Sebastiano Vassalli (1941–2015), italský literární kritik a spisovatel, zemřel v roce, kdy se o něm mluvilo coby o nominantovi na Nobelovu cenu za literaturu – nakonec ji tehdy získala Světlana Alexijevičová. S ní Vassalliho mimo jiné spojuje téma války, kterému se italský autor věnuje v románu Dva kostely (přeložila Kateřina Vinšová, Pistorius & Olšanská, Příbram 2017). Příběh zapadlé alpské vesnice lemují nejen říčky, horské masivy a několik desítek kostelů, ale především osudy lidí, kteří jsou přímými předky současníků i potomky dlouhověkých rodů. Vypravěč téměř reportážním způsobem (který se někomu může zdát až potměšilý) líčí jejich proměnu od konce 19. století po dnešek, hlavní zlom charakterů i osudů představuje však Velká válka, která posléze přeroste v další válečný konflikt. A obyvatelé horských oblastí, zdánlivě odtržených od „velkého dění“, kopírují životní i myšlenkové obraty lidí z údolí… Anebo je to naopak? Vassaliho román je břitkou analýzou deziluze i naštvání a následné proměny lidí a jejich společenství v souhře se zásahy „shora“, ať už je to přičinění Panny Marie Pomocné, státu, epidemie či nějaké ideologie… V Artemisině a Ansiminově době, kdy byly války ještě jednoduché a do útoku se chodilo na bodák, mohla být láska velmi složitá záležitost, kterou se leccos zpochybnilo a leccos změnilo. Mohlo z ní být bludiště, v němž se člověk ztratí. Nebo cesta do neznáma pro dva lidi, kteří nevědí, kam jdou, a nikdy do cíle nedojdou. (…) V dnešním světě, kdy jsou války komplikované a muži a ženy jsou inteligentní, není láska ničím. (…) Pomalá (a hloupá) láska dřívějška se skládala z (…) myšlenek. Z ticha. Z ničeho.
- ivc -