Antihitlerovská koalice se po roce 1945 rychle rozpadla, a ani hrozba rozpoutání nového světového konfliktu na Korejském poloostrově ji nedokázala stmelit. Mnohé tato skutečnost znepokojovala. Pro antikomunistické vysídlence v evropských táborech to však byl příslib vysvobození z pětiletého provizoria. Teprve nyní se mohli přestat bát, že budou přinuceni k repatriaci do zemí pod kontrolou bolševiků. Jednání, která vysídlenci vedli s americkými, britskými a francouzskými úřady, se stala základem jejich přijetí na Západě. V začínající studené válce pro něj představovali nejen humanitární výzvu, ale i důležitý zdroj vnitřních informací o Sovětském svazu.
Už současníky přitom znepokojovala potenciální zištnost migrantů, kteří byli kvůli zápornému vztahu k SSSR podezříváni i z jednostrannosti. Vznikl proto Harvardský projekt o sovětském společenském systému. V letech 1950 a 1951 shromáždil z táborů v americké okupační zóně v Rakousku a Německu přes sedm set rozsáhlých svědectví kolaborantů, nuceně nasazených i uprchlíků z území Sovětského svazu. Záznamy přísně strukturovaných interview byly anonymizovány a dotazovaní nemohli diskusí nic získat ani ztratit. […] Zjištění o sovětském politickém, sociálním, hospodářském a kulturním vývoji neměla tehdy na Západě obdoby a i dnes doplňují sovětské stranické a státní dokumenty o zajímavou perspektivu.
Bělorusové, kteří tvořili sedm procent respondentů, jakýkoliv přínos bolševiků své společnosti popřeli. Sovětským vedením vyzdvihovaný předválečný vzestup kulturní a hospodářské úrovně Bělorusů nezaznamenali. […] Přes tvrdou práci živořili a smysl svého strádání nechápali. Jen někteří včas překryli domácí ikonu Stalinovým obrazem, a tak si ji stejně jako víru mohli tajně zachovat. Až na jedinou ženu měli všichni respondenti osobní nebo rodinnou zkušenost se zatčením a represí. Z vlasti odešli ve třech vlnách: v letech 1941–1942 jako nuceně nasazení do Říše, v letech 1944–1945 v souvislosti s postupem Rudé armády na Západ a v letech 1946–1947, když pochopili, že Sověty konstruovaný mýtus Běloruska jako výhradně partyzánské republiky s nimi už nepočítá. Jakákoliv podpora nepřítele, včetně prosté snahy přežít okupaci, byla v Sovětském svazu posuzována jako trestný čin.
VENKOV V BÍDĚ
Američané zaznamenali svědectví celkem tří běloruských žen a devíti mužů. Jejich průměrný věk byl třicet tři let. Z většiny žili na venkově a absolvovali jen několik tříd běloruské základní školy. Někteří z nich měli negramotné rodiče, sami byli pologramotní a žili s rodinou většinou v jedné místnosti. Dokud měli pozemek (3,5 ha) […], hospodařili na něm v dostatku. S kolektivizací o vše přišli a byli vydáni na milost a nemilost místním úřadům a NKVD. Rozhovory naznačují, že sovětská politika na běloruském venkově nastavila v roce 1929 pravidla, kterým lidé nedokázali vyhovět. Stát pohltil jejich veškerou produkci i síly a udržoval jej v bídě.
