Přírodovědci často mluvili o „hlubokém čase“ – vnímali jej při rozjímání o majestátnosti tohoto údolí nebo tamté skalní mísy, o nesmírné pomalosti přírody. Perspektiva se však při zrychlení dějin mění… Několik tisíc hlasů v senátních volbách ve státě Georgia v lednu rozhodne o tom, zda se v příštích letech podaří alespoň trochu zbrzdit globální změnu klimatu. Mezitím se ukazuje, že spalování fosilních paliv tvoří základ plánů na obnovu většiny světových ekonomik, což odpovídá úmyslu většiny Evropanů (podle výzkumů provedených v létě) po skončení pandemie více létat a jezdit automobilem.
I naděje upínající se k vakcíně jsou zrádné. Jak popisuje David Wallace-Wells (Neobyvatelná Země. Život po oteplení, přeložila S. Ficová, Host, Brno 2020), pandemií bude v následujících letech a dekádách pravděpodobně přibývat, nemluvě o dalších důsledcích zhoršování životních podmínek. Destrukce životního prostředí se ještě urychlí, pokud řešení současné hospodářské krize nebude spočívat v ekologických opatřeních. Zdá se to všechno příliš závratné, ale taková už věda bývá…
To, co nás čeká, se spíše podobá takzvanému „snění“ (dreamtime) či „mimočasu“ (everywhen), jak to původní obyvatelé Austrálie popsali viktoriánským antropologům: napůl mytické zkušenosti, kdy se člověk v současnosti setkává s minulostí stojící mimo čas, velkolepým jevištěm pro zástupy předků, hrdinů a polobohů. Zažijete ji už dnes při sledování ledovce hroutícího se do moře – jako pocit, že se bez varování odehrávají dějiny…
- mš -