Rektor Central European University (CEU) Michael Ignatieff na začátku prosince 2018 oznámil, že se tato vysoká škola stěhuje z Budapešti do Vídně. Vyvrcholilo tak rok a půl trvající období vyjednávání mezi zástupci univerzity a vládou Viktora Orbána poté, co maďarský parlament schválil takzvaný Lex CEU, totiž novelu zákona o vysokém školství, jež především ukládá univerzitám s dvojí akreditací otevřít kampus v druhé zemi a akademickým pracovníkům pocházejícím ze zemí mimo Evropskou unii nově žádat o pracovní povolení. Dílčí body novely jsou v rozporu se směrnicemi EU a na základě doporučení Benátské komise, poradního orgánu Rady Evropy pro otázky ústavního práva, se Evropská komise obrátila na Soudní dvůr EU. Orbánova vláda obešla řadu kroků běžného legislativního procesu, a přestože novela je formulována obecně, zjevně cílí na CEU, což ostatně otevřeně potvrzují politická prohlášení. Přestože zákonné podmínky CEU naplnila (a vláda předkládající novelu nedoložila porušování maďarských zákonů, čímž původně argumentovala), Orbán nepodepsal bilaterální dohodu se státem New York o fungování univerzity udělující jak maďarské, tak americké magisterské a doktorské diplomy v humanitních, společenských, ekonomických, právních, matematických a environmentálních vědách.
Central European University je i v Česku často označována – bizarně – jako Sorosova univerzita. Reprodukuje se tak slovník sdělovacích prostředků blízkých (názorově, a především personálně) Orbánově vládě, která už roky bez relevantní novinářské konkurence „sorosují“: v maďarštině snadno tvořící novotvary se tak označuje mediální masáž vytvářející z George Sorose úhlavního nepřítele nejen maďarské, ale i evropské kultury a zhoubce „tradičních hodnot“. Orbán vede politickou kampaň každodenně a realitou maďarského veřejného prostoru se stal „Sorosův plán“, pokoutně naplňovaný neziskovými organizacemi a „námezdnými žoldáky“, kteří ovšem díky snaze zastánců maďarské vládnoucí strany Fidesz fi gurují na seznamu Sorosových agentů. Tam je zařazen v podstatě každý, kdo kdy získal sebemenší stipendium či podporu od Open Society Foundations (OSF), řada kritiků Orbánovy politiky, dále například členové Helsinského výboru pro lidská práva nebo novináři věnující se problematice transparentnosti v politice, a dokonce zemřelí fi lozof Ernest Gellner a historik Yehuda Elkana. Na seznamu ovšem chybí Viktor Orbán, který studoval na institucích podporovaných OSF, a dokonce obdržel i stipendium, a rovněž vysocí představitelé Fideszu, již studovali na CEU. Orbán je přitom ve svém slovníku důsledný a v pravidelných mediálních výstupech, v nichž účinkuje výhradně sám, bez názorových oponentů, nikdy nehovoří o CEU, nýbrž výhradně o Sorosově univerzitě. Hodí se doplnit, že zakladatel George Soros odstoupil ze svých funkcí ve správní radě už v roce 2009.
Už před schválením zákona Orbánova administrativa tvrdila, že CEU se těší nespravedlivým výhodám, když smí kromě maďarských diplomů udělovat rovněž americké. Obvinění bylo založeno na skutečnosti, že CEU nespravovala univerzitní kampus ve státě New York. Přestože CEU získala řádnou americkou akreditaci, poslanci Fideszu nejen v maďarském tisku opakovaně tvrdili, že CEU uděluje americké diplomy jaksi svévolně bez právního dohledu. Ministr pro inovace a technologie László Palkovics dokonce odcestoval do Albany, kde CEU registruje své americké sídlo, a konstatoval, že na místě stojí jen jakási chýše. Proti postupu maďarské vlády protestovalo velké množství akademických institucí z celého světa a v Budapešti proběhla řada studentských demonstrací, které se následně propojily s odporem k dalším kontroverzním vládním krokům, především takzvanému otrockému zákonu umožňujícímu výrazné navýšení pracovních přesčasů a k zásahům do fi nancování Maďarské akademie věd, jež nakonec vyústilo v konec akademické samosprávy.
Vyučované obory jsou v kontextu evropského i obecně mezinárodního výzkumu a terciárního vzdělávání často unikátní, jako například Nationalism Studies nebo Medieval Studies založené na překračování „národních“ kultur či historií a teoreticky refl ektující limity vytvářené při výhradním studiu například uherských, maďarských nebo třeba českých dějin. O momentální situaci na CEU a budoucnosti univerzity jsem hovořil s Katalin Szende, dosavadní vedoucí katedry medievistiky, a Gáborem Klaniczaym, jedním ze zakladatelů katedry. Perspektiva medievistů z CEU je hodná pozornosti, protože na rozdíl od prvního zmíněného byl obor Medieval Studies v rámci univerzity mnohdy vnímán jako okrajový a opakovaně byl vystaven otázkám po náležitosti svého fungování na CEU. Orbánovo tažení proti CEU je o to úspěšnější, že probíhá v době ohrnování nosu nad humanitními a společenskými vědami. Obory jako Medieval Studies v této situaci, která vyžaduje generovat přímý zisk, vyvolávají dvojnásobný dojem zbytečnosti, a to navzdory zájmu uchazečů nebo úspěšnosti v grantových soutěžích. Odráží se zde obecnější středoevropský trend vnímat středověké dějiny jako něco samozřejmého, neproblematického, přímo nesouvisejícího se současnými kulturními a politickými fenomény, tedy jako věc akademické debaty předkládající veřejnosti pouze dějinné „zajímavosti“. Tento pocit přetrvává navzdory zcela objektivní přítomnosti „středověku“ v nejrůznějších společenských diskurzech. Ostatně, katedra se tomuto nakažlivému medievalismu rovněž věnovala; výstava Contagious Middle Ages (Nakažlivý/přenosný středověk) dostupná na webu Open Society Archives reagovala mimo jiné na medievální rétoriku hájící masové vyvražďování a etnické čistky ve válce v Jugoslávii i další projevy související s definováním identit nových středoevropských států v devadesátých letech 20. století.
V roce 2016 CEU otevřela v centru Budapešti nové moderně vybavené budovy, které získaly řadu architektonických ocenění. Odchod do Vídně dva roky poté klade na univerzitu finanční nároky spojené se stavbou nového kampusu, který už nebude tak velkorysý jako budapešťský, především ale zeštíhlení prostoru přímo dopadne na fungování jednotlivých oborů. Vídeňská strana vyvíjí na univerzitu lobbistický tlak, aby zcela opustila Budapešť, a nabízí výhodnější pracovní podmínky těm, kteří bez připomínek kývnou. Situace, v níž se CEU nachází, odráží mnohé ze současných problémů vědeckého provozu, dopadajících v důsledku na konkrétní akademiky. Smlouvy na částečný úvazek s nejistou budoucností a jejich doplňování z variabilních zdrojů nebo zvyšující se administrativní a byrokratické nároky na akademiky vedou k efektivizaci práce nad únosnou mez. Zaměstnanci CEU jsou postaveni proti sobě, a to nikoliv jako vzájemně si konkurující odborníci, nýbrž jako soupeři o pracovní podmínky ve Vídni, v níž je život mimo jiné násobně dražší. Zároveň však probíhají další jednání o možnosti alespoň částečného zachování CEU v Budapešti; momentálně s podporou bavorské vlády a Technické Univerzity v Mnichově, která by poskytla vnitrounijní záštitu americké akreditaci.
Stěhování CEU s sebou nese i řadu dalších, často nepředstavitelných změn. Nejde přitom jen o personální, projektové a obecně badatelské vazby, ale vůbec o vztah jednotlivých oborů k dalším etablovaným pracovištím. Medievistická knihovna je systematicky budována společně Oddělením medievistiky CEU a Katedrou středověkých a raně novověkých dějin univerzity Lóránda Eötvöse a rozdělení fondu by fakticky ochromilo funkčnost celku. A má vůbec smysl budovat novou medievistickou knihovnu ve Vídni, kde už takové instituce dobře fungují? Medievistika na CEU rovněž například podporovala výzkum zaměřený na kulturu a dějiny společnosti Byzantské říše, jenže ve Vídni funguje desítky let etablované byzantologické pracoviště…
Čtěme příklad Středoevropské univerzity, která už kdysi musela opustit Prahu, kde narazila na neochotu vlády Václava Klause s Petrem Piťhou na postu ministra školství, jako součást iliberální politiky Viktora Orbána a jako produkt závislých maďarských médií, ale rovněž jako ukázku dopadů ekonomického neoliberalismu ve vědě, na který ostatně Viktor Orbán nepřiznaně spoléhá, když chce vědu produkující přímý zisk, ne tu humanitní a společenskou.