Situace byla zvlášť tíživá v malých kolchozech, jejichž produkce nepokryla ani základní potřeby družstevníků. Pracovali od pondělí do soboty od šesti hodin ráno s dvouhodinovou přestávkou na oběd do osmi večer. Když si pak stát a vedení kolchozu vzaly svůj díl ze sklizně a bylo odloženo osivo i krmivo pro zvířata, zbylo někdy jen 200 gramů obilí pro rolníka na rok. Pro případ neúrody nebo nemoci přitom neměli žádné pojištění, to se vztahovalo jen na dělníky v továrnách. K běloruským specifikům patřilo, že kolchozy ve snaze splnit normy obdělávaly i bažiny, kde nebylo možné používat žádnou mechanizaci, rolníci proto ryli vlastníma ruka. Traktory si z centrálních strojních a traktorových stanic půjčovali jen v nejhorším případě, protože drahou výpůjčku museli zaplatit nedostatkovým zrnem. Přežívali v hadrech a láptích jen díky bramborám ze záhumenků. Jejich pěstování se ale mohli věnovat až po práci pro kolchoz. Prohřešky proti pracovní disciplíně byly obratem trestány až pěti pracovními dny navíc. NKVD sice ve vesnicích neměla své kanceláře, v kolchozech ale působily stranické buňky a rolníci nedůvěřovali ani jeden druhému. Žili bez dokladů, odkázáni na vůli vedení kolchozu. To jim neumožnilo najít si jinou práci nebo se vzdělávat. Až do příchodu Němců, kteří družstva hned v roce 1941 rozdělili mezi původní hospodáře a vrátili jim i část zvířat a vybavení, vedly z kolchozu jen dvě cesty: do neznáma s NKVD nebo na frontu s armádou. Právě Rudou armádu využili někteří z respondentů projektu k tomu, aby bojovali s Rusy až na Odru a Labe, odkud pak přešli na Západ.
O něco lepší – podle tvrzení vysídlenců – byla situace v sovchozech, které za práci rolníkům platily penězi. Ačkoliv Bělorusko netrpělo hladomorem tak jako Ukrajina, nakoupit v obchodech nebylo po kolektivizaci možné. Dva gramy margarínu s trochou chleba na osobu musely na měsíc stačit. I zde hrály důležitou roli záhumenky: lidé se obraceli na černý trh, pokoušeli se uplácet nebo žádali o protekci známé. […] Komunistickou část společnosti bylo běžně možné vizuálně odlišit právě díky kvalitnějšímu oblečení, protože legitimace strany otevírala dveře škol i specializovaných obchodů a rekreačních objektů, zrychlovala kariérní postup a zvyšovala příjem. Pokud však vyšel v pěkném obleku obyčejný občan, bylo zřejmé, že legálně ho nepořídil. V tu chvíli se o něj začala zajímat NKVD.
Ti, kdo odmítli kolektivně hospodařit, mohli vlastnit prase a krávu a obdělávali pouze čtvrthektarovou zahradu. Nesnažili se získat další půdu ani vypěstovat zrnko navíc, protože byli přesvědčeni, že kdyby tak učinili, budou prohlášeni za kulaky a o vše přijdou. Za starých časů, vzpomínala respondentka pečující o pětičlennou rodinu, měl každý práci a co jíst; za sovětů chleba v obchodech někdy byl a někdy ne. Podle ní mnoho lidí zemřelo, její rodinu však zahrada živila celý rok. […]
„V ÝHODY“ ČLENST VÍ VE STRANĚ A KOLEKTIVNÍ ZODPOVĚDNOST
Ve městech, baštách bolševické moci, bylo snazší řešit nedostatek prostředků prostřednictvím chaltury, druhé práce. Někdo se v noci stával hlídačem, další malířem propagandistických plakátů, jichž se na demonstracích a permanentně pořádaných schůzích stále nedostávalo. Jiní si vzali od státu desetiletou půjčku a svépomocí stavěli domy. Ne vždy však bylo toto úsilí odměněno. V případě státních půjček došlo po jejich splacení v roce 1937 k faktické konfiskaci domů. Pravidla se změnila, vysvětlovala Komunistická strana; a když stavitel nepochopil, zmizel. V doloženém případě manželku zmizelého v minské kanceláři NKVD varovali, ať se o muže nestará, jinak dopadne stejně. Příběh v rámci Harvardského projektu vyprávěla dcera, která se vydala otce bránit do Moskvy. Jakmile ji úředník v centrále NKVD odbyl, že otec byl popraven, obrátila se na Stalinovu kancelář. Snažila se vysvětlit, že otec nic protisovětského neudělal. Když jí odtud ale přišla zpráva, že otec byl odsouzen na dvacet pět let pracovního tábora, pochopila podle svých slov, že v Kremlu pomoc nenajde. Otce už nikdy neviděla, a až na zprávu propuštěného vězně, že otci ještě v přeplněném vězení v Minsku odebrali ledvinu, o něm ani neslyšela.
