Po volbě Fridricha V. českým králem nebylo stavům jasné, zda s ohledem na rozložení sil v Římsko-německé říši svatováclavskou korunu přijme. Teprve na konci září 1619 vyslal falcký kurfiřt agenta Acháce z Donína do Prahy se zprávou o svém kladném rozhodnutí. Jelikož stál v čele Unie protestantských knížat, zamýšlenou korunovací se otevřeně postavil na stranu českých nekatolických stavů. S katolickou odpovědí na kroky zvoleného českého krále vystoupil v Mnichově bavorský vévoda Maxmilián I. […]
KROKY ZNESVÁŘENÝCH STRAN
Ještě před koncem září 1619 bavorský vévoda obnovil v Eichstättu Ligu katolických knížat, kterou dočasně rozpustil před třemi roky. Když získal podporu katolických duchovních kurfiřtů a španělského krále Filipa III., podepsal 8. října 1619 společně s císařem Ferdinandem II. mnichovskou dohodu, v níž se zavázal k přípravě vojenské obrany katolicismu v Římsko-německé říši a habsburské monarchii. Její obsah podmínil udělením falcké kurfiřtské hodnosti mnichovským Wittelsbachům, úhradou válečných výdajů a ziskem území, jichž se zmocní ve vojenských střetech. Podpis dohody urychlil nečekaný vpád sedmihradského vévody Gábora Bethlena do Horních Uher a jeho podpora nekatolických stavů v Královstvím českém.
Jakmile Maxmilián I. obdržel 16. října 1619 zprávu, že se Fridrich V. skutečně vypravil před osmi dny z Heidelbergu pro královskou korunu, požádal Filipa III. o finanční a vojenskou pomoc proti protestantům v Římsko-německé říši. Přestože španělský král nejprve váhal, nakonec v prosinci 1619 potvrdil vysokou finanční částku na vedení války proti Falci a jejím spojencům. […] Mezitím bavorský vévoda ve Würzburgu rozhodl o svolání vojska Ligy na obranu katolické víry v Římsko-německé říši. Tím způsobil nejen rozkol mezi Heidelbergem a Mnichovem, ale současně rozbil dřívější představy zvláště Ludvíka Cameraria a dalších falckých diplomatů o nenásilném řešení náboženského konfliktu mezi nekatolickými stavy Království českého a Habsburky.
Představitelé Unie překvapivě odmítali před koncem roku 1619 na svém shromáždění v Norimberku hledat souvislosti mezi postavením protestantů v Římsko-německé říši a vystoupením českých nekatolíků za dodržování potvrzených náboženských svobod. Navíc se od Falce odvrátil saský kurfiřt Jan Jiří I., jenž chápal volbu Fridricha V. jako svou osobní prohru. […] Jan Jiří I. vyjádřil svoje stanovisko před koncem března 1620 v Mühlhausenu, v němž označil kalvinistu Fridricha V. a nekatolické stavy v Království českém za nepřátele Saska, protože nebrali v potaz zájmy luteránů. Po slibech územních zisků vyjádřil podporu císaři a jeho stoupencům. Bavorský vévoda považoval příklon saského kurfiřta ke katolickému táboru za své první velké vítězství.
Do Mnichova přicházely od podzimu 1619 zprávy o skladbě, velikosti a výzbroji vojska českých nekatolických stavů. Bavorský vévoda nepostrádal jmenné seznamy velitelů pěších i jezdeckých pluků a praporů, včetně počtu polních děl. Na jaře 1620 mu posílali jeho zpravodajští agenti údaje o zásilkách střelného prachu z Norimberka, určených stavovskému vojsku. […]
Zatímco v Říši přebírala na přelomu let 1619 a 1620 diplomatickou a mocenskou iniciativu Liga katolických knížat, nový český král věnoval po své korunovaci pozornost vnitřním záležitostem země. Po odstoupení direktoria jmenoval nejvyšší zemské úředníky, ale nedokázal čelit chaosu v úřadech. Navíc se potýkal s citelným nedostatkem peněz. Nejvyšší hofmistr Vilém starší Popel z Lobkovic dokonce přikázal roztavit stříbrné a zlaté předměty z Matyášovy pozůstalosti a kov použít k ražbě mincí. Královy holdovací cesty na Moravu a do Slezska měly v prvních měsících roku 1620 přispět k uklidnění napjaté situace v obou korunních zemích. […]
Když Fridrich V. přemýšlel, jak by mohl na poslední chvíli zabránit vojenskému tažení Ligy proti Falci a nekatolickým stavům Království českého, chtěl využít dvou možností. Před polovinou května vyslal Cameraria do Mnichova, aby bavorskému vévodovi sdělil, že anglický král Jakub I. mu přislíbil pomoc tím, že vyjádřil podporu nejen Falci, ale také českým nekatolíkům v jejich zápase s Habsburky. Fridrich V. předpokládal, že postoj jeho tchána zastaví Maxmiliánovy přípravy na tažení. Ve skutečnosti anglický král spíše vyčkával, protože uvažované kroky mohly narušit jeho velmi křehké vztahy se Španělskem a vyústit ve válečný stav. Takové zprávy dostával bavorský vévoda od svých agentů z Anglie, proto Camerariovým slovům při mnichovské audienci nevěnoval větší pozornost.
