Růst na místě Na rozhraní palestinské vesnice a přírodní rezervace zastavuje karavan. Brzy přijíždí další, pak ještě jeden, druhý, třetí… Několik samotářů, ale i rodin se nadšeně připojilo k osadnickému hnutí. Budují svět podle toho, jak je k tomu nabádá vnitřní hlas, výroky rabiho Nachmana z Braclavi, víra a zákon otců. Ne všichni na zaslíbeném Západním břehu vydrží, střety s izraelskou armádou jsou častější než s ochránci lidských práv či s majiteli obsazených pozemků. Román izraelského spisovatele Asafa Gavrona Osada na pahorku (přeložila Magdaléna Křížová, Pistorius & Olšanská, Příbram 2017) poutavě vypráví o tom, co kterého osadníka na místo přivedlo, někdy přiblíží perspektivu vojáků či zatoulaného psa. Na kontrastních osudech dvou židovských bratří ukazuje, že prchat a budovat může znamenat něco velmi podobného. Co když však někdo chce jen zůstat tam, kde je? Myšlenkám Músy Ibráhíma ze sousední vesnice je věnováno jen několik řádek: Jako první ho do nosu udeřil pach spáleniny. Copak tu hořelo? Došel až k olivovému háji a tam zůstal několik dlouhých minut stát. (…) Nedokázal si připustit proměnu, k níž došlo v jedné části krajiny jeho života. (…) Tyhle stromy, běželo mu hlavou, tu stály staletí přede mnou a měly tu zůstat ještě i staletí po mně, tyhle stromy patřily zemi, ne Palestině, ne Izraeli, těm stromům bylo jedno, kdo tu žije, kdo tu vládne a staví si domy na téhle půdě. To všechno je pro ně prchavé a pomíjivé, skutečný svět se nachází tam pod povrchem, v hlíně, kde tkví hluboko svými rozvětvenými kořeny…
- mš -