Vstřícnější byl sovětský systém jen vůči straníkům. V roce 1923 jich i s kandidáty měla Komunistická strana bolševiků Běloruska 3500 a meziválečného maxima dosáhla roku 1932, kdy byl podíl jejích členů a kandidátů v běloruské společnosti 6%. Harvardskému projektu se podařilo zachytit příběh jednoho z nich: otec-veterinář jej jako desetiletého poslal s koncem ruské občanské války na rok k chudému rolníkovi, aby mu zajistil dokumenty o „příznivém“ původu. Díky tomu vystudoval střední školu, byl přijat do Pionýra, Komsomolu i strany a následně i na univerzitu, kde získal stipendium. Postupně se stal ředitelem sedmiletky, školním inspektorem a běloruským národním komisařem, který v roce 1939 odpovídal za to, že se školy Sověty obsazeného Polska hladce zapojí do běloruského vzdělávacího systému. Vydělával 500 rublů měsíčně (což stačilo na půl druhého páru bot), materiální podmínky své čtyřčlenné rodiny přesto označil za nadprůměrné. Za nejhorší problém ve svém tehdejším životě zpětně pokládal nízkou úroveň bydlení, protože ve čtyřpokojovém bytě postrádal pracovnu a hygienické zázemí. Nelibě nesl také striktní protináboženskou politiku bolševiků nebo vlastní přetížení stranickými úkoly, organizacemi schůzí, voleb či agitačních akcí. […]
Straníci, kteří běžně žili vlastními povinnostmi izolovaně od zbytku společnosti a stranickou legitimaci měli snad více z kariérismu než z přesvědčení, najednou nahlédli, že jsou osobně zodpovědní za bolševický teror i politiku Kremlu, který jim do té doby připadal miliony světelných let daleko. Strana se ujala řízení svých členů. Desítky tisíc stranických aktivistů musely opustit pohodlné prostředí měst a pomoct Stalinovi vydrancovat venkov. Rekvírovali obilí, dobytek i nářadí, pátrali po údajných skrýších spekulantů. A vyjížděli i na Ukrajinu zasaženou hladomorem. Tak přicházely do Běloruska hrůzné zprávy o vyhladovělých mrtvých a také o kanibalismu. […]
TRNITÁ CESTA KE VZDĚLÁNÍ
Otevření sovětských škol všech stupňů pro každého zájemce si ve dvacátých letech Bělorusové velmi považovali. Pokládali vzdělání za významnou hodnotu, za šanci dosáhnout dobrého uplatnění i bez pionýrského šátku a stranické legitimace. Za malé znalosti, či dokonce omezenou gramotnost se respondenti styděli a vysvětlovali je rodinnými poměry. S třicátými lety přišel nový nedostatek a děti se místo školy musely věnovat vydělávání peněz […]. Vyšší vzdělání tak mohli získat jen lidé vyslaní ke studiu stranou či odbory nebo movitější městské obyvatelstvo s dobrými konexemi. V cestě za vzděláním se běloruské rodiny i štěpily. Děti se zříkaly svých vězněných rodičů, jejichž původ, někdejší majetek či způsob obživy je v bolševickém státě diskreditoval. Po dvou letech výkonu dělnické profese se za předpokladu nulových kontaktů s rodiči směly přihlásit na školu.