Druhou možnost, jež měla zabránit vojenskému vystoupení Maxmiliána I. proti Falci a nekatolickým stavům v Království českém, představovalo jednání zástupců Unie a Ligy v Ulmu. Obě znesvářené strany potvrdily počátkem července 1620 kompromisní smlouvu, podle níž nesměly proti sobě vést válku na území Říše, ale mohly vzájemně bojovat v rakouských a českých zemích. Navíc Unie nečekaně vyhlásila pod tlakem Francie vůči nekatolickým povstalcům v Království českém neutrální postoj. […]
PŘESUNY VOJSK A ROZHODUJÍCÍ BITVA
Jestliže na přelomu let 1619 a 1620 věnoval Maxmilián I. více pozornosti nejen opevňovacím pracím poblíž Volar, ale dostával zprávy o budování šancí v okolí Vranova nad Dyjí a Znojma, chápal překonání opevňovaného hraničního prostoru ve svých strategických úvahách jako vážnou bariéru při případném vpádu do Království českého. […] Když o několik dnů později líčil saskému kurfiřtovi svoje představy o směru tažení, zdrženlivě se vyjadřoval k cestě přes Šumavu, kterou považoval s ohledem na kopcovitý terén za nevhodnou pro přepravu těžkých děl. V jeho strategických scénářích sehrávaly důležitou roli Horní Rakousy, odkud chtěl táhnout do jižních Čech.
Z Ulmu se Maxmilián I. vydal do Dillingenu, kde ho očekávalo vojsko Ligy složené podle hrubých odhadů z 24 500 pěšáků a 5500 jezdců. Ze shromaždiště žoldnéři vyrazili 6. července 1620 směrem k Řeznu, dále se plavili po Dunaji do Pasova, aby v noci z 24. na 25. července vstoupili do Horních Rakous. Již o deset dnů později vjížděl bavorský vévoda do Lince. Rychle ovládl území, které společně s Dolními Rakousy přistoupilo v polovině srpna 1619 k České konfederaci. Pouze nekatoličtí stavové z Horních Rakous však prosadili do konfederační smlouvy právo na odpor proti vládci porušujícímu jejich zemské a náboženské svobody. Část hornorakouských nekatolíků proto odmítla před polovinou července 1620 vzdát hold novému zeměpánovi Ferdinandu II. Nástrojem jejich potrestání byly konfiskace majetku započaté v době, kdy Maxmiliánovo vojsko obsadilo zemi. Podle mnichovské smlouvy musel Ferdinand II. předat dobyté Horní Rakousy bavorskému vévodovi do zástavy jako náhradu za válečné výdaje.
[…] Ačkoliv Fridrichu V. nechyběly informace o situaci na rakouských bojištích, pořádal v Praze během letních měsíců 1620 dvorské zábavy se sportovními soutěžemi, tancem a hudbou. Místo osobní účasti při podpisu smlouvy v Ulmu, kde ho za Unii zastupoval Jáchym Arnošt Braniborsko-Ansbašský, dal Heidelberčan (Heidelberger) přednost lovu a koupeli ve Vltavě, jak ironicky sděloval bavorskému vévodovi jeho agent Vilém Bodenius.
