členy KSČ. Provázanost Svazarmu s Československou (lidovou) armádou se projevovala v důsledné přípravě různorodých odborností (piloti, parašutisté, řidiči, kynologové, radioamatéři) před základní vojenskou službou a v přípravě záloh pro jednotlivé speciální odbornosti v případě válečného konfliktu. Ve vedoucích funkcích přímo Svazarmu i jednotlivých odborností, například aeroklubů na krajské úrovni, byli vojáci z povolání. Obecně byly jednotlivé aerokluby organizovány do krajských celků, kde krajská letiště zodpovídala za plnění výcvikových plánů a poskytování výcviku nejvyšší úrovně.
Od poloviny padesátých let se prověření piloti dostali i na mezinárodní soutěže v kapitalistické cizině. V roce 1957 se například československá posádka zúčastnila s prototypem kluzáku L-13 Blaník mezinárodní soutěže ve Francii. Českoslovenští piloti na mezinárodní úrovni, především při klání zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), dosahovali velmi dobrých výsledků. Sportovní úspěchy se dostavily především v bezmotorovém létání a letecké akrobacii. Rudolf Měšťan získal bronzovou medaili na VII. mistrovství světa v bezmotorovém létání v polském Lešně na československém kluzáku VSM-40 Démant a Ladislav Bezák s letounem Zlín Z-226A se stal mistrem světa na I. mistrovství světa v letecké akrobacii, které se odehrálo v Bratislavě roku 1960. Oba tyto úspěchy byly skvělou reklamou pro výrobky československého průmyslu. Období hojnosti finančních prostředků ze strany státu skončilo roku 1962 po krachu takzvané třetí pětiletky. Došlo k regulaci státních dotací pro jednotlivé aerokluby, byla rušena pracovní místa a sportovní létání na motorových letounech bylo částečně hrazeno samotnými piloty. Částka 100 Kčs za letovou hodinu, při roční normě třiceti hodin, znamenala pro mnohé piloty finanční zátěž. Na druhou stranu došlo k jisté toleranci hospodářských aktivit jednotlivých aeroklubů, které byly nyní nuceny získávat finanční prostředky jinak než od státu. Mnoho aeroklubů se věnovalo zemědělské činnosti, jiné měly vlastní strojírenské provozy nebo se věnovaly autodopravě, dokonce i příprava záloh byla na krátké období spolufinancována branci.
Druhá polovina šedesátých let přinesla další organizační změny. Především došlo roku 1966 ke zrušení krajského řízení sportovního letectví a zřízení takzvaných oblastních aeroklubů: středočeského, jihozápadního, východočeského a moravskoslezského. Toto spojení bylo příčinou dalšího poklesu počtu pracovních míst. Již v padesátých letech navazovaly především příhraniční aerokluby kontakty se spřátelenými organizacemi, nejčastěji v NDR nebo Polsku.
MEZI REFORMOU A CENTRALIZACÍ
Omezení finančních prostředků počátkem šedesátých let vyvolalo na jedné straně jisté pochyby o vhodnosti tehdejšího centrálního způsobu řízení sportovních organizací. Na druhé straně u aeroklubů tato situace postupně přispěla ke vzniku jisté formy kolektivní hrdosti, plynoucí z často úspěšných ekonomických aktivit. Vedení Oddělení letecké a parašutistické přípravy a sportu (OLPPS) Svazarmu vidělo v obrodném procesu možnost napravit nejkřiklavější politické zásahy do sportovního letectví. Paralelně s tím rostl tlak aeroklubů na vytvoření volených orgánů s rozhodovací pravomocí a umožnění iniciativy v plnění výcvikových úkolů. V tomto momentu se ovšem ještě nejednalo o administrativním vyvázání sportovního letectví ze Svazarmu.
Dne 24. března 1968 se objevil první příspěvek v odborném časopisu Letectví a kosmonautika pod názvem „Jak pokračovat?“. V polovině března došlo k obnovení zemských aeroklubů z těsně poválečného období a s tím byl spojen vznik Aeroklubu Československé socialistické republiky (AČSSR). Na nově vzniklou situaci reagovalo vedení Ústředního výboru Svazarmu podporou odstředivých tendencí jednotlivých organizací a vzalo na vědomí vytvoření přípravného výboru AČSSR mimo Svazarm. Vývoj probíhal v českých zemích dynamičtěji. Vedení slovenského výboru Svazarmu si podrželo alespoň částečnou kontrolu nad situací a akcentovalo především federalizační myšlenky.
Celý proces osamostatňovaní letecké činnosti od Svazarmu se přibrzdil a následně zastavil po srpnu 1968. V průběhu podzimu došlo k opětovnému sloučení sportovního letectví do jednotné organizace – Aeroklubu České socialistické republiky (AČSR). V Brně se 15. a 16. února 1969 konala ustavující schůze jednotného Aeroklubu ČSSR, působícího na federativní bázi s českým a slovenským aeroklubem. K upevnění a konsolidaci moci a deklarování nedělitelnosti celé organizace proběhl 13. a 14. června 1969 IV. mimořádný sjezd Svazarmu, jehož posláním bylo také vytyčit další směřování celé organizace. V souladu s novým federálním uspořádáním státu byl Svazarm nově členěn na dvě národní organizace s centrálním Federálním ústředním výborem (FÚV) a Českým (ČÚV) a Slovenským (SÚV) ústředním výborem. Celý proces konsolidace poměrů probíhal až do počátku roku 1970.
V návaznosti na Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, který Ústřední výbor KSČ schválil 10. prosince 1970, se v aeroklubech rozběhly nové prověrky, které dostihly ty členy, kteří unikli v přechozím roce. Prověrkové komise pozastavovaly činnost členů, projednávaly konkrétní nedostatky a ukládaly jednotlivé úkoly k nápravě. […] Na druhou stranu prověrky v jednotlivých aeroklubech probíhaly dle názorů vedení Svazarmu poměrně laxně, a to především na Moravě a Slovensku.
Dne 19. prosince 1971 uletěl (s manželkou a třemi dětmi) do západního Německa nejúspěšnější československý akrobatický pilot Ladislav Bezák, vítěz MSLA v Bratislavě. Jeho emigrace vyvolala poslední vlnu prověrek a finální nástup nové normalizační éry ve sportovním letectví. V lednu vedení Svazarmu vydalo nařízení, že je nutné prověřit neprověřené členy do 31. března 1972, jinak budou z letecké činnosti vyřazeni. Dle dokumentů ČÚV Svazarmu bylo v rámci AČSR vyřazeno celkem 181 členů ze sedmitisícové základny, což činilo 2,58%. Reálná čísla však byla vyšší, pokud do nich zahrneme i politické prověrky a prověrky vedoucích pracovníků OLPPS Svazarmu. Většina vedoucích pracovníků, kteří sympatizovali s obrodným procesem, nuceně odešla do důchodu. To byl i případ Pavla Kocfeldy, náčelníka OLPPS a AČSSR, který bojoval v řadách RAF a u 1. stíhacího leteckého pluku v Sovětském svazu.