Z respondentů projektu získali běloruský vysokoškolský diplom pouze dva učitelé a vyšším vzděláním v Rusku prošli dva technici. Minská univerzita tehdy měla čtyři fakulty. První se zaměřovala na ruský a běloruský jazyk a literaturu, další na dějiny a zeměpis, čtvrtá učila cizím jazykům. Mezi děkany fakult a profesory mnoho Bělorusů nebylo. Dřívější učitelé byli napříč běloruským školstvím propouštěni. Část respondentů se domnívala, že příčinou byla jejich znalost kvality života za cara, jiní si však povšimli procesů odsuzujících představitele běloruské intelektuální elity za nacionalismus. Nejdůležitějším zaměstnancem univerzity byl stranický organizátor jmenovaný městským sovětem, negramotný a nevzdělaný dělník, kterému se studenti tajně posmívali a kterému podléhal i rektor.
Také v kurikulu byla stranická větev předmětů důležitější než odborná. Studentka, která na pedagogickou fakultu nastoupila v roce 1937, to americkému tazateli vysvětlovala odlišnou mírou postihu za případné nesplnění rozsáhlých studijních povinností. Když studenti neprospívali ze své specializace, maximálně přišli o stipendium a předmět museli v příštím roce opakovat. Pokud však někdo neuspěl v marxismu-leninismu, politické ekonomii nebo v dějinách bolševické strany, byl volán k vysvětlení svých názorů a dotazován na rodinnou historii. […] Nikdo z tisíce studentů tak například neprotestoval, když jim vedení univerzity v roce 1940 oznámilo, že napříště zaniknou všechna stipendia až na Stalinovu podporu pro komsomolce a studenti začnou za výuku platit. Tímto okamžikem přitom pro mnoho přítomných studium skončilo. Peníze na jejich podporu rodiny neměly.
DO NEZNÁMA
Běloruští respondenti Harvardského projektu nepovažovali sovětizaci své domoviny navzdory čilé národotvorbě bolševiků za šťastnou. Chápali, že se na jejich území vedla válka a došlo k hospodářským ztrátám, ale devastaci způsobenou kolektivizací nedokázali přijmout. Rozvrátila a nenávratně změnila řád, na který byli zvyklí. Protináboženská politika, která bolševikům dovolovala vlamovat se do chrámů a ničit liturgické předměty i veřejně mučit kněze, se běžných Bělorusů uvyklých prostému životu v sepětí s přírodou a křesťanskou etikou extrémně dotýkala. Zákaz vzdělávat děti ve víře nebo zvát kněze k pohřbům, svatbám či křtinám zasáhl životy běloruských rodin silněji než jakékoliv výdobytky bolševické kulturní politiky.
Základní štěpení společnosti určovalo stranictví. Národní otázky Bělorusové dle záznamů Harvardského projektu prožívali minimálně. Pokud rozhovory reflektovaly vztahy národních a náboženských skupin, pak v ní figurovali Rusové jako nositelé vyšší kultury a zárověň jako šiřitelé bolševického extremismu zodpovědní za jeho odlidštěnou údernou sílu NKVD. Židé v bolševickém režimu Běloruska byli vnímáni jako etablovaní ředitelé obchodů a továren a z pohledu antisovětského sentimentu běloruských vysídlenců představovali spojence Rusů. Přestože se Židé dle některých pamětníků dokázali oproti Rusům nad nuznými Bělorusy častěji slitovat, američtí tazatelé zaznamenali i projevy antisemitismu.
Vrátit se zpovídaní Bělorusové – až na jednu ženu – nechtěli. Neměli kam. Již předem byli pokládáni za zrádce a jejich vzpomínkami kroužili černí havrani, jak přezdívali vozům NKVD, v nichž bez příčiny mizeli jejich blízcí. Sovětizace Běloruska navíc zničila církev a venkov, základy jejich vztahu k vlasti. Nacistická okupace, vyhlazovací tábory i k civilistům bezohledná partyzánská válka pak způsobily fyzické zničení vesnic a měst. A Stalin zajistil, aby na jejich troskách stavěla už nová, ryze sovětská generace. Na Západě se před vysídlenci otevíral zcela jiný svět. V něm bylo pouze na nich, jak se vyrovnají se svou minulostí a jakou identitu přijmou.