Z Lince táhlo ligistické vojsko směrem k dolnorakouskému Waldviertelu vstříc císařské Buquoyově armádě. Vzhledem k nedostatku proviantu provázely každodenní život žoldnéřů krádeže, plenění a násilnosti na místním obyvatelstvu. Česko-rakouské pomezí se rychle proměňovalo v zemi hladu, záhuby a strachu. Když se obě vojska 6. září 1620 spojila, převzal v zastoupení císaře jejich vrchní velení Maxmilián I. Ligistické vojsko měl na povel Jan Tserclaes Tilly, císařská armáda zůstala v přímé podřízenosti Buquoye, jemuž nadřazenost bavorského vévody vadila. Ještě před vpádem ligisticko-císařského vojska do Království českého, k němuž došlo 20. září 1620 u Nových Hradů, obdržel Maxmilián I. zprávy, které se týkaly vojenských akcí jeho spojenců. Španělský král Filip III. vydal rozkaz generálu Ambrosiu Spinolovi, markýzi de los Balbases, aby zaútočil s 19 000 žoldnéři na Falc. Ve stejné době vpadlo vojsko saského kurfiřta do Budyšína a Žitavy v Horní Lužici. Větší šarvátky probíhaly při obléhání Bratislavy […].
Jakmile se stavovské a královské vojsko vedené Jindřichem Matyášem z Thurnu a Kristiánem I. z Anhaltu-Bernburgu dovědělo o tažení spojené císařské a ligistické armády přes jižní Čechy ke katolické Plzni, kterou okupoval od podzimu 1618 Petr Arnošt z Mansfeldu, zahájilo přesun z jižní Moravy. Po vyhlášení neutrality města vykoupené 100 000 zlatými pro Mansfelda z pokladny bavorského vévody postupovali císařští a ligističtí žoldnéři na konci října 1620 k Rakovníku, kde došlo k menším střetům s praporci stavů. S ohledem na blížící se zimu, nedostatek proviantu a vyčerpanost žoldnéřů měli velitelé císařské a ligistické armády strach z dlouhé poziční války, proto provedli 5. listopadu se svými přibližně 26 000 až 28 000 bojovníků obchvat vojska protivníků a zahájili přesun od Rakovníka ku Praze. Jejich tažení vyvolalo následný pohyb armády ve službách krále a stavů o síle zhruba 21 000 žoldnéřů […]. Před hlavním městem Království českého stáli proti sobě ozbrojení muži pocházející z řady zemí, kteří mluvili mnoha jazyky a hlásili se k různým konfesím, pro něž válka představovala nejen obživu, ale také prostředek osobní kariéry.
Střet zahájili 8. listopadu 1620 po poledni bez účasti krále a císaře kyrysníci z císařského a ligistického vojska, jejichž útok dokázali žoldnéři stavovské a královské armády odrazit, ale výhodu nevyužili k protiútoku. Úvodní velká šarvátka měla podle historika Josefa Petráně, jenž průběh bitvy rekonstruoval, prověřit sílu a odolnost obou nepřátelských stran. Bosý karmelitán Dominik à Jesu Maria prorokoval nerozhodným velitelům císařské a ligistické armády před bitvou pomoc Matky Boží. V rukách držel krucifix a obraz Klanění pastýřů se Svatou rodinou ze zámecké kaple ve Štěnovicích, zneuctěný zřejmě protestantskými vojáky. Jestli jeho slova byla opravdu podnětem k zahájení bojů, bude předmětem pokračujících úvah historiků o barokní mystice a víře v zázraky, jak naposledy ukázal Olivier Chaline.
Rozvrat levého křídla vojska ve službách krále a stavů se snažila zachránit útokem proti císařským a ligistickým žoldnéřům jízda vedená synem Kristiána I. z Anhaltu-Bernburgu. Navzdory strategickým záměrům nepodpořilo jeho odvážný manévr asi 8000 uherských jezdců vyslaných Gáborem Bethlenem, které na cestě do Prahy přepadli polští kozáci bojující na císařské straně. […] Jeho zbytky byly obklíčeny u zdi letohrádku Hvězda, kde se dlouho bránil moravský pluk.
Po dvouhodinové bitvě zvítězilo na Bílé hoře početnější a lépe vycvičené císařské a ligistické vojsko se zkušenými veliteli ovládajícími španělskou bojovou taktiku. Ačkoli velení vojska najatého králem a stavy vycházelo z nizozemského válečného umění počítajícího s poloviční velikostí pluků a profesionálním vycvičením vojáků, nedokázalo pokrokovější zásady uplatnit. Na bojišti plném kouře, prachu a nářku raněných zůstaly asi tři tisíce obětí.