Bernarda z Clairvaux ve dvacátých letech 12. století rozčilovalo, jak žili mniši v některých klášterech. Doporučoval tělesné vysílení, úspornost v oblékání a jídle, přitahovala ho spíš krása vlastních slov než vnějších chutí a obrazů. Jiní mniši věc vnímali jinak, i pohodlí a potěšené smysly jim pro účinný výkon povolání přišly důležité. Bernard se domníval, že to ví lépe, ostatně nechtěl polepšit život všech lidí, ale pouze mnichů, a na to, jak by mělo vypadat co nejefektivnější mnišství, měl názory poměrně jasné. Kritiku zvyků v klášteře Cluny (Apologie pro opata Viléma, přeložila Iva Adámková, OIKOYMENH, Praha 2018) zahájil ujištěním, že své rozmařilé bratry respektuje. Církev přece od Krista dostala jako zástavu nesešitou tuniku utkanou z pestrých vláken odshora dolů. Je utkaná z množství vláken, protože je tvořena pestrou mnohostí řádů, a beze švů díky nedělitelné jednotě nezrušitelné lásky. Různobarevnost vláken je pro každé společenství důležitá, protože od boha všichni přijímáme rozličné dary, jeden tímto způsobem, jiný dalším, ať už jsme clunyjští, cisterciáci, řeholní kanovníci nebo také zbožní laici, zkrátka každý řád, každý jazyk, každé pohlaví, každý věk, každý stav, na každém místě, v každém čase, od prvního člověka až po posledního. (…) Někdo by se mě konečně mohl zeptat, proč, když chválím všechny řády, se ke všem řádům nehlásím. (…) K jednomu řádu jsem vázán službou, k ostatním láskou. Láska se tedy – říkám to s naprostou důvěrou – přičiní o to, aby mi nebyly odňaty plody těch řeholí, jejichž nařízení nenásleduji. A jakmile je láska nastolena, cesta pro výtky milovanému je volná.
